Něco chybělo: Láska

Yvonne Schwengelerová

Tmavé oči, půvabný, dobře upravený, nenalíčený obličej, ze kterého nevyčtete žádné hnutí citu. Mladá žena, které se před rokem podařilo dostat z drogové závislosti, mluví bez emocí o letech na ulici, v zajetí drog, prostituce a kriminality. Je zvláštní, že tato doba na jejím krásném obličeji nenechala nějak výrazné stopy, jen její pohled svědčí o tom, co prožila.
Kdosi se jí ptá, jak to začalo. Už v deseti letech: alkohol, potom tzv. měkké drogy, ve třinácti si začala píchat heroin. Odešla z domu a žila na ulici.

Drogy financovala tím, že nabízela své mladé tělo na berlínské scéně pro velmi mladá děvčata a kradla. Spala po nádražích, na špinavých záchodech nebo ve starých domech na zřícení.
„Každé ráno,“ vypravuje, „mojí první myšlenkou bylo: Jak se zase dostanu ke své droze? Při spaní jsem vždycky měla na blízku dvě plechovky od piva, abych si hned po probuzení mohla dát. Jednou mě chytili a přivedli domů. Rodičům řekli, že nutně potřebuju terapii, že jsem silně závislá.

Ale to nezapadalo do jejich konceptu slušných lidí. Moji závislost ignorovali. Něco takového si nepřáli, tak to pro ně prostě neexistovalo. Zase jsem se vrátila na ulici, až ve dvaadvaceti jsem se rozhodla, že podstoupím „absťák“, že to opravdu vydržím!“
Když po jejím vyprávění o nepopsatelné hrůze v životě nastal prostor pro otázky, bylo napřed ticho. Pak se kdosi zeptal: „Jak je možné, že třináctileté děvče dá přednost životu na ulici před životem v rodině?“ Mladá žena říká: Měla jsem všechno, oblečení, peníze, později dokonce motorku a vlastní auto, ale něco mi strašně chybělo – aby mě někdo měl rád. Ve společnosti s rodiči mě mrazilo. Proto jsem šla pryč.“ Z těch několika slov sálala bolest: „Chybělo jí jediné – láska.“
Tolik lidí chřadne ve stínu vlastního života, protože nikdy neprožili přijetí, neprožili, že je někdo má rád. Setkáváme se s těmito zanedbanými postavami v určitých čtvrtích našich měst, někdy je doprovázejí psi. Žebrají o peníze, aby si mohli pořídit drogy. Náš postoj k nim se vyznačuje nevolí, někdy i pohrdáním. Vidíme jen to vnější, ale očima lásky bychom viděli, co krásného se s člověkem může stát, když ho někdo má opravdu rád.
Každý člověk potřebuje k životu lásku, která ho drží a povznáší. Ta se projevuje slovy, něžnostmi. Naše děti i my sami potřebujeme slova lásky a její projevy, abychom mohli přežít. Proto nám lidem Bůh pořád říká: „Vždycky jsem tě miloval.“ Proto také přišel za námi – Ježíš se stal člověkem, prožil peklo bolesti a kříže za nás – proto, aby nás získal pro sebe, abychom už nemuseli žít od Boha daleko. Je nám nablízku, stal se dotknutelným a říká: „Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si i já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9).
Tajemství Ježíšovy lásky spočívá v tom, že se nebál, neštítil položit prst na skvrny, na rány nemocného, ale v pohrdaném člověku zároveň viděl, kým by mohl být, kdyby se otevřel Boží lásce.

Jo An Merrell mluví o lásce matky podle vzoru 1. Korintským 13:
„Kdybych bydlela v domě dokonalé krásy a perfektního pořádku, a neměla lásku, byla bych hospodyně, ne matka. Kdybych měla čas na praní, leštění a zdobení bytu, a neměla bych lásku, moje děti by poznaly čistotu a pořádek, ale ne, co je to Boží čistota.

Láska přehlíží špínu, když hledá dětský úsměv…
Láska napřed utírá slzy a teprve potom rozlité mléko.
Láska je prostě tam, kde jí je potřeba, napravuje, reaguje.
Láska leze s dítětem po čtyřech, poskakuje spolu s ním, než jde do školy, běhá s ním, když už je školákem a ustoupí stranou, aby mladý člověk mohl dospět.
Láska je klíčem, který otevře srdce tvého dítěte pro Boží zvěst. Než jsem se stala matkou, chlubila jsem se svými dokonalými schopnostmi být dobrou hospodyňkou. Teď chválím Boha za zázrak – své dítě. Jako matka musím své dítě mnohému učit; ale to největší a nejdůležitější ze všeho je láska.“

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.