Než zapadne slunce (pro T.W.R.)

Stáhnout audio

Rád bych na začátku řekl několik slov o sobě. Narodil jsem se v Opavě, ve třech letech mi zemřel tatínek. Maminka nás vychovávala sama, tedy mě a mého brášku, kterého jako posluchači TWR zřejmě znáte z pořadu Světem Bible.

Můžu dosvědčit pravdivost Božího tvrzení, že se stará o vdovy a sirotky. Já jsem tu Boží péči prožíval prostřednictvím Křesťanského sboru v Opavě, kde jsem vyrůstal, kde jsem se na rozhraní dětství a dospívání rozhodl pozvat do svého života Ježíše. Po gymnáziu jsem šel studovat strojařinu v Brně, kde jsem strávil krásných pět let v prostředí tamějšího Křesťanského sboru.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

T. Pala
Svět, ve kterém žijeme
ALEF Křesťanské sbory, běžná cena 160 Kč
Naše sleva: 5 Kč
Vaše cena: 155 Kč

ks

Nějakou dobu jsem pracoval jako programátor, po revoluci jsem pětadvacet let působil jako redaktor české verze časopisu Ethos.

Mám ženu Majku, narodily se nám tři děti, dnes Petr programuje, Lenka je expert na češtinu a Daniela studuje matematiku.

Máme téměř dvacet let zkušeností s pěstounskou péčí. Začalo to tak, že nás jeden tatínek, vdovec, poprosil, jestli bychom mu nepohlídali děvče, že je nemocný. – Zůstala u nás necelých devět let, potom po tříleté přestávce u nás přistáli její dva kluci, teď je jim osm a deset let. Tak jsme s nimi omládli.

Učíme je odpouštět

Je s nimi zábava. Učíme je biblickým principům, například odpouštění. Jednou jsme se večer před spaním modlili a ten mladší říká, že se dnes modlit nebude. Pomodlil se starší, následovala pauza a ten mladší říká: „Já jsem si vzpomněl na jeden hřích, já se musím Pánu Bohu omluvit. Běžte pryč, já nechci, abyste to slyšeli.“ – „No, počkej, proč nás vyhazuješ, běž si sám do vedlejšího pokoje a s Pánem Bohem si to vyřiď.“

Odešel, za chvilku se vrátil a já se ho ptám: „Tak co, odpuštěno?“ – Neřekl nic, jen přesvědčivě souhlasně zakýval hlavou.

Do večera!

Pavel, tedy myslím apoštola Pavla, píše Efezským ve 4. kapitole slova: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“ a „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“. Tato slova patří k argumentům, že člověk nežije jen chlebem. Prostě „Nejen chlebem“.

Pro odpouštění máme velkou motivaci a konkrétní příklad. Bůh odpustil nám. Odpustil nám kvůli Kristu. Pán Ježíš Kristus jako by svou dobrovolnou smrtí řekl: „Bože, já to za ně beru na sebe, já snesu ten trest – a jim odpusť.“ – Tak rozumím Pavlovým slovům, že Bůh v Kristu, nebo kvůli Kristu odpustil nám.

Jako svatební dar jsme s manželkou dostali plakát s citátem „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“. Ten patří k našemu životnímu krédu, předáváme ho i našim dětem a snažíme se uplatňovat i ve vzájemném vztahu. Byly v našem manželství večery, vlastně noci, kdy jsme spolu „diskutovali“, vysvětlovali si a odpouštěli, jednou až do půl druhé do rána. Sice jsme nad naším hněvem a výčitkami nechali slunce zapadnout, ale ne vyjít! Věřím totiž, že když svůj hněv, něco neodpuštěného zaspíme, když to „projde nocí“, tak se to v nás uchytí, zaschne, zažere do srdce. Když pak ten flek křivdy a pocitu viny chcete vyčistit, odpouští se to daleko hůř, prostě se to neodlupuje snadno. A pokud se to neoškrábe, nevyčistí, tak náš život pak vypadá, jako když pijeme kafe z neumytého hrnku nebo jíme z talíře, který jsme dlouhé týdny nemyli. Fuj.

Zkušenost

Někdy mě některý z těch našich kluků rozzlobí, například po něm chci běžné povinnosti, jako je čtení do školy, úklid hraček. Jemu se nechce, a stává se, že se na mě oboří nevybíravými slovy. Kluci bývají někdy dost impulzivní. Je večer, omluva a odpuštění se nepodaří. No nic, dám kluka spát a než odejdu z jejich pokoje, tak mu poskytnu ještě poslední šanci, že může ještě přijít a omluvit se − a on třeba už nepřijde. Prostě usne.

