Rozutekli se a zase se vrátili

V době krále Saula panovalo mezi Izraelci a Pelištejci napětí. Pelištejci Izraelce ohrožovali, omezovali, a ti se museli bránit. Jednou se zase schylovalo k boji. Izraelců byly nějaké tři tisíce a byli dost bídně vyzbrojení. Pelištejci měli třicet tisíc vojáků a šest tisíc jezdců. Nedivte se: Izraelci dostali strach.

Na obou stranách bylo ještě spousta dalších lidí, kteří se asi jen dívali, jak to dopadne. Lidé na izraelské straně byli takzvaní Hebrejové, kteří se schovávali v lesích, v horách, zemljankách nebo strachy utekli. Někteří na druhou stranu za Jordán, někteří se dokonce dali k Pelištejcům.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Tomáš Pala
Poslední šance
ALEF-Křesťanské sbory, běžná cena 120 Kč
Naše sleva: 12 Kč
Vaše cena: 108 Kč

ks

Izraelcům bylo velmi úzko. Dokonce i král Saul měl strach.

Ale ještě měl naději. Čekal, že přijde Samuel (1Sa 13,8) a s ním možná nějaká nadpřirozená pomoc. Když Samuel pomazal Saula za krále, slíbil mu: „Já sestoupím k tobě, abych obětoval zápalné oběti a připravil hody oběti pokojné. Sedm dní budeš čekat, než k tobě přijdu. Pak ti dám vědět, co máš udělat“ (1Sa 10,8). Situace houstla, ale Samuel nikde. Saul měl kolem sebe vojáky a lid, ale ti se teď začali rozcházet, měli strach, a tak se klidili. Vojsko se mu ještě před bitvou rozuteklo, ze tří tisíc mu zbylo šest set vojáků.

Saul to už nemohl vydržet. Nebyl sice levíta ani kněz, kteří jako jediní směli obětovat, ale řekl si, že to zvládne sám. Sotva dokončil oběť, uviděl přicházet Samuela. Teď mu to došlo: Provinil se jednak netrpělivostí a jednak tím, že nebyl z rodu Lévi, a proto neměl vůbec obětovat.

I my se dostáváme do těžkých situací, kdy je nám úzko, jsme pod tlakem, i ti nejbližší od nás utíkají a zdá se nám, že se situace jen zhoršuje. Nevíme, co máme dělat, a tak bereme věci do svých rukou − místo abychom
a) čekali
b) dělali to, co máme a 
c) nedělali to, co dělat nemáme.
Saul měl však slib: „Čekej, a pak ti řeknu, co máš dělat.“ Kdyby jen byl čekal!

Samuel přišel a Saulovi řekl: „Kdybys byl počkal, zůstal bys králem navždy, takhle tě Bůh odstavil!“ (1Sa 13,14). − Ale vůbec mu neřekl, co by tedy měl dělat. Saul svou ukvapeností a nemoudrým obětováním zmařil Boží impuls, co má dělat. Samuel ani Bůh se s ním už nebavili! Ale Bůh s Izraelem ještě neskončil!

Bojová situace s Pelištejci se stále zhoršovala. Vycházely od nich skupiny záškodníků, kteří mezi Izraelci páchali škody. A to vše v době, kdy Izraelci neměli žádného kováře, který by uměl vyrábět zbraně − dokonce i při údržbě zemědělského nářadí byli odkázáni na Pelištejce. Meč měli jenom Saul a jeho syn Jónatan. Zdálo se, že Izraelce čeká drtivá porážka.

~~~

Ale porážka se nekonala. Saul sice nevěděl, co má dělat, chtěl udělat nějaký náboženský obřad, asi se snažil uchlácholit Hospodina, ale brzy si to rozmyslel, vlastně se k tomu ani nedostal. Dostal hlášení od průzkumníků, že se mezi Pelištejci něco děje. Byl to velký rachot, křik, země duněla, bylo vidět, jak všichni Pelištejci zmateně pobíhají. Ten zmatek mezi nimi způsobil Bůh (1Sa 14,15.23).

Saul a jeho pár lidí se vydalo za nimi, aby je pronásledovali. Najednou se objevili, vlastně vrátili všichni, kteří se předtím rozutekli do skal, za Jordán, prostě všichni Hebrejové − a Izraelci jako jeden muž stíhali Pelištejce.

Čím to, že najednou nastal ten obrat? Proč se jich najednou Bůh ujal a vyvolal mezi nepřáteli zmatek, že se pobíjeli dokonce sami mezi sebou?

~~~

Nebylo to jen tak. V popisu příběhu jsem přeskočil jednu epizodu. Ve chvíli, kdy byla situace snad nejhorší, si Saulův syn Jónatan vzal s sebou jednoho kamaráda jako zbrojnoše a sami se vydali do skalnatého prostředí směrem k Pelištejcům.

