Jak prožíváme Boha v krizích

V takových situacích je těžké věřit, že Bůh má všechno pod kontrolou a že se o nás stará. Ale právě do těchto situací nám Bible říká, že těm, kteří Boha milují, všechno napomáhá k dobrému. Jak ale dospět k důvěře, když jsme se svými možnostmi u konce, když jsme unavení a vyčerpaní?

O podobných útocích a utrpeních mohl mluvit David, dokonce o tom psal žalmy. Svoje zoufalství oblékl do těchto slov:
„Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši!
V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče.
Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá“ (Žalm 69,2-4).

David trpí, trpí hrozně a Bůh se mu zdá daleko. Přitom trpí pro Boží věc. „Tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne,“ naříká si (v. 10). Prožívá, že ho všichni opustili, i Bůh. Když ale se svým trápením přichází k Bohu, ve tmě najednou vzchází světlo. Získává naději a v Boží přítomnosti novou odvahu.

Život je plný trápení

Utrpení je součástí našeho života v padlém světě. I když Bible říká něco jiného, mnoho křesťanů má přesto představu, že jako Boží děti mají nárok na to, aby utrpení byli uchráněni. Nějak spojují představu milujícího Boha s tím, že nemusí trpět. Když do jejich života přijde něco nepříjemného, Boha obviňují nebo se k němu obracejí zády. Ale Bůh nám nikdy neslíbil život bez problémů. Pavel psal věřícím do Tesaloniky, že nezůstali ušetření utrpení a útisku.
Utrpení v životě může mít různé příčiny.

1. Utrpení pro Ježíše

Trpět pro Krista znamená prožívat pronásledování nebo dokonce smrt kvůli tomu, že se dotyčný přiznal k Pánu Ježíši. Určitě je to nesmírně těžké, ale Petr vidí jako výsadu, když můžeme pro Krista trpět, a vyzývá křesťany, aby se z toho radovali.

Loni v dubnu obletěla svět šokující zpráva o bestiálním mučení a vraždě tří křesťanů v Turecku. Po Němci Tilmanu Geske zůstala žena a tři děti. Člověk se asi ptá, kde byl v té chvíli Bůh. Každý rok přijdou o život desetitisíce křesťanů. Drží se své víry i přes mučení a hrozbu smrti. Jak se na to Bůh může dívat? Copak neřekl, že se o své děti bude starat? Jak může Bůh, který řekl, že své věrné miluje, dopustit, že někdo pro lásku k němu tak hrozně trpí?

Jak máme spoléhat na Boží dobrotu, když vidíme tolik zla a utrpení na tomto světě?

Paradox, se kterým se tady v Božím jednání setkáváme, je možné pochopit jen díky Kristově smrti na kříži. Bůh dopustil, aby lidé jeho jediného, nade všechno milovaného Syna zesměšnili a hanebným způsobem zabili. Ale díky Kristovu utrpení se pro nás hříšné lidi otevřela cesta zpět ke svatému Bohu. Můžeme ho teď mít za Otce, protože Ježíš při svém utrpení vzal moji i vaši vinu na sebe. Utrpení nevinného je tedy ústředním bodem evangelia. Nikde není Boží láska k nám lidem tak patrná, jako na Golgatě.

Bible mluví o tom, že křesťané mají podíl nejen na Kristově vítězství nad smrtí a na jeho zmrtvýchvstání, ale také na jeho utrpení (Filipským 3,10). Poslušnost v sobě zahrnuje utrpení. A mnoho křesťanů tuto těžkou cestu vírou přijímá. Pamatují si, co píše Pavel Římanům:

„Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“ (Římanům 8,18). A drží se vírou toho, co řekl prorok Ozeáš: „Hospodinovy cesty jsou přímé, spravedliví budou po nich chodit“ (Ozeáš 14,10).

