Každou touhu zašlapeš!

Moje žena vyrostla na vesnici a toulání se po loukách, po lesích, zpěv ptáčků a zurčení potůčku je její živel. Já jsem vyrostl v domě vzdáleném sotva sto metrů od samotného centra šedesátitisícového města. Můj živel jsou ulice, křižovatky, obchody, davy lidí... Jsme s manželkou každý jiný. Chápete ten rozdíl? Nechápete.

Dnes žijeme ve třicetitisícovém městě, do centra města i do lesa to máme deset minut. Před několika lety Majka vyjádřila touhu: „Já bych chtěla domeček u lesa a s potůčkem.“ „Kde bychom na to vzali,“ pomyslel jsem si, „a navíc teď žijeme něčím úplně jiným a potřebujeme městské vymoženosti.“ Na její touhu jsem řekl: „Hm“ – a k narozeninám jsem jí koupil hezký obrázek podhorské krajiny s domečkem, lesem a potůčkem. Nicméně po nějaké době jsem zase slyšel: „Já bych chtěla domeček u lesa a s potůčkem.“ Pomyslel jsem si totéž, ale usoudil jsem, že druhý obrázek to nevyřeší.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

John Piper
Dědictví svrchované radosti
Didasko, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 184 Kč

ks

Pořídili jsme si příměstskou zahrádku – jako jakousi náhražku za domeček u lesa a s potůčkem. První rok jsme tam celá rodina nadšeně pracovali, druhý rok méně nadšeně, pak zahrádka asi dva roky ležela ladem a teď je to třetí rok, co ji pracně znovu dobývám z moci pampelišek, plevele a kamení. „Byl to omyl,“ řekla mi na to Majka a já to nechal bez komentáře… K omylu s maringotkou na pronajatém pozemku v lesích (naštěstí?) nedošlo.

Prožili jsme několik dní (a nocí), kdy jsem se musel vypořádávat s tím, jestli opravdu každou touhu zašlapu, jestli opravdu nerozumím nitru člověka, který je doma v přírodě, jestli si žiju jen vlastním životem, tím, co mě baví a hluboké vnitřní prožívání své ženy ignoruju. Musel jsem se vypořádávat s tím, že manželčiny touhy opravdu možná umírají, že tím ona sama chřadne, že sice „funguje“, ale uvnitř jen živoří a zkomírá. Její naděje umřela a všechny pokusy ji oživovat mi manželka zakázala. Zavalil ji smutek.

Dotýkalo se mě to, ale východisko jsem neviděl. „Nemáme na to!“ „Přece se nezbavíme svého bydlení na dobrém místě tady ve městě a nepůjdeme někam nevímkam.“ „Přece…“

Včera večer skoro před půlnocí jsem se před Majkou rozpovídal. Já nejsem tak vyhraněný městský kluk, za jakého mě považuje, popisoval jsem, jak v tom všem vnímám Boží působení, jak rozumím její představě o domečku, jak si ho představuji já, dokonce jsem zmínil i lokalitu, kde by mohl stát. – A Majka mi v jednom okamžiku uvěřila. Naděje ožila. Ne, domeček (zatím?) nemáme. Ale naděje žije! Můžeme o této touze spolu mluvit, rozvíjet ji, modlit se za její splnění a sledovat, jak jedná Bůh.

Když se rozhlédnu šířeji, vidím, že mnoha lidem umírá naděje a oni sami také chřadnou. Pochopil jsem, jak důležité je sdílet s druhými jejich naděje, protože naděje je palivem života.

Jan Vopalecký, Ethos, úvodník k číslu 2008/3

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.