Plíživá islamizace − 3. část

Pozadí islámu

V tomto díle se budeme zabývat tématy:
1. Džihád, svatá válka – povolení zabíjet ve jménu Alláha
2. Postavení ženy v islámu – povolení utlačovat ve jménu Alláha
3. Rozdíly mezi etikou koránu a etikou Nového zákona, mezi Alláhem a Bohem Bible, Stvořitelem nebe a země

1. Džihád, svatá válka: povolení zabíjet ve jménu Alláha

Co znamená slovo džihád

V doslovném překladu je to „velké úsilí“. Může vyjadřovat každou větší společnou akci muslimů k šíření islámu, ať už pokojnou nebo ozbrojenou cestou. Většinou se překládá jako „svatá válka“, což odpovídá koránu, Mohamedovým výrokům i teroristickým útokům našich dní.
Ve „Zjeveních“, která měl Mohamed v Mekce – tehdy byl ještě bez moci a sám mnoho neznamenal – se téma násilí nebo války v koránu vůbec nevyskytuje. Teprve v Medíně se islám postupně stal náboženstvím s vojenskou mocí. V této době dostal Mohamed od Alláha dovolení bojovat proti nepřátelům islámu.

Zajímavé: Dokud bylo islámské hnutí slabé, Alláh prosbu muslimů, aby mohli bojovat proti nevěřícím, odmítá slovy obsaženými v sedmdesáti verších. Ale teď, když už je hnutí dost silné, vyhlašuje proti nevěřícím boj. Později, když si muslimské hnutí mohlo dovolit nejen obranu, ale i útok, stala se svatá válka povinností.

V koránu najdeme výslovné výzvy:
„Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Alláh je na straně bohabojných!“ (súra 9,124).
„A když narazíte na nevěřící, utínejte jim hlavy, až je zmasakrujete; ostatní dejte do řetězů… A ti, kteří jsou kvůli Alláhovi usmrceni – budou uvedeni do ráje.“ To nejsou jediné výslovné výzvy k násilí proti nevěřícím (srovnej také súra 4,91).
Alláh dal muslimům svatou válku, džihád, jako povinnost. Pokud se nevydají do války, sešle na ně hrozné tresty a pověří jiné, aby uskutečňovali jeho vůli (súra 9,39).
Džihád podle koránu jednoznačně znamená „válku za Alláha“. Někteří ho pro sebe vidí jako „morální zrcadlo“, ale to nic nemění na jeho původním významu.
Nám tady na Západě se pořád citují verše z koránu, které nabádají k mírumilovnému zacházení s nemuslimy, ale je to jen zastírací manévr. Tyto verše totiž neplatí. Je to pro nás trochu zvláštní, ale jedny verše koránu ruší jiné jeho verše. To připouštějí i muslimští učenci. Sám Alláh říká: „Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?“ (súra 2,106).
Jen málokdo ví, že Alláh byl jedním z bohů v Mekce už před Mohamedem. V Arábii se slunce považovalo za ženské božstvo, měsíc za mužské. Jméno Alláh se používalo jako osobní jméno boha měsíce. Tři městské bohyně Manat, al-Lat a al-Uzza se považují za Alláhovy dcery. Tak to zpočátku platilo (súra 53,19-23). Ale Alláh může všechno, je suverénní a dělá, co se mu zlíbí. Jeden úsek koránu ruší druhý, protože Alláh zřejmě změnil názor.