Martin Luther napsal:

„Věřící rostou vzhůru, když jsou sráženi dolů; rozmnožují se, když se zmenšují; vítězí, když jsou podrobováni; dostávají se dovnitř, když jsou vyhazováni ven; vítězí, když prohrávají. Bůh jedná v případě svých svatých tak zvláštně, že v největším neštěstí je jejich nejvyšší štěstí. – Co může být cennější?“

Už asi v roce 200 po Kristu konstatoval Tertullian: „Krev mučedníků je semeno církve.“
Utrpení pro Krista je opravdu něco tajuplného.

2. Utrpení z vlastní viny

Kristýna se seznámila s Pavlem během jednoho semináře. Hned si navzájem porozuměli a měli mnoho společných zájmů”. Přestože byla Kristýna zvyklá každému hned říct o své víře v Ježíše Krista, tomuto mladému muži neřekla nic. Bála se, že by si jí pak sympatický Pavel už nevšímal. „Řeknu mu to později,“ myslela si a užívala si důvěrnosti, která se mezi nimi rozrůstala. Když se pak Pavel vyjádřil, že s vírou v Boha nemá nic společného – bylo už pozdě.
Kristýna byla po uši zamilovaná a chlácholila tichý hlas svého svědomí tím, že Pavel by díky jejímu svědectví mohl dospět k víře a k Bohu. Během dalších týdnů a měsíců ztratila jakýkoli smysl pro objektivitu. Pavla a vztah s ním viděla přes růžové brýle. Rodiče i přátelé ve sboru ji varovali. Pavel měl úplně jiné životní cíle než ona. Kristýna pouštěla všechno upozorňování do větru. Po třech měsících se nastěhovali do společného bytu. Kristýna přerušila všechny vztahy s věřícími přáteli a Krista ze svého života vyškrtla. Když otěhotněla, vzali se.

V manželství to brzy začalo skřípat. Kristýna se probudila ze svého snu. Chápavý Pavel byl ve skutečnosti sobec, který měl v hlavě jenom úspěch a kariéru, pramálo bral ohled na svou těhotnou manželku. Kristýna byla stále nešťastnější, dělala svému muži scény, když tu trochu volného času, který mu zbýval, trávil s kamarády.
Když se konečně dověděla, že ji Pavel už delší dobu podvádí, zhroutila se. Nechala se rozvést a zůstala s dítětem sama.
Kdysi Bohu slíbila, že jej bude následovat, potom ho ze svých myšlenek vypustila – a teď jí spadly z očí šupiny. Stála nad troskami svého života – vlastní vinou…
Jedním z nejděsivějších principů, o kterých Bible mluví, je zákon setby a žně – co zasejeme, to budeme sklízet (Galatským 6,7). Nedá se obejít to, že musíme nést důsledky svých rozhodnutí, a ty můžou být hodně bolestné.
Kdyby to tím končilo, byli bychom na tom velmi zle. I když musíme nést důsledky svých svévolných cest, existuje přesto naděje, že náš život může být ještě užitečný a naplněný. Cestu k takovému životu nám Bible ukazuje těmito slovy:
„Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. Janův 1,9).
Kristýna se před lety rozhodla pro Ježíše. Vždycky si uvědomovala, že před svatým Bohem neobstojí a že Ježíš je k němu jedinou cestou. Přesto před ním nějakou dobu utíkala. Teď k ní Bůh mluvil z trosek jejího života. A ona to nevzdala.

Nač ještě vyznávání?

