Postupně a nenápadně

Okrást matku? Není problém

Tak si to představte: dospělý syn, Míka, který sám už má svoje děti, ukradne vlastní matce asi deset kilo stříbra (1100 šekelů). Matka začne nadávat, klít, tedy zlořečit. Není napsáno komu, asi neznámému zloději, ale prostě svolává zlo za pomoci duchovních bytostí.

Syn chvíli počká a pak jí ty peníze přinese, prostě je vrací. Matka na to řekne: „Jsi požehnaný pro Hospodina (zloděj)! Udělej z toho sochu!“

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

W. MacDonald
Zapomenutý příkaz: Buďte svatí
ALEF Křesťanské sbory, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 13 Kč
Vaše cena: 177 Kč

ks

Co na tom bylo špatné? Jak to mělo či nemělo být? − Neměl krást, neměla zlořečit. Dále matka říká: „Jsi požehnaný Hospodinu?“ Proč? Že by ta matka byla tak zaslepená láskou k synovi? Neměla nechat dělat sochu. To je modlářství!

Privatizace Pána Boha

A aby toho nebylo dost, Míka vyhlásil jednoho ze svých synů za kněze − k tomu ovšem Bůh určil lévijce!

Pak jde kolem nějaký lévijec a Míkajáš/Míka si ho najme jako domácího kněze. − Také neslýchané. To je pohanské představa o kněžích a službě Bohu. Kněz nemá být rodinný ani soukromý, měl být pro všechny a placený z desátků. Míka si z něho udělal soukromého kněze, spolu se svatyní měl tak amulet, který mu měl přinášet štěstí.

Odkud ta neznalost?

To všechno je na hony vzdáleno tomu, co říká Boží zákon v knihách Exodus či Deuteronomium. Celých čtyřicet let na poušti Mojžíš lidu opakoval, že se nemá krást, že se nemají dělat modly, nikde není zmínka o soukromých kněžích!

Jak je možný takový posun? Nemyslím si, že by to Míkajáš nebo jeho matka dělali úmyslně proti Božímu zákonu, ale proto, že to prostě nevěděli, Boží zákon neznali. − Jak to, že ho neznali?

Mojžíš a Jozue zákon znali, pak se narodila další generace, která už Bibli nečetla, protože lidé měli pocit, že si to pamatují od svých rodičů, další generace to dětem už neříkala, protože to neznala. Postupně a nenápadně se stalo, že nakonec nebyl nikdo, kdo by Boží zákon znal − tak to bylo v Míkově rodině. − A tak dělali, co sami považovali za správné!

Neznalost roste i dnes

Naše lidské zdání, kritéria nejsou spolehlivá! Bez Bible, bez Boha se lidé zcela určitě posouvají stále víc k horšímu! Vidíme to dnes − evropští úředníci Boha neznají, nechtějí znát, a tak vymýšlejí nesmyslné a zlé zákony, které s Božími normami nemají nic společného. A lidé ani nevědí, že to jsou zákony zlé, prostě nemají ponětí, že zákon je zlý.

Tím se nestavím proti vrchnosti, proti zákonům, které vycházejí. Zatím. Zatím se jedná o zákony, které tolerují zlo. Ale nevím, jestli nezačnou platit zákony, které zakazují dobro, například v oblasti křesťanské výchovy.

Lidem dnes nevadí homosexualita, nevadí jim, že dluhy se nemusí platit, nevadí jim beztrestnost za krádeže, dotační podvody, nevadí jim vydřidušství nemajetných… Milosrdenství neznají. Berou to jen jako “logické” − ale ono je to v podstatě zlé.

Lidem dnes nevadí smilstvo, předmanželský společný život dvou lidí, nevidí jako něco zlého manželskou nevěru. Podle dnešních zákonů se nijak nepostihuje nevěra, sociální dávky dostanou ti, kdo žijí spolu, bez ohledu na to, zda jsou manželé či ne.

Neznat Hospodina, neznat Bibli a jeho zákony samozřejmě vede k hlubokému morálnímu úpadku.

Zpoždění

To jsme byli v 17. kapitole a přicházíme do Soudců 18: Příběh pokračuje tím, že muži z pokolení Dan si hledali ;, kde by mohli bydlet. Dobývat území měli však už dávno, ještě za doby Jozua − no budiž, aspoň teď.

Napřed si vyhlédli jedno pohanské město, které chtěli dobýt. Když potom přišli válečně vyzbrojeni, zastavili se u Míky a odloudili mu jeho lévijce, aby byl jejich kněz.

