Jak z toho ven?

Postupně jsem začínala chápat, že se budu muset rozhodnout pro život s Ježíšem nebo bez Něj. Rozhodla jsem se pro nový začátek s Bohem. Začala jsem pravidelně navštěvovat sbor, kde jsem našla oporu. Už týden jsem v terapeutické komunitě.Učím se, že výkonnost není všechno. Bůh mě miluje, i když udělám chybu, umí mi odpustit. Zpočátku jsem tomu nechtěla věřit. Dokonce jsem ani milovaná být nechtěla − ze strachu, abych zase neprožila zranění.. Ale Bůh mi postupně ukazuje,co pro mě udělal a  jak mě má rád.

Také se učím se důvěřovat pečovatelům. Během pastýřské péče jsem si uvědomila, že kolem sebe nemůžu stavět hradby, když mě druzí zraňují, nevšímají si mě, nerozumí mi nebo se ke mně přibližují. Když jsem pořád zablokovaná, Pán mě nemůže uzdravit a pomoct mi naučit se nové vzorce chování. Naopak, musím bojovat proti myšlenkám na sebevraždu, na ubližování sama sobě, i proti tomu, aby se mi vracely scény ze zneužívání.

Je pro mě těžké číst Bibli a modlit se. Lhostejnost, únava, neklid a stres mě stále víc okrádají o Boží pokoj. Znovu se ve mně hromadí myšlenky na sebeubližování, na sebevraždu a sužují mě scény ze zneužívání. A přece svěřuji svou situaci Ježíši, On umí pomoct! Bývá to úporný boj, často bych to nejraději vzdala, ale Pán Ježíš mě posiluje. Dává mi sílu, víru, lásku, věrnost a svou milost − každý den novou!

Není lehké bojovat proti mé tendenci ubližovat si. Domluvili jsme se, že o tom budu se svou pečovatelkou vždycky hned mluvit, jakmile se takové myšlenky vynoří. Ne vždy jsem na to připravená, ale učím se, aby mě takové úvahy nezavalily a já neztratila kontrolu. Chci nést odpovědnost za své chování, vím totiž, že když povolím,tak si budu dál ubližovat. Chci se učit o tom mluvit a nic nezamlčovat. Je to pro mě výzva, protože dřív jsem byla zvyklá od svých problémů utíkat, nebo je zakrývat.

K uzdravení dochází:

Rozhodnutím začít bojovat

Rozhodnutím: „Sama na to nestačím. Potřebuji Ježíše.“

Rozhodnutím mluvit o svých zraněních

Postojem lásky a úcty místo pohrdání a zneužívání

Přijetím svých pocitů − místo jejich potlačování, popírání

Rozhodnutím říkat pravdu − místo dosavadních lží

Porozumněním a pochopením udruhých lidí

Učením se žít radostně a s naplněním − místo zkušenosti, že tělo je zdrojem bolesti a utrpení

Důsledky mého boje v realitě

Mám před sebou setkání s rodiči. Bojím se. Tátu nechci ani vidět, nechci znovu prožívat, jakou má nad mým životem moc. Setkání mě stálo opravdu mnoho sil, musela jsem si hrát na silnou, že mě jejich návštěva nechává klidnou a že mám všechno pod kontrolou. Byla jsem opravdu ráda, když setkání s nimi skončilo. Po této návštěvě se scény ze zneužívání divoce vracejí. Je to vypětí, které se nedá vydržet. Sahám zase ke svvým starým vzorcům reakcí, ubližuji si, nemůžu s tím přestat. Pečovatelé mě ošetřují a zůstávají se mnou, dokud nejsem schopná zase mluvit. Potřebuji několik dní na to, abych všechno zpracovala a uměla přinést Bohu.

Pořád mám dny, kdy znovu narážím na své hranice. Vždy se musím znovu rozhodnout: Ano chci tady na terapii zůstat. Toto Ano znamená boj, ale když se do toho dám, znovu prožívám pokoj a svobodu.

Chtěla jsem se vrátit do předchozího zaměstnání, ale poradili mi, že něco nového by pro mě bylo lepší. Když jsem si uvědomila, že strach je hlavní příčinou, proč odmítám nové zaměstnání, dokázala jsem se s Boží pomocí rozhodnout, že půjdu do něčeho nového od začátku a budu se učit úplně nové věci. Z předpokládaných úkolů zvládám na novém pracovišti asi polovinu. Dostávám na starost stále více pracovních kroků. Na jedné straně jsem na sebe hrdá a vděčná, že se mi tak daří. Na druhé straně se občas bojím, že se někam propadnu. I přes tyto pocity se učím jít postupně dál a každý den Bohu nově důvěřovat.

Zase mám před sebou setkání s rodiči. Jsem velmi nervózní a bojím se tatínkových reakcí. Při rozhovoru otec vůbec nereaguje, později se mnou úpně přeruší kontakt...Rána však přišla po několika měsících, když mi v dopise napsal, že už nejsem jeho dcera, když neustoupím od svých výčitek vůči němu. Jsem šokovaná. Jeho dopis mě nesmírně bolí a nevím jak mám reagovat. Jdu se projít ven a cestou celou situaci svěřuji Bohu. Prožívám Jeho útěchu a ujištění, že se o mě postará. Jsem Boží dcera a Bůh mě neodvrhne. U něho jsem v bezpečí, nikdo a nic mě z Jeho náručí nevytrhne.

Od mého pobytu na terapii mezitím uběhlo už deset let. Se svými rodiči si pravidelně telefonujeme. Při svém pokusu mluvit s otcem o zneužívání jsem narazila na železobeton. Pravděpodobně také dřív prožíval hluboké zranění, ale nikdy to nepřekonal a svá zranění řešil tím, že něco podobného páchal na mně. To ho však nezbavuje viny za jeho chování. Ale s tímto pohledem na něj jsem mohla uzavřít tuto kapitolu života a odpustit mu.

Našla ses v tomto vyprávění?

Jestli jsi v podobné situaci a chceš to řešit, je důležité mít někoho s kým o tom můžeš mluvit. Může to být nějaká blízká osoba, pastor či starší v církvi. Existují taky internetové stránky, které tuto problematiku řeší, například Centrum Élektra.

Vím, že je třeba hodně odvahy, k překonání studu a mlčení vůbec, ale chci tě povzbudit, abys šla do toho boje.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.