Někdo se možná zeptá: „Copak nám Bůh všechno neodpustil, když jsme uvěřili? Hříchy minulé, přítomné i budoucí? Pokud ano – proč ještě vyznávat?“
Apoštol Jan píše tento dopis věřícím Božím dětem, ne nevěřícím lidem. Přesto jednoznačně říká, že své hříchy musíme vyznávat a Bůh nám odpustí. Jestliže jako křesťané padneme do nějakého hříchu, nemění se nic na tom, že jsme Boží děti, nemění se naše postavení, ale momentální vzájemný vztah se naruší. Jan to vysvětluje takto:
Jestliže však chodíme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1. Janův 1,7) Chceme-li tedy zůstat v úzkém kontaktu s Bohem, vyznávání hříchu nemůžeme obejít.
Když vám vaše dítě bude lhát nebo něco ukradne, tak ho nevydědíte. Pořád to bude vaše dítě, které máte rádi. Ale dokud se věc nevyřeší, dokud to nepřizná a nedá do pořádku, je váš vzájemný vztah narušený.
Když Pán Ježíš večeřel se svými učedníky, najednou vstal a začal jim mýt nohy. Přišel také k Petrovi, ale ten mu řekl: „‚Nikdy mi nebudeš mýt nohy!‘ Ježíš odpověděl: ‚Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.‘ Řekl mu Šimon Petr: ‚Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!‘ Ježíš mu řekl: ‚Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.‘“ (Jan 13,8-10)
Neklamným znamením, že někdo „chodí ve světle“, je to, že si uvědomuje svou hříšnost. Čím jsme světlu blíž, čím intenzivněji žijeme s Bohem, tím zřetelněji vidíme špínu ve svém životě. Bez každodenního čištění se neobejdeme, pokud chceme mít živý vztah s Kristem.
Když něco Bohu vyznáváme, neříkáme mu něco, co by nevěděl. Ale svým vyznáním vyjadřujeme, že daná věc nás od Boha odděluje.
Když se Ronald Dunn vypořádával s tímto tématem, řekl: „Je to pro nás těžké, a proto se slovu ‚hřích‘ vyhýbáme, jak jen můžeme. Před několika lety jsem pracovně procházel ministerstva americké vlády, kde platilo: Slova ‚mrhání‘ a ‚zpronevěra‘ se už nebudou nadále používat. Místo toho se teď říká ‚selhání managementu‘. To zní daleko lépe, nemyslíte? Po jednom mém kázání na téma pomluvy za mnou přišla žena se slovy: ‚Já tomu neříkám pomluvy, já jsem prostě sdílná bytost‘. – ‚To je škoda,‘ řekl jsem jí, ‚Bible říká, že Bůh odpouští i takové hříchy, jako je pomluva, ale nikde nečtu, že odpouští, když je někdo sdílná bytost.“
Podobné jazykové zastírací manévry jsou dnes velkým problémem, myslí si Ronald Dunn. A tak už jakože neexistují „hříchy“, ale jen „zlozvyky“ a „osobní zvláštnosti“. Avšak i když stroužek česneku nazveme růží, pořád páchne česnekem. Důvod, proč se lidé neumí vypořádat s hříchy, je v tom, že je nemají odvahu pojmenovat pravými jmény.
Řada lidí má potíž v tom, že sice stojí o odpuštění, ale nejsou ochotni s určitým hříchem skoncovat. Nemůžeme sedět v blátě a čekat, že nás Bůh očistí. Pokání znamená skoncovat se špatnými způsoby a obrátit se k Bohu.
Proto také není možné zůstávat nesmířlivý ve vztazích s lidmi a zároveň mít pokoj ve vztahu s Bohem.

3. „Nezasloužené“ utrpení

Existuje utrpení, se kterým se jen těžko vypořádáváme – například jsme nuceni snášet okolnosti, které jsme si nevybrali ani svým chováním nezasloužili: těžká nemoc, ztráta milého člověka, nevěra, zrada. Jsme nešťastní, i přes úpěnlivé modlitby se jako by nic nemění. Chceme okamžitou odpověď, okamžité řešení. Když se nic neděje, máme dojem, že se to Bohu vymklo z ruky.
Ale nevymklo. Není pochyb, že Bůh vidí, čím právě trpíme. I uprostřed našich trápení Bůh neúnavně působí a stará se o naše potřeby. Jeden z mých oblíbených Žalmů, kterými se v takových chvílích utěšuji a který mi dodává pokoj, je Žalm 139 (v. 2-5):

„Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“

Není nic většího, než vědět, že máme po boku někoho, kdo všechno ví a všechno může. Je to Bůh, který vládne nad vesmírem a který přitom neztrácí ze zřetele mě malého jednotlivce s mými starostmi.
V temných obdobích našeho života většinou nepociťujeme, že Bůh je nám blízko. Tehdy je třeba, abychom víc spoléhali na jeho Slovo než na vlastní pocity. Je třeba, abychom se vědomě rozhodli a připomínali si všechna ta zaslíbení o Boží věrnosti.
Před několika týdny jsem se začala učit zpaměti některé Žalmy. Tolikrát mě už v těžkých situacích povzbudily.
Bůh slibuje, že se o nás bude starat, že s námi je pořád. Všechno, co se s jeho dětmi děje, jim napomáhá k dobrému. Bůh to dobré, které v nás začal, dotáhne až do konce (Filipským 1,6). Bible je kniha naděje!

Ukrytá bolest

Pro křesťany, kteří již dlouho následují Pána Ježíše, je často těžké mluvit o svých potřebách a problémech. Uvnitř úpí, a přitom se ve shromáždění usmívají a neodváží se někomu říct o svých bolestech. Myslí si, že na všechno musí mít odpověď, že Bůh by se na ně mohl zlobit, kdyby nad všemi životními překážkami nevítězili. Kristova církev je však místem, kde bychom si měli navzájem pomáhat nést břemena. Když však své slabosti schováváme, naše touha svým životem oslavovat Boha však nabírá nesprávný směr.
Další důvod, proč někdy člověk o svých problémech nemluví, spočívá v tom, že se tím cítí pokořený.
Lea a Šimon už delší dobu pozorovali, že jejich nejstarší chlapec se pohybuje mezi lidmi, kteří se jim nelíbili. Několikrát přišel domů opilý. Byl agresivní, nechtěl poslouchat. Jako rodiče se za to styděli, a proto se oba snažili problém zahrát do autu a ututlat. Pomoc nehledali, trpěli tím sami a schovávali se. Mlčeli ze strachu, aby jim někdo nevyčítal, že ho špatně vychovávali.
Avšak izolace má svou cenu: studené srdce a nesvoboda. Duchovní život se dusí. Často je těžké najít rovnováhu mezi rozumnou zdrženlivostí a zdravou otevřeností. Když člověk dává najevo své pocity, riskuje, že tím ublíží sobě i druhým. Právě v manželství je důležité, abychom s osobním prožíváním zacházeli obezřetně.
Láska neobnažuje, nezraňuje, ale dodává pocit bezpečí tomu, koho miluje. To ovšem neznamená, že chyby zametáme pod koberec.
Bůh vidí naše srdce. Vyvádí nás z izolace. Nic není tak osvobozující jako žít autentický život.
Nedávno jsem četla příběh o Lazarovi. Vzpomínáte si, jak Pán Ježíš svého přítele vzkřísil z mrtvých? Lazar byl celý zabalený do pohřebního plátna, i na obličeji měl roušku. Ježíš proto řekl těm, kdo stáli kolem: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Pán nás nejen vzkřísil z mrtvých, ale chce, abychom byli osvobození od toho, co nás ochromuje, co nám znemožňuje, abychom cokoli dělali. To se nezmění ze dne na den – musíme změnu chtít a potom ji na sebe nechat působit. Svůj strach i masky můžeme odložit, přinést je k Pánu Ježíši. Změnu působí on. Na příkladu Lazara vidíme, že k tomu používá lidi, proto je tak důležité být ve spojení s křesťany, s místním sborem.

Uzdravení odpuštěním

Stalo se to v roce 1517. Ve vězení v Antverpách seděl Jan Rubens. Za manželskou nevěru byl odsouzen k trestu smrti. Tehdy to bylo možné. Jednoho dne dostal dopis od své ženy, kde mu psala: „Můj milý, velmi milovaný muži, odpouštím vám teď a provždy. Jste ve velkém boji a obavách, kdybych mohla, život bych za vás položila. Jak bych mohla chovat nenávist a neodpustit hřích proti sobě – když to srovnávám s tolika hříchy, za které každý den úpím o odpuštění ke svému nebeskému Otci? Budu vší svou silou za vás prosit Boha a naše děti také.“

Síla jejích přímluv přivedla Rubense po dvou letech věznění na svobodu. Manželé se usadili v Siegenu. Tam se jim narodil další syn – později světoznámý malíř Peter Paul Rubens.
„Něco takového bych nedokázal,“ je možná naše první myšlenka, když čteme něco takového.