Kde je věrnost? − Nalákali lévijce na to, že bude slavnější, že bude dělat kněze celému městu, ne-li pokolení! − A on šel. Zase byl najatým knězem za peníze. Sloužil Bohu podle toho, kdo dá víc, kde ho to víc baví. Nemám slov.

Napřed nekulturnost, pak hřích a zhouba národa

Navíc Danovci ukradli Míkovi sochu/modlu. Když se Míka ozval, jenom ho okřikli.

Vybudovali město Dan − to bylo to Dan úplně na severu a tak vzniklo úsloví “od Dan po Bersabé/Baaršebu”. Danovci měli soukromé kněze − víte, kdo jim byl knězem u té tesané sochy? Mojžíšův vnuk (Sd 18,30) − Geršomův syn Jonatan! A po čase se za krále Jarobeáma město Dan stalo místem modloslužby.

• Nečíst Bibli je nebezpečné!
• Číst ji jen formálně je také velmi nebezpečné!
• Mít nějaké povědomí, nebo dokonce být potomkem slavného Božího muže zdaleka nestačí!
• Je nutné mít osobní živý vztah s Bohem.

Jinak existuje akutní nebezpečí, že se biblické principy velmi rychle zapomenou, překroutí, člověk si myslí, že žije „svobodně“, že žije tak, „jak to cítí“ − a neví, že se ocitá pod Božím hněvem!

Co s nevěrou?

Soudců 19: Jeden Lévijec se oženil − no asi nějak napůl, protože je řečeno, že to byla jeho ženina, konkubína, družka − ale ne manželka. Bydleli a žili spolu. Já budu říkat jeho žena. Tato jeho žena mu byla nevěrná (nebo podle jiného možného překladu se naopak na něho nějak rozzlobila, nevím.). Potom utekla ke svým rodičům. Po čtyřech měsících za ní její manžel přišel a chtěl si ji odvést zpátky.

Hodnocení: Nevěra je něco zlého. Ale muž ji miloval, odpustil jí a sám za ní přišel. Její otec byl rád, přivítal ho a on tam strávil několik dní.

Pak se vydal se svou ženou zpátky, měli s sebou ještě jednoho sluhu.

Horší než mezi pohany

Cestou potřebovali přenocovat. Nechtěli zůstat v pohanském Jebusu (pozdějším Jeruzalémě), ale šli do izraelské Gibeje − tam bydleli Benjamínovci. − To netušili, že vlastní lidé jsou tam horší než pohané.

V Gibeji je ale nikdo nechtěl ubytovat, tak se rozložili, že budou spát na náměstí. Pohostinnost patří podle Božího zákona mezi žádoucí vlastnosti. V Gibeji se nikdo takový nenašel.

Pak pozdě večer šel se vracel z pole jeden starý muž a vzal je k sobě domů. Tehdy dům obklíčili místní homosexuálové a chtěli si užít příchozího hosta. Oba muži jim nabídli ženu toho mladšího muže, levíty. Gibejští ji celou noc zneužívali a ona zůstala ráno, zřejmě už mrtvá, ležet přede dveřmi domu.

Ráno ji lévijec naložil na osla a odvezl domů. Tam ji v rozhořčení rozčtvrtil na dvanáct dílů a každý díl jejího těla poslal do jednoho z izraelských pokolení s otázkou: “Co vy na to?”

Hodnocení:

Báli se pohanského Jebusu − města, které měli mít dobyté dávno už za doby Jozua.

Ale ve vlastním, izraelském městě se k nim zachovali hůře, ohavně, ne zvířecky, ale tím nejhorším lidským způsobem. Vidíme tady podobnost se Sodomou − homosexuálům nabídli blízkou ženu, Lot dcery, tento muž ženinu, stařec svou dceru.

Už několikrát jsem k tomu slyšel otázku: “To nechápu! − Proč to udělali − a proč ji rozsekal?” − Když se člověk nedrží Božích norem vyjádřených v Bibli, pak je schopen čehokoliv. Nedivte se ničemu.

Pro nás je to jen silná výzva, abychom se vraceli k Hospodinu.

Pokračujeme dále kapitolou Soudců 20:
Na otázku “Co vy na to?” se celý Izrael shromáždil, že s tím tedy něco udělají. Pochopitelně si chtěli vyslechnout lévijce, manžela té ženy.

Ale on jim neřekl pravdu (20,4), byla to milosrdná lež. Nebyla pravda, že ho chtěli zabít, ale šlo jim homosexuální styk s ním. To Izraelcům teď neřekl. Mám za to, že to by Izraelci viděli jako něco ještě horšího. Šli tedy do boje jen kvůli hromadnému znásilnění, ale i to stačilo k jejich rozhořčení. Napřed po Gibejcích chtěli, aby jim vydali ty provinilce, a když Gibejští viníky nevydali, Izraelci se pustili do boje se všemi Benjamínovci.