Muslimové si nemyslí, že porušují islámské zákony, když zabíjejí nevěřící; naopak jsou přesvědčeni, že to je povinnost každého muslima. Některým se to nelíbí a chtěli by humánnější islám. To je ale fata morgana, protože z hořkého pramene sladkou vodu nedostaneme. Ty, kteří se odpalují jako sebevražední atentátníci a berou s sebou na smrt druhé, Alláh odměňuje rájem. Tam si tito teroristé (muslimští mučedníci) užívají nebeského jídla, čistého vína a společnosti krásných božských průvodkyň, které jim působí nepředstavitelnou sexuální slast. V ráji dostanou krásné nebeské panny (súra 56,22-24), budou s nimi mít sex a jejich mládí nikdy nepomine.
Pro každého mladého muslima je to něco, po čem touží:
„A oženíme je s dívkami velkých černých očí, a budou si tam všechny druhy ovoce žádat, jsouce v bezpečí. A neokusí tam smrti – kromě smrti první – a ušetří je trest pekelný z milosti Pána tvého; a to štěstí je nesmírné“ (súra 44,54-57; srovnej súra 52,20; 55,72; 56,19-26.67-71).
V haditách jsou hurisky popisovány jako nesmírně krásné, stále třiatřicetileté panny, které odpovídají ideálu krásy obyvatel pouště: světlá kůže, tmavé oči a černé vlasy. „Na jejich tvářích uzříš svěžest slastí“ (súra 83,24).
Alláh slíbil muslimským mužům jako odměnu hýření a neomezený sex, pokud v jeho jménu budou zabíjet nevěřící a sami přitom zemřou. Cesta sebevražedného atentátu je tedy jedinou jistou cestou do krásného života po smrti.
I když korán sebevraždu odsuzuje, muslimy vede k tomu, aby vyhledávali mučednictví. „A nepokládej ty, kdož na stezce Alláhově byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají“ (súra 3,169).
„A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: ‚Jsou mrtvi!‘ Nikoliv; oni živi jsou, avšak vy to netušíte“ (súra 2,154).
V koránu se o ráji mluví jako o zahradě Eden: „Do ráje budou uvedeni a nebudou nikterak ošizeni, do zahrad Edenu“ (súra 19,61).

Islám nezná jistotu spasení ani osobní vztah s Alláhem, nezná žádnou schůdnou cestu do nebe. Učí sice o úsilí „pěti sloupů“, ale neříká, kam toto úsilí vede, jestli do nebe nebo do pekla. Muslimové vědí, že mohou být spaseni jen dobrými skutky. Vědí ale také, že dělají daleko víc zlých skutků než dobrých. Proto mnozí z nich mají strach, že přijdou do pekla. Přitom musí přiznat, že je Alláh nevyslýchá, i když se hodně modlí – nosí tedy na sobě obrovské břemeno. V tomto psychickém tlaku má svatá válka velký význam, zvlášť pro mladé lidi. Naděje na radosti v ráji jsou rafinovaným lákadlem. Sebeusmrcení ve svaté válce jim umožňuje přímý vstup do ráje se všemi jeho sliby. Bez naděje a smyslu nevidí důvod, proč žít, volí tedy ten jediný důvod, proč zemřít. Mohamedovy výroky slibují „mučedníkovi“ šest věcí:
• Alláh mu při první kapce krve odpouští hříchy,
• už na bojišti je vidět, že má domov v ráji,
• je vysvobozen z útrap hrobu,
• je ušetřen hrůz soudného dne,
• je oblečen do roucha víry,
• ožení se s rajskými pannami a může se přimlouvat za sedmdesát příbuzných (Ibn Madža, Džihád 16).

Není divu, že když zdraví mladí lidé vidí svůj často neutěšený život a srovnají jej s těmito sliby, tak se odpalují. Navíc se jejich příbuzní stávají potom váženějšími a jsou zahrnováni penězi. Svatá válka byla těžištěm Mohamedova života. Nebyl to jen zakladatel náboženství, ale zároveň i vojevůdce a šéf klanu. V nejstarších životopisech o něm čteme, že se podílel na 27 polních taženích a sám nařídil 38 výprav a „misí“. Těsně před svou smrtí poslal jednoho ze svých blízkých, Usámu bin Zaida do Sýrie. Ve všech těchto polních taženích a výpravách se jednalo o rabování a loupeže (Ibn. Hischam, sv. 4; str. 256, 257 a 291).