Mám za to, že Rubensova manželka byla na začátku stejně tak zraněná, jako bychom v podobné situaci byli my. Člověk cítí bolest, která se nedá popřít. Střídání vzteku, zklamání a smutku je lidské.
Boží slovo nás sice jasně vede k odpuštění, ale tato cesta je delší proces.

Odpustit neznamená chovat se, jako by se nic nestalo. Odpuštění neznamená ani to, že spáchanou křivdu budeme popírat nebo zlehčovat. Ani Bůh neodpouští jednoduše podle hesla: „Necháme to zarůst trávou.“ Bůh vidí naše hříchy, nazývá je pravým jménem a říká, že odplata za hřích je smrt. Žádný hřích neupadne jen tak do zapomnění.
Každý člověk má hluboko v sobě touhu po spravedlnosti. O co silnější ji má Bůh! Proto umřel Ježíš – Bůh, který se stal člověkem – za naše hříchy. Proto mohl říct, když visel přibitý na kříž: „Otče, odpusť jim!“ (Lukáš 23,34).
Odpuštění není jen možnost, jak se vypořádat se svými pocity, je to Boží příkaz: „A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11,25).

Někdo řekl: „Když se zdráháme odpustit, zůstáváme někde vězet a škodíme tím sami sobě. Hněv je jako žhavý uhlík v ruce. Čím déle ho držíme, tím hlouběji a silněji nás popálí.“
Někdy jsme rozladění a podráždění, protože negativní pocity cítíme, i když jsme se vědomě rozhodli odpustit. Je možné, že se k tomuto rozhodnutí musíme po nějakou dobu vracet a upevňovat ho, dokud nepocítíme, že jsme svobodní a dokud nebudeme mít sílu, kterou nám dává právě odpuštění.
Nikdo z nás nemá právo druhému něco neodpustit, protože všechno zlé, co nám druzí způsobili, je jen zlomek toho, co za nás nesl Ježíš na kříž a jakou cenu tam zaplatil, aby nám mohlo být odpuštěno.
Jestliže cítíme, že naše pocity a myšlenky jsou v rozporu s Boží vůlí, je na nás, abychom opustili svůj nesprávný postoj. Tím, že se modlíme za člověka, který nám ukřivdil, a prosíme, aby mu Bůh žehnal, prožijeme něco, co změní nás samotné. Už to není vynucené odpuštění, u kterého skřípeme zuby, ale dobrovolné.

Odpuštění a smíření

Odpuštění není totéž co smíření. Je pravda, že odpuštění otevírá cestu ke smíření, ale ke smíření nedochází automaticky odpuštěním. Ne vždy se dokážeme smířit s člověkem, který nám ublížil. Pro usmíření je třeba, aby na druhém bylo vidět jasné projevy uznání vlastní viny a vůle ke změně.

Jestliže je muž své ženě nevěrný a není na něm vidět lítost ani náznaky touhy po návratu, nemůže čekat, že jeho žena ho bude milovat. I když dokáže odpustit, zůstává nedůvěra. Usmíření v takové situaci není možné. Jestliže nás někdo okrade, asi bychom mu dokázali odpustit – ale sotva bychom mu příště půjčili svou kreditní kartu. Odpuštění je věcí nás samých, ale smíření závisí z větší míry na tom, kdo nám ublížil.