Podnikl něco riskantního. S nikým, ani s otcem se neradil, nikomu nic neřekl, neměl to promyšlené, nebylo to nějak cílevědomé, jen tiše doufal: „Snad se té mé odvahy chopí Hospodin a něco udělá.“

A tato důvěra v Boha a odvaha něco podniknout způsobila zásadní obrat, po kterém všichni Izraelci zdánlivě marně toužili.

Stačilo, aby jeden mladý muž měl dobrého přítele a odvahu jít udělat něco nového, co zatím nikdo neudělal, co neokopíroval, ale přitom (jen) doufal, že Bůh z toho udělá něco většího, něco velikého.

Dobrý přítel se ukázal důležitý jako podpora, povzbuzení: „Já budu s tebou!“ Kdo z nás má takovou podporu, takového kamaráda! Máme ji i v oblasti duchovních bojů? Taková přátelství vznikají zejména v mládí! A myslím, že na jejich utváření nestačí facebook. Takto hluboká přátelství se utvářejí v reálném životě a často v bojích.

Na druhé straně sám zbrojnoš by toho asi také mnoho nezmohl. Potřeboval vedení, velení. To měl v Jónatanovi. Ten odvážně rozhodoval, měl nápad a k jeho uskutečnění potřeboval kamaráda zbrojnoše.

Někteří z nás se umí rozhodovat, mají nápady, ale potřebují podporu. Jiní z nás se nerozhodují snadno, ale umí být dobrou a spolehlivou podporou.

6  Jónatan tedy vyzval mládence, svého zbrojnoše: „Pojď, pronikneme k postavení těch neobřezanců. Snad pro nás Hospodin něco udělá. Vždyť Hospodinu nemůže nic zabránit, aby zachránil ať skrze mnoho nebo skrze málo.“ 7  Zbrojnoš mu odpověděl: „Udělej všechno, co máš na mysli. Jen vpřed! Já budu s tebou podle tvé vůle.“ 8  Jónatan rozhodl: „Pronikneme k těm mužům a znenadání se před nimi objevíme. 9  Jestliže nás vyzvou: »Nehýbejte se, dokud k vám nedorazíme«, zůstaneme na místě a nepůjdeme k nim nahoru. 10  Jestliže však řeknou: »Pojďte k nám nahoru«, půjdeme vzhůru, neboť Hospodin nám je vydal do rukou. To bude pro nás znamením.“ 1 Samuelova 14,6-10

Jónatan měl připravené dvě strategie. Jedna znamenala boj a druhá − také boj. Nepřemýšlel, že by utíkal. Buď je Pelištejci vyzvou, aby přišli k nim blíž, v tom případě se do nich pustí, nebo Pelištejci řeknou počkejte, až přijdeme k vám − a Jónatan s kamarádem začnou bojovat potom.

Jónatan je příklad pro nás, abychom v duchovním boji nevyklízeli pole, neustupovali, ale sledovali, kdo má jaký nápad, povzbuzovali se a bojovali.

Jónatan se zbrojnošem pobili asi „jen“ dvacet Pelištejců. A pak začal působit Bůh. A bylo to božské! Ze strany Jónatana to byl jen impuls, začal bojovat − a pak se toho chopil Bůh a pokračoval − zatřásl zemí, obrátil meč jednoho proti druhému, všichni byli vyděšeni − to způsobil Hospodin!

Saul byl před bitvou v situaci, že nevěděl, co má dělat. Samuel se s ním nebavil, Bůh mu neodpovídal. − Ale přece Bůh nenechal svůj národ na holičkách. Izraelce zachránil prostřednictvím mladého Jónatana.

Zdá se nám, že se v našem prostředí, sboru, rodině, městě nic zvláštního neděje? Nebo dokonce, že nepřátelé mají převahu? Naši lidé utíkají, zalézají do děr, zapírají, že by někdy stáli na naší straně − a my se ocitáme zoufalí, osamělí a počítáme s totální porážkou? Znáte tyto pocity či obavy?

Vezměme si povzbuzení od Jónatana. Laicky, s dostupnými prostředky šel udělat něco, na co stačil, byť k tomu potřeboval odvahu − a spoléhal, že Bůh taky něco udělá. Někdy stačí impuls, možná ze strany někoho, u koho bychom to nečekali. A když Bůh vidí krok víry, vidí impuls, tak jedná − božsky!

Nejste tím Jónatanem ve svém prostředí vy? Zkuste se podívat, co můžete udělat. Ne utéct, ne plašit, ne rozvíjet formální zbožnost jako Saul, ale jít a postavit se proti nepříteli.

Jan Vopalecký, srpen 2019

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.