Slovo „razie“ pochází z arabského „ghazva“ a znamená loupežnou výpravu. Mohamed posílal vždy také zabijácké komando, aby zabili jeho nepřátele, tak nechal například zabít židovského básníka Al-Avrafa (Ibn. Hischam, sv. 3; str. 54 a násl.)
Mezi těmito vraždami byla také smrt starce Abu Afaka. Jeho jediný „přestupek“ spočíval v tom, že o prorokovi napsal satiru (Bin Sa’d: Kitab al Tabakatal Kabir 2, str. 32). Když potom Asma Mavan, sama matka pěti dětí, napsala básně, ve kterých proklíná Araby, protože umožnili Mohamedovi zabít tohoto starce, Mohamed ji nařídil zabít. To se stalo, když kojila své nejmladší dítě (Sirat Rasul Allah: Život Mohamedův, str. 675-676).
Takový byl vzor muslimů – Mohamed – násilník, který vyzýval, aby se v Alláhově jménu zabíjeli nevěřící. Je těžko pochopitelné, proč muslimové vidí Mohameda tak, jak mu to nepřísluší. Prorok za Alláhovo náboženství bojoval mečem. Škoda, že jen málokterý muslim je ochoten se kriticky vypořádat s jeho osobou a životem, jen málokdo si klade kritické otázky.

2. Postavení ženy: Možnost utlačovat druhé ve jménu Alláha

Podle koránu má žena nižší hodnotu než muž: „Pohlaví mužské není jako ženské“ (súra 3,36).
Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými… A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Alláh věru je vznešený, veliký“ (súra 4,34).
Muslimové můžou mít až čtyři manželky a k tomu otrokyně, v tom je korán jednoznačný. I v komentářích ke koránu najdeme stejná vysvětlení: „Muž má právo svou ženu vychovávat a káznit“ (Tabari, sv. 5, str. 57).
Postavení muže nad ženou se zdůvodňuje takto: „Muž má proti ženě mnoho předností; k nim patří rozum, to znamená, že jeden mužský svědek se rovná dvěma ženským svědkům; muž má dědický podíl, výkupné za vraždu; úřad předmodlitebníka a kalifátu, právo oženit se a pak se uspokojovat s jinými ženami (konkubínami), což žena nesmí; muž má výhodu, že ji může zapudit a pak se k ní zase vrátit, to všechno žena nemůže“ (Khazin, sv. II. str. 344).

Korán učí, že ženy přijdou do pekla, když neposlouchají svého muže. „Vstupte do ohně s těmi, kdož tam vstupují!“ (súra 66,10).
Také v Mohamedových výrocích není o ženách mnoho pozitivního.
„Nepouštějte ženy do všech místností, nenoste jim dopisy, ale učte je plést a súru al-Nur…“ (Korán, 24; Hindi, sv. XXI. str. 270).
Také v ráji bude jen velmi málo žen (Ibn Kutaiba, sv. IV, str. 29).
Podle Mohamedova učení smí žena mluvit jen s dovolením svého muže (Hindi, sv. XXI, str. 21/205).
Chce-li se žena zbavit výčitky, že je hloupé stvoření, musí sloužit svému muži (Ahmad, sv. IV, str. 197, 205).

A to není všechno:
„Modlitbu muslima kazí: pes, prase, žid a žena!“ Modlitba muslima zůstává v platnosti, pokud se modlí od nich dále, „než by dohodil kamenem“ (Abú Davud, sal. 109; Muslim, sal. 265).
V řadě výroků mluví o ženách a hned nato o zvířatech. Jen dva příklady:
„Zkáza spočívá ve třech věcech: v koni, ženě a v domě“ (Muslim, sl. 269). Žena má dvojí štít pro svou víru: hrob a svého manžela. Kdosi se Mohameda zeptal: „Co je nejlepší, ó, vyslanče Alláhův? Ten prý odpověděl: „Hrob.“ (Abú Davud, sal. 109).

