Potřeba někam patřit IV.

Které návyky si tedy osvojit?

1. Dávat místo vyžadovat

Ježíš říká: „Dej a bude ti dáno.“ Když vstoupím do místnosti, už si nekladu otázku: „Jsem tady vítaná, přijímaná?“, ale „Jsou ti druzí tady přijímaní?“ Neptám se: „Jaká nálada mě tady čeká?“, ale „Jakou náladu s sebou přináším?“ Kdo potřebuje přátelské slovo, pozdrav, trochu zájmu? Chci dávat to, co bych sama ráda přijímala. Zpravidla to má stejný efekt. Nakonec jsem to já, kdo je požehnaný a obdarovaný. A dokonce i když se o mě nikdo nezajímá, co na tom? Jen si znovu uvědomím, že vesmír se netočí kolem mě. Další důležitá lekce

2. Nemá smysl snažit se zapůsobit na druhé

Snahu zapůsobit na druhé jsem konečně položila do hrobu. Je to stresující požadavek chtít vypadat dobře. Stejně to většinou končí ve slepé uličce. Největší ostudu sklízím právě ze strany lidí, na které chci udělat největší dojem. Proč tedy všechna ta snaha? Jen proto, abych si sama připadala důležitá? „Nepřemítejte o velkých věcech, ale držte se obyčejného,“ píše Pavel Římanům (12,16).

Na Ježíšově životě je nápadné, že komplimenty a lichocení lidí ho nechávaly chladným. Jeho vztah k lidem je bez jakékoliv vypočítavosti. V očích náboženské elity byl vždy na špatné straně, na nesprávných shromážděních, na nesprávném místě, byl oblíben u nesprávných lidí. „Proč váš učitel jí s hříšníky a celníky?“ stěžují si farizeové (Matouš 9,11). Dobrá, ale proč? Ježíš nepotřebuje od lidí potlesk. Jeho revír se nachází především a s velkým důrazem mimo kliky, které jsou „cool“. Právě díky tomu dokázal jít nezadržitelně na kříž, vzít na sebe hanbu, a to pro ty, kteří potřebují jeho záchranu.

Ve chvílích, kdy bych dal kdovíco za povzbudivé slovo, si vzpomínám na Pavlovu výzvu, abychom nehledali velké věci, nesmýšleli vysoko. Nebo když jako rodina pozveme někoho k jídlu a on zareaguje zdvořilými vyhýbavými výmluvami. Dříve mi to bylo trapné a litovala jsem, že jsem se ho vůbec pokoušela pozvat. Teď se tomu v duchu zasměju a jdu dál. Raději pozvu někoho „zbytečně“, než sklidit výčitku, že jsem to ani nezkusila.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Tony Reinke
12 způsobů, jak vás mění mobil
Didasko, běžná cena 299 Kč
Naše sleva: 9 Kč
Vaše cena: 290 Kč

ks

3. Postoj vlastnického nároku

Vzpomínám si, jak mi nikdo nechtěl odpovídat na maily, nebo na to, že za dárek musím poděkovat. Svoboda je základní kamenem každého zdravého vztahu. Nemá právo být zklamaná, když si mě nikdo nevšímá, a nemám ani právo očekávat protislužbu za svou námahu. Tím bych pohrdala právy druhých. Přízeň člověka je něco, čím bychom měli zacházet velmi opatrně a uctivě. Nemáme na ni vlastnické právo a nemáme na přízeň ani nárok. Přátelství je vždy jen dar. Obě strany je poskytují dobrovolně, ne proto, že by na to měl někdo nárok.

4. Rozhodnutí jednat vstřícně

Snažím se jednat vstřícně se všemi lidmi, se kterými přijdu do styku. I s těmi, které považuji za nesympatické nebo kteří mi ublížili. Přátelství mohou být obohacující, i když se jedná jen o příležitostná setkání mezi dveřmi nebo o písemný kontakt na dálku. Ne každý vztah musí být hluboký nebo intenzivní, aby mohl být požehnáním. Sám Ježíš měl jen tři velmi blízké učedníky. To neznamená, že ostatní pro něho byli méněcenní. Nevíme, které vztahy se časem prohloubí. Stejně tak otázka, zda nebo jakým způsobem se nám investice do nějakého vztahu vrátí, není naše věc. „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ (Kazatel 11,1). Kdo rozsévá, bude sklízet. Někdy, odněkud se nám to vrátí.

5. Zlomené srdce

Všechna gesta, kterými se pokoušíme získat si pozornost, pramení konec konců z hluboké touhy − z touhy po Bohu. Stesk po začátcích, kdy člověk trávil večery v zahradě Eden s Bohem a naslouchal hlasu, který mu stále opakoval: „Jsi můj poklad, můj přítel, moje stvoření. Když jsem tě uviděl, řekl jsem: To je dobré!“

Byl jsi dokonalý, v bezpečí, doma, najedený. Zdrcující oddělení, ke kterému potom došlo, se od té doby projevuje v životopise každého z nás. Ten hřích na nás zanechává své stopy. „Neklidné je naše srdce, než spočine v Tobě,“ řekl Augustin. Bloudící srdce těká neklidně po smyslu, po tom, aby mohlo říct: „Podívej se, já jsem někdo!“ Existuje totiž jen jediný, kdo dokáže nasytit osiřelé srdce volající po uznání, kdo ho dokáže upokojit. Je to Bůh, který to srdce stvořil.

V Bibli čteme o řadě lidí, kteří při svém hledání dramaticky padali na nos a potom byli tak žalostně sami. Hagar se chlubí zápletkou s patriarchou Abrahamem a nakonec prchá a zůstává matka-samoživitelka. Chana se vdá za svou velkou lásku, ale nemůže otěhotnět, a tak v Božím stánku hledá východisko z posměchu své sokyně. Eliáš pronásledovaný královnou Jezábel utíká na poušť a chce svůj život ukončit. Těžce nemocný, zkrachovalý, otřesený Jób dřepí někde v ústraní a vylévá své srdce Hospodinu. Učedníci se vytrácejí z prostředí ostatních a unavení se po Kristově ukřižování vlečou do Emaus.

Další kapitola: Východisko

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.