Čím jsou křesťané v Číně tak inspirující

Pronásledování čínské církve vypadá tak, že některému sboru zakážou se scházet, pastora zavřou a jednotlivé věřící přinejmenším nějak zastrašují. Také COVID přispěl k tomu, že se jednotlivé sbory stáhly do domácích skupin.

To však nic nemění na tom, že se církev rozrůstá a s ní i touha věřících nést evangelium světu mimo. Velký podíl na tomto růstu má modlitební hnutí. Je patrné, že se blíží doba, kdy se zejména mladí křesťané z Číny rozběhnou s evangeliem do celého světa − mají co nést.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

W. W. Wiersbe
Po každé ráně jsem trochu výš
Didasko, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 11 Kč
Vaše cena: 179 Kč

ks

Říká se, že Korejci mají v DNA představu, že čím jsou jejich životní podmínky tvrdší, tím jsou duchovnější. Je to něco jako připravenost na mučednictví. Zato Číňané jsou praktičtější − hlavně přežít.

Pronásledování a misie jsou dva nejmocnější faktory, díky nimž církev roste.

Začít spolupracovat s čínskými křesťany není snadné. David vyrůstal v Americe, jeho rodiče byli Číňan a Korejka, a v dospělosti se rozhodl pomáhat čínským věřícím. Přijel do Číny, tamější křesťané ho přivítali a bylo vidět, že si myslí: „No dobře. Dělej to, k čemu ses rozhodl. My tě budeme pozorovat a uvidíme. Pokud toho necháš − třeba i s tím, že se za čas zase vrátíš − my si uděláme názor, a to: Hm, dobrý, ale děkujeme, nepotřebujeme.“

David vzpomíná:

Věděl jsem, že mě v mé práci misionáře pozorují! Pokud se ukážu jako věrohodný, pak mě vezmou mezi sebe. Jinak mě neberou.

Když jsme se poprvé setkali, dali jsme si s vedoucím skupiny domácích sborů kafe a − to mi řekl později − viděl, že chci dělat kdeco, ale že nejsem na tu službu duchovně připravený. Ale já jsem neutekl. Zůstal jsem a pracoval, jak jsem mohl.

Začali jsme se čtyřmi lidmi a během roku nás bylo přes stovku. To bylo nebezpečné, protože mohla přijít policie a říct: „Je vás moc, my vás sledujeme, už se nemůžete scházet!“ − To by práci s touto skupinou zastavilo.

Měli jsme tam člověka, který skončil vysokou školu, uvěřil před několika měsíci, umí dobře kázat, domácí sbor se rozrůstá a teď ho volá policie...

Ta duchovnost uvnitř čínské církve je jiná než v Americe nebo v Evropě! Evropským křesťanům jde o to, jak se udržet, myslím argumentačně. Americká církev stále ještě vysílá misionáře (na rozdíl od Evropy), ale také to klesá.

Vize činských křesťanů

Kdežto Čína je na začátku explozivního růstu. Tam křesťané vážně přemýšlejí o tom, jak nést evangelium mimo Čínu. To je vize od Boha, žádného člověka by to v současném kontextu nenapadlo!

Přitom jsou připraveni si to financovat sami. V těch domácích církvích se podařilo najít stovky, tisíce lidí, kteří jsou ochotni jít. Do jakýchkoli podmínek. Jsou připraveni na globální misii a hledají, jak se zapojit.

Jeden pastor dostal 9 let domácího vězení. Celou dobu nesměl vyjít z domu, pouze manželka. Přede dveřmi měl trvale dva tři policajty. Za tu dobu se mu podařilo − z domu! − získat mnoho finančních darů, postavil sborový dům − a vláda to zkonfiskovala. Počítají s tím, že to je cena, kterou je třeba zaplatit. Každé kvalitní dílo něco stojí. Pokud to nic nestojí, nelze se dostat dále. Právě díky tomu se čínští křesťané dostali tak daleko a díky tomu mohou být misijní výzvou pro celý svět. Tou cenou dříve bývalo většinou vězení, dnes peníze.

Desítky mladých lidí ve věku dvacet třicet let přichází, nechá se pokřtít, objeví se tam policie a ti mladí lidé mohou buď přijít o peníze, nebo nemohou dodělat školu, a tak řeší otázku: Stojí to za to?

A tu otázku si vyřeší. Nejsou to formální křesťané, oni vědí, co křesťanství stojí!

Plánujeme poslat stovky misionářů na Střední východ, do Kolumbie, do Thajska...

„V Thajsku jsou také samostatné čínské sbory, ale nám nyní jde o spojení s thajskou církví, chceme to dělat spolu. Mají tam společné dvojjazyčné bohoslužby, kde cílem je oslovit Thajce.“

Srovnejte to s naším křesťanstvím

Pronásledování a misie jsou dva nejmocnější faktory, díky nimž církev roste. Obojí vyžaduje opravdové pokání, obrácení a plné odevzdání života Bohu. Tito lidé nejdou na Západ, kde je snadný život, ale tam, kde je třeba evangelium. Jejich domácí sbory za nimi stojí, nesnaží se tyto své nejlepší mladé lidi udržet „pro vlastní růst“, ale vysílají je − a oni po tom sami touží.

Evangelium pro ně není emoce, hudba, dobrý program nebo kafe. Přijali evangelium tak hluboce, pochopili jeho cenu, že jsou připravení pro ně umřít!

A když pak přijdete do míst, kde tito mladí misionáři už působí, do Mongolska, Myanmaru, Pákistánu a když vyzvete mladé studenty, kdo by šel jako misionář, tak se hlásí mnoho lidí, většinou jim je mezi 14 a 25 lety.

Zdroj: foclonline.org

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.