Učení koránu umožňuje utlačovat ženy. Korán nedopřává ženám stejná práva jako mužům, například aby před soudem mohly vypovídat jako rovnocenný svědek (súra 2,282). V praxi to znamená, že znásilněná žena nemůže bez mužského svědka násilníka obvinit!
Také pokud jde o dědictví, dostává muž vždy víc než žena: „A Alláh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer“ (súra 4,12). „Muži připadne podíl dvou žen“ (súra 4,175).

Už jsme uvedli, že Mohamed dovolil mužům mít až čtyři ženy a dal jim také právo spát s otrokyněmi a zajatkyněmi, i když už byly vdané. Sám Mohamed to tak dělal, jen sám sobě dovolil mít čtyřikrát víc žen než ostatním mužům.
Jakmile toho byl Mohamed v Medíně schopen, prosazoval násilí. Napadl židovské osady, s nimiž měl uzavřené smlouvy. To pro lidi znamenalo masakr. Ženy a děti se staly otroky, muži byli zabiti.
Ženy z těchto loupežných výprav Mohamed rozdělil mezi své válečníky a nejkrásnější z nich si sám nechal.
Súra 33,50-52: „Proroku! Dovolili jsme ti manželky tvé, jimž jsi dal obvěnění, a ty, jichž zmocnila se tvá pravice z těch, které ti Bůh dal jako kořist, a dále tvé sestřenice z otcovy strany a tvé sestřenice z matčiny strany, které se s tebou vystěhovaly, a každou ženu věřící, jestliže se sama darovala prorokovi, chce-li se s ní prorok oženit – a to je výhradně pro tebe, nikoliv pro ostatní věřící. A víme dobře, co jsme jim již uložili ohledně jejich manželek i těch, jichž zmocnily se pravice jejich, aby na tobě nebylo viny… Odkaž na později tu z nich, kterou chceš, a vezmi k sobě tu, kterou chceš, anebo tu, kterou vyhledáš mezi těmi, které jsi dříve odmítl; a není v tom žádný hřích... A není ti dovoleno po tomto, aby sis vzal jiné ženy ani abys je vyměňoval za manželky jiné, i kdyby se ti líbila krása jejich, kromě těch, jichž zmocnila se pravice tvá. A Bůh na všechny věci dozírá.“

Kdo nezaujatě čte tyto pasáže koránu, nemůže dospět k jinému vysvětlení, než že Mohamedovi šlo o to, aby nepřišel zkrátka, pokud jde o moc, peníze a sex. To je dodnes normální u mnoha mocných lidí tohoto světa, avšak jen u jediného „svatého proroka“.

3. Rozdíly mezi etikou koránu a etikou Nového zákona, mezi Alláhem a Bohem Bible, Stvořitelem nebe a země

V Bibli, v Novém zákoně, máme výzvu: „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Matouš 5,39).
„Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Matouš 5,44).
V koránu je nepřítel někým, proti komu je třeba bojovat. Milovat nepřítele je pro muslima absurdní představa.

V Novém zákoně není nikde výzva k tomu, že člověk, který smýšlí jinak, se má zabít.
Existují nepřátelé kříže, protivníci víry a pokrytci. Bible jednoznačně říká, jak má křesťan bojovat. Vyzývá věřící, aby nepříteli působili dobro (Římanům 12,20), aby se za něj modlili (Matouš 5,44) a nesli mu evangelium. Jediným mečem, který křesťané můžou a mají používat, je Boží slovo, Bible (Efezským 6,17).
Používat meč k obhajobě nebo k šíření křesťanské zvěsti Ježíš Kristus výslovně zakázal (Matouš 26,52).
„Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud,„ řekl Ježíš římskému místodržiteli Pilátovi, který právě rozhodoval, jestli bude Pán popraven nebo propuštěn (Jan 18,36).

Pokyny Ježíše Krista a apoštolů však, žel, nejsou vždy respektovány, spíš naopak. Křižácké výpravy, inkvizice, nucené křty, pronásledování židů, spolupráce církve s diktátory a masovými vrahy jsou hanebné skutečnosti. Každý opravdový křesťan se za takové věci stydí. I velké církve se za to omlouvaly a zlo nazvaly zlem.
Na druhé straně marně čekáme na to, až se islámské vlády, jejich učenci a hodnostáři omluví za zvěrstva způsobená muslimy.

