Tunelem ke světlu

Jako malá jsem do školy chodila přes jeden tunel. V zimě, kdy ráno bývala ještě tma, jsem se bála tudy chodit sama. Světla tam byla často rozbitá, bála jsem se, aby mě ve tmě někdo neznámý nepřepadl. Vždycky jsem byla ráda, když mě na konci naší ulice čekala kamarádka a šly jsme tunelem spolu. Před tunelem se cesta svažovala z kopce, za tunelem zase nahoru do kopce. Lidé tomu říkali tunelový kopec.

Také v našem životě dochází k takovým tunelovým krizím, kdy smutně jdeme z kopce, do tmy. Nemoci, nezaměstnanost, rozbité vztahy, neúspěchy… Cesta vede dolů, do tmy. Bojíme se toho, nechceme zůstávat sami, ale často musíme jít bez něčího doprovodu. Ježíš nám slibuje: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28, 20). To znamená: Jestliže věřím v Ježíše Krista, když se na něho spolehnu, tak nejsem sám. On jde se mnou, každý den, pořád. To neznamená, že už nemusím přes žádný tunel. Ne, ale on mi na každém kroku pomáhá blíž ke světlu, k tomu, abych v tunelu nezůstala.

Co to znamená prakticky? Otevírám se Ježíši tím, že se modlím. Čtu Bibli a prožívám, že Bůh mi něco říká přímo do mé situace. Prožívám odpuštění, můžu zase začít znovu. Hledám další křesťany, abych byla s nimi. V rozhovorech, ve společných modlitbách a zkušenostech, tím že držíme spolu, se navzájem posilujeme ve víře. Vděčně přijímám dobré dny, abych si pak v těžkých obdobích mohla připomínat, že na konci tunelu je světlo a že pak cesta zase vede vzhůru. Poslední tunel, který na mě čeká, je smrt. Ale i na této poslední cestě je Ježíš se mnou, aby mě zase vyvedl na světlo – k Bohu.

Anneli Klipphahnová

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.