Důstojnost zůstává...

O člověku se snad nedá říct nic většího než je tato věta. Bůh netvořil člověka tak, že si vzal míru opice, přidal pár procent inteligence – a po několika milionech let evoluce tu byl člověk. Ne, Bůh si vzal míru sám na sobě – a podle toho stvořil člověka, aby mu byl protějškem. Dokonce i když tělo chřadne I tehdy, je-li náš život nějak postižený, omezený, na této lidské důstojnosti pramenící z toho, že jsme Božím obrazem, se nic nemění.

Před několika lety mi zemřela maminka ve věku 88 let, poslední léta života strávila postižená Alzheimerovou nemocí na pečovatelské stanici jednoho diakonického zařízení. Tam jsem ji každý týden navštěvoval.

Ke každé návštěvě patřilo společné pití kávy v kavárně v areálu domova. Z místa, na kterém jsem tam sedával, bylo vidět na umělecky ztvárněnou bronzovou tabuli u vchodu. Na ní byla nepřehlédnutelně napsaná slova biblického příběhu stvoření: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.“

V některém z takových domovů může takový výrok vypadat jako provokace: Cože? Tito křehoučcí, vratcí, stářím zmatení lidé, kteří tolik potřebují pečovatelskou pomoc, že jsou Božím obrazem? Není to výsměch?

Ne, není to výsměch, ale útěcha. Tak se na nás dívá Bůh, zůstáváme jeho obrazem, i když naše tělo chřadne, náš duch je zmatený a duše selhává. I když náš život na první pohled ztrácí veškerý lesk, Bůh mu přikládá až do poslední chvíle nesmazatelnou hodnotu a nezničitelnou důstojnost.

Bůh se dívá do našeho srdce, a proto jsme i při své pomíjivosti u něho v bezpečí. Můžeme důvěřovat, že nám ve své slávě dá, aby se náš život rozzářil úplně novým leskem.
Klaus Jürgen Diehl

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.