Islám dělí svět na dva „domy“: dům islámu, kde je všechno podrobeno prorokovi, a dům války, kde se islám zatím ještě neprosadil.
Dům války se nemá dobývat slovy, ale mečem (súra 9,30-31; 2,186-187), jak jsme to už na mnoha jiných místech koránu viděli.
Korán vštěpuje svým věřícím nepřátelství proti jinověrcům: „Neberte si nikoho z nich (nevěřících) za přítele… A tak když se obrátí zády, chyťte je a zabijte je, kdekoli je najdete“ (súra 4,91).

„Neochabujte v pronásledování nevěřících lidí!“ (súra 4,104).
Pokud někdo věří v korán, nemůže mít bin Ládinovi, Hamásu, Hizballáhu nebo Talibanu za zlé to, co hlásají, když se odvolávají na korán. Dělají jen to, co se od nich požaduje. Muslimové chtějí z Alláhova pověření islamizovat svět. Dokud jsou v menšině, vynaloží všechno úsilí na to, aby s úřady a obyvateli měli dobré soužití (jako Mohamed v Medíně, dokud byl slabý). Jakmile to však bude možné, budou vyžadovat zvláštní práva. Platným právem se podle nich má stát šáría, islámský zákon a verše z koránu. Islám je svým učením zásadně proti jakékoliv demokracii a svobodě. Je to náboženství, které bojuje za odstranění základních práv západních zemí, tak zvaného křesťanského Západu.

Při srovnávání Bible a koránu je nápadný zvlášť rozdíl v chápání Božího jednání s lidmi v průběhu dějin. Židovská víra „nespadla z nebe“. Izraelský Bůh je Bůh, který se ukazuje, zjevuje v dějinách, tedy v prostoru a čase. Bůh Izraele vyzval Abrahama, aby vyšel ze své vlasti, dal mu bohatství a doprovázel ho v jeho putování. Ve velmi vysokém věku dal Abrahamovi a jeho ženě syna, žehnal Izraelcům v Egyptě a v podobě oblaku je provázel pouští. Hřímal, mluvil, těšil, trestal. Jeho slova souvisela s politickou a osobní situací lidí. A Bůh je vždy přítomný.
Bolí ho, když člověk hřeší; žárlí, když člověk uctívá jiné bohy; má naopak radost z lidí, kteří jdou za ním. Nedívá se na svět jako dítě, které stojí před akváriem – Boží vzkazy nejsou záhadná znamení na horizontu, jakoby za sklem akvária. Bůh vstupuje do světa. Je tady s námi uprostřed něho. Takto mluví o Bohu Bible. Není to kniha jen o dějinách, ale je to Boží slovo v lidské podobě, v hliněné nádobě. Jazykový svéráz a způsob myšlení jednotlivých pisatelů v Bibli je dobře rozeznatelný. Stejně jako se Bůh zjevuje v lidské podobě v Ježíši Kristu, tak zjevuje v lidské podobě i své slovo jazykem a stylem lidí. Představa o Bohu souvisí tedy s porozuměním svatým, inspirovaným spisům.

Svatá kniha muslimů nemá k prostoru a času na tomto světě bezprostřední vztah, patří prostě k jinému světu a Alláhovou milostivostí byla jednomu člověku na určitý čas otevřena, aby ji četl a měl k dispozici; ten člověk se jmenoval Mohamed. Rozdíl mezi Alláhem a člověkem je jedním z podstatných rysů monoteistického chápání Boha v islámu. Alláh necítí, nehněvá se, ani se neraduje. Na emocionální rovině zůstává vzdáleným bohem.

„Allahu akbar“ – Alláh je větší

Obvykle se muslim takto modlí 68krát za den. Jako projev tohoto vyznání se denně modlí „Pochválen buď můj pán.“ Na každou otázku týkající se Alláha, osudu, utrpení, budoucnosti a života vůbec, dostáváme vždy stejnou odpověď: Alláh je větší. Je větší než naše malé problémy, než naše myšlenky a systémy, je větší než naše moc a možnosti, než naše chtění a plánování. Je větší, než aby se mohl starat o nás osobně.