Bůh slyší, stará se a odpovídá,

…i když to v danou chvíli nevidíme. Když voláme, Bůh naši modlitbu slyší a zajímá se o naše starosti. Když se modlíme, odpovídá. Možná ne hned a ne tak, jak bychom si představovali. Neexistují modlitby, které by Bůh neslyšel. Slyší nás – jen zůstává na něm, kdy a jakým způsobem odpoví.
Kdo má malé děti, musí často jejich prosby odmítat – k jejich dobrému. Jejich přání se vyznačují nezralostí, tím, že spoustě věcí nerozumí. A kolikrát našemu „Ne“ nerozumí.
Stejně je to s našimi modlitbami. I když nám Bůh něco nedopřeje, můžeme si být jisti, že s námi má ty nejlepší úmysly. I když nás postihne těžká nemoc nebo něco tragického a Bůh jako by mlčel, můžeme mít jistotu, že nám připravuje o to větší požehnání.
Ve chvílích, kdy nám Bůh nedává rychlé a povrchní odpovědi (to neznamená, že rychlá odpověď musí být povrchní), mu jde možná o to, abychom mu víc důvěřovali, poslouchali a učili se být na něm víc závislí. Tak se náš vztah s ním může prohlubovat, jak jsme to dřív neznali.

Uvnitř úpí, a přitom se ve shromáždění usmívají a neodváží se někomu říct o svých bolestech.

Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil. Žalm 55,23

Od skleslosti k důvěře

Boží zaslíbení jsou jako dárkové poukázky. Když si je nevybereme, odejdeme s prázdnou. Naříkáme nad břemeny, která nosíme, i když nám Bůh nabídl, že je z nás odejme.
Když se jednou ptali Jiřího Müllera, jak může být tak klidný uprostřed uspěchaného dne s tisíci problémy kolem jeho sirotčince, odpověděl: „Dnes ráno jsem Pánu předložil šedesát věcí.“
Cílem našich starostí není to, aby nás zdrtily, ale jejich smysl spočívá v tom, abychom uviděli, jak Bohu důvěřujeme, že je ponese a vypořádá se s nimi. Každý z nás občas prožívá křivdu. Jak se ubráníme vlastnímu zahořknutí? Tím, že svou potřebu svěříme Bohu. On naši záležitost rozhodne spravedlivě. „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán“ (Římanům 12,19). Předejme všechna zranění a urážky, která nám někdo způsobil, tomu, kdo soudí spravedlivě. Všechno, co nás drtí a ochromuje, ztrácí svou moc, když odpouštíme. Není třeba se na lidi mračit a zlobit, spíš se radujme z Boha a jeho dobroty.
Ať jsou vaše dny jakkoli těžké a noci jakkoli temné, Pán je blízko a stará se o naše trápení. Vyhledávejme jeho blízkost a důvěřujme mu.
Čas utrpení je období, které nás nejvíc formuje. Většinou to hned nevidíme a mnohé nám zůstane po celý život ukryto. Bible označuje Boha jako „Boha útěchy“ (2. Korintským 1,3). Ve Zjevení jsou úžasná slova na téma útěchy:
„…a Bůh jim setře každou slzu z očí“ (Zjevení 7,17). Představte si ve své bolesti tento obraz: žádný anděl, žádná nebeská bytost, ale sám Bůh, nebeský Otec, sestoupí z trůnu, aby nám osušil naše slzy, aby plně uzdravil naše zraněné srdce!
Pokud právě procházíte bolestnou školou utrpení, nevzdorujte, ale přijměte zkoušku z Boží ruky. Připomínejte si jeho sliby: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ (Matouš 5,4).
F. Vogel se jednou setkal s židovskou křesťankou, jejíž životní osud a zakotvení v Bohu se ho hluboce dotklo. Za války se spolu se svými dvěma dětmi dostala do koncentračního tábora. Začala hrozná doba útrap. Musela se dívat, jak popravují její sedmiletou holčičku a osmiletého chlapce. Ji samou drželi esesáci, dokud se bezvládně nezhroutila.
Popisovala to s pláčem, ale i mezi slzami mluvila o útěše, kterou jí Ježíš Kristus denně dodává.
„Někdy se v noci s křikem probudím,“ říká, „všechno to ve snu často znovu prožívám. Ale pak cítím, jako by mě Ježíš vzal do náruče a otíral mi slzy.“