Vzpamatovali se až nad hromadou mrtvol

Teď už si Izraelci konečně uvědomili, že to je moc − to je občanská válka − jdou válečně bojovat proti jednomu z izraelských měst / pokolení. − A tentokrát se ptali Hospodina, Bůh se přece jen z Izraele úplně nevytratil. A on odpověděl! V té době byl knězem Áronův vnuk Pinchas − tedy nedlouho po smrti Jozua!

Škoda, že my lidé se často vzpamatujeme až po tak drastickém pádu, hříchu s katastrofálními důsledky, plno mrtvých, zmrzačených lidí, zmrzačených duchovně, psychicky i fyzicky...

Kapitolu Soudců 21 bych už mohl vynechat. Tam šlo o to, že z Benjamínovců zbylo jen šest set mužů a všichni Izraelci prohlásili, že jim své ženy nedají. Bylo to pochopitelné, vždyť se celé pokolení přihlásilo k tak nemravnému skutku, když nechtěli vydat ty provinilce z Gibeje.

Celá kniha Soudců končí příznačným: Každý si dělal, co považoval za správné.

Tomu je však třeba rozumět například takto: Boží zákon dali Izraelci stranou, dělali to, co sami považovali za správné a dopadlo to katastrofálně. Teprve vrcholná nemorálnost a bratrovražedný boj je přivedl k tomu, aby se vzpamatovali.

Nevymlouvej se na druhé, TY zůstaň čistý

Co my s tím dnes? Co dělat v podobných situacích? Zůstat Bohu věrný.

Tomuto morálnímu úpadku se vymyká Boáz − viz kniha Rút − na něm je vidět, že Hospodinův zákon zná a zachovává ho − ujímá se vdov, cizinců, kteří přišli hledat Hospodina (“tvůj Bůh = můj Bůh”) − tím narážím na uprchlíky. Boáz jedná podle švagrovského práva, což bylo sociální opatření Starého zákona. A tento charakterní Boáz se pak dostává do rodokmenu Zachránce světa Pána Ježíše.

Následuje 1. kniha Samuelova a ta na to dává odpověď: I uprostřed tak bohapusté doby jako byl závěr doby Soudců, i v tak bohapusté době, jako je Evropa 21. století, existuje naděje.

Právě v takové době se jedna žena modlila jako blázen. Dokonce i duchovní izraelská Boží autorita − Élí − ji považuje za blázna − a ona si vymodlí syna Samuela.

Samuel nepranýřuje zlo, nenadává − ale neznečistil se jím, i když žije v prostředí hříchu Élího synů. Má jasný pohled, co je správné a co ne. A co dělá?

Samuel dvacet let chodil po celém Izraeli a učil lidi znát Hospodina. Dnes to znamená nenapodobovat životní styl lidí kolem, mluvit o Pánu Ježíši, o záchraně, odpuštění a s tím − možná až prožijí spasení − souvisí cesta k morální nápravě.

Mnohokrát si při čtení Bible klademe otázku: Proč? Proč to či ono vadí? Proč Bůh něco zakazuje? Napřed to nechápeme, ale pokud neposlechneme, pokud nejednáme tak, jak nás k tomu Bůh vede, tak se nám to nepodaří, možná to má vedlejší důsledky, které nechápeme − a často pak už bývá pozdě.

Myslíte si, že znáte Bibli? Vezměte si příklady jako Moody. Jedna mu řekla: „Dala bych všechno na světě, kdybych znala Bibli jako vy.“ A Moody odpověděl: „Právě tolik mě to stálo!“

Říkávalo se, že Billy Graham denně osm hodin studoval Bibli. Jeho kázání byla prostá, jednoduchá, vyznačovala se mnoha biblickými citáty a jednoduchými pravdami. Ale měla moc! Lidé se obraceli! Obávám se, že dnes tak velká misijní shromáždění nemají takovou odezvu nejen proto, že se změnila kultura, ale pro to, že je příliš málo takových modlitebníků a takových čtenářů Bible.

Existují asi tři knihy Grahamových odpovědí na jakoukoli otázku. − Partnerské vztahy, rodinné vztahy, finance − nejrůznější zapeklité situace − a Graham na to vždy říká: “Bible teaches…” − Bible učí, že…

Podle čeho žijeme? Podle toho, co si myslíme, jak se nám to zdá, nebo podle toho, co učí Bible?

Jan Vopalecký, 29.4.2018