Také Bible zdůrazňuje Boží suverenitu. Ale Stvořitel nebe a země, skutečný Pán a Udržovatel života, vždycky dělá – z lásky – první krok, aby s námi lidmi uzavřel smlouvu. Svatý, spravedlivý Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem jako Boží Syn, aby na kříži svou krví a svým životem zaplatil cenu za naše hříchy a viny. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3,16). Kdo tuto nabídku přijme jako dar smíření a jde za Kristem, ten si může být jist, že je pro věčnost zachráněn. Křesťan už není sám. Pán je s ním. On své děti těší, povzbuzuje, vychovává, vede. Bůh vyhledává společenství s člověkem, protože ho pro to stvořil. Má spočítaný každý vlas na jeho hlavě. Bůh Bible a bůh koránu jsou každý úplně jiný.

Podle koránu je pro Alláha něco takového nemyslitelné. Nevyhledává kontakty nebo dokonce trvalejší vztah s lidmi. Člověk buď jedná podle jeho pokynů, nebo zahyne. Pro Alláha ani jedno nic neznamená. Rozhoduje jednou tak, příště zase jinak. Nikde v koránu není řeč o Alláhově lásce. Jeho milosrdenství a milost jsou jeho suverénní svobodou, nikdo si je nemůže nárokovat ani se na ně spolehnout. Může se jen podřídit a doufat v milost.
Súra 74,31: „Takto Alláh zbloudit nechává, koho chce, a vede cestou přímou, koho chce.“
Súra 4,90: „Chcete správně vést, když Alláh nechává zbloudit? A když Alláh nechává zbloudit, nikdo cestu nenajde.“

Na místě suverénní Boží milosti je despotická, tyranská Alláhova nálada a svévole. Místo Boží královské svobody a lásky je Alláhovo zotročení pod neopodstatněnou náhodou.
V súře 3,47 se píše: „(Židé) kují lsti, Alláh také kuje lsti; Alláh je ten nejlepší kovář lsti.“ (lest – arabsky makara, anglicky to deceive, tedy klam, podvod, Alláh je tedy nejlepší podvodník!) Přesně tak působí i korán. Vyžaduje podrobení se. Necítí k člověku žádnou blízkost; zůstává spisem s odstupem, ať ho člověk přesně poslouchá, nebo se kvůli němu pohoršuje. Není to zamilovaný dopis od Boha, nevyjadřuje, že by se Bůh o člověka ucházel; není to svědectví o Bohu, který bojuje za to, aby lidé našli správnou cestu. Korán nerozvíjí svoje působení tím, že by mluvil o Alláhově lásce ve slovech a především v činech, ale tím, že vyžaduje podřízenost. Nesčetné řady modlících se mužů, kteří se všichni najednou vrhají k zemi stejným směrem od Kábulu až po Chartúm a všichni mumlají modlitby stejným jazykem – to je jednotná moc islámského myšlení, kolektivní vymývání mozků. Skupina drží muslima daleko silněji, než si dokážeme představit.

Je patrné, že diskuse o božském původu koránu nebo Bible nelze vést jako věcnou výměnu argumentů. Jde o víc: o svědectví Boha, který je živý, a to tady a teď.
Bůh Bible je Bůh, který jedná, který miluje, vede, usiluje o své cíle, který pomáhá, varuje před hříchem, který se raduje, když je cíle dosaženo, kterému je líto, když člověk selže. Je to Bůh, který se zjevuje v Bibli i v dějinách. Těm mnoha oklamaným muslimům dlužíme osvobozující zprávu, že Bůh Bible má o ně osobní zájem a že existuje jiná cesta do nebe, než sebe a druhé odpalovat bombami.

Bruno Schwengeler, 2008

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.(1)
 Naštval mě.