Já druhý den ráno cítím, že to mezi námi není v pořádku, a on nic. Nejraději bych ho zase ještě potrestal – teď už jen za to, že se nepřišel omluvit. Ale uvědomuji si, že já jsem dominantní, já jsem určující a on se bude chovat jednak podle toho, jakým způsobem ho ovlivňuji, a také podle mého příkladu. Nechci na něho celý den manipulativně, emocionálně tlačit a dávat najevo, že se má omluvit, ale někdy s tím musím bojovat a nedaří se mi odpustit bez jeho omluvy a být k němu upřímný, laskavý. I když vím, že bych mu měl odpustit prostě z principu, protože Bůh odpustil mně. Pořád se mi do mysli, do emocí tlačí, jak drze, neomaleně se ke mně choval, jakými nadávkami mě častoval, bolí to. Ale když mi Bůh odpustil, vím, že mám odpouštět i já. A dokonce i v případě, když se ten druhý neomluví.

Ale další večer přijde, přitočí se, přitulí se ke mně a řekne, že se mi omlouvá za to, jak se včera choval! Hurá! Boží Duch v něm působí! Trvalo to dlouho, než ho to začalo mrzet a přišel. Vždycky z toho mám obrovskou radost.

Největší radost

Podobně je to někdy i se mnou, dokonalým křesťanem, tedy domněle dokonalým. Chcete povykládat, jak je to s mými hříchy a jak Bůh odpouští mně? Většinou nehřeším schválně, ale někdy si – třeba u nějaké maličkosti – řeknu: „No co, jednou to nebude vadit.“ Ale vadí. A vidím, že to vadí i Bohu. Jako by se se mnou přestal bavit. Sice mě trápí svědomí, ale pomyslím si, že takovou maličkost není třeba vyznávat a prosit kvůli ní za odpuštění. Jenže já vidím, že Bůh mlčí a nereaguje. Vysvětluji si to tak, že snad není malicherný, ale prostě ho to mrzí. Proto mlčí a čeká, co udělám. Někdy mi to také trvá déle než do západu slunce, ale protože o Boží přízeň, o Boží lásku a její projevy stojím, tak mu jdu i tu maličkost přiznat a prosím za odpuštění. Vím, že Bůh z toho má obrovskou radost. Jako já, když se mi přijde omluvit náš malý kluk. Pán Ježíš říká, že největší radost plyne z toho, když hříšník činí pokání, když přichází prosit o odpuštění. To jásá Bůh, jásají celá nebesa. Lukáš (10,7) zachycuje slova Pána Ježíše: „V nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

Lidé často řeší deprese. Prostě jsou smutní, nic je nebaví, na nic se netěší. Tak rádi by se radovali. Zkouší různé požitky, jídlo, pití, zábavu. Víte, jak prožívat skutečnou radost? Radost, o které Bůh říká, že je veliká? − Vyznávejte hříchy. Povzbuzujte druhé lidi, aby přicházeli k Bohu a vyznávali své hříchy. Využijte možností, jak být u toho, když někdo činí pokání. I to může být jeden z motivů k osobní evangelizaci.

Když se se svým hříchem přestanu před Bohem schovávat, vyznám se mu a prosím, aby mi odpustil, chvíli mi pak ještě trvá, než to strávím, než mě to přebolí, než sám uvěřím, že mám odpuštěno a znovu začnu prožívat, že Bůh mě má opravdu rád.

Recidivista

To však ještě není konec! Po nějaké době mi otrne a já něco podobného udělám zase. Ne, nejsem ochoten připustit, že bych byl na svém hříchu závislý, ale cítím, že mě i ten „malý“ hřích drtí, že to zase mrzí mého Boha – pak jsem ochoten připustit i to, že snad závislý jsem.

A zase den dva mlčení, zase prožívání vlastní bezmoci, trápení, že Bůh je daleko, a zase vyznávání, odpouštění a zase radost z odpuštění. Ale pozor, není to jednoduchý kolotoč, který se opakuje pořád stejně.

Pokaždé je to těžší, horší. Pokaždé mě to víc mrzí, pokaždé trvá déle, než odpuštění až do hloubi duše přijmu. Je to stále větší dřina uvěřit, že mi Bůh zase odpustil. Ale také mám pokaždé o kousek větší radost, že je to vyčištěné, že mám takového Boha, pokaždé mě to znovu a více ujistí, že je dobré být křesťan a žít Bohem.

Jak dlouho bude to „pokaždé“ trvat? Hm, asi dlouho, asi dokud budeme naživu. Ale zároveň vidím, že každý hřích, který nás mrzí a který vyznáváme, v nás vytváří hlubší odhodlání, že tohle už nechci prožít. Máme stále větší odhodlání už nehřešit! Snad můžu říct, že každé Boží odpuštění v nás vytváří o kousek větší zábranu, větší sílu se hříchu bránit. Vždy znovu prožíváme větší odpor k hříchu. Pokud ovšem nejsme jako zvířátka, která jedí z nemytého korýtka a kterým nevadí týdny nemyté nádobí. – Mám tím na mysli, že pokud hřích vyznáváme, čistíme a uvědomujeme si, že za každou naši „maličkost“ Kristus trpěl a proléval krev.

Tak vidíte, kam až jsme se dostali od zlobení malých dětí. Nad svým hněvem nemůžeme nechat zapadnout slunce a máme odpouštět, jako Bůh pro Krista odpustil i nám.

Jan Vopalecký, březen 2018

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.