Ve stínu rakoviny

Simone Kathrin Wollmannová − je jí pětatřicet let, je vdaná, má čtyři děti a trpí oboustrannou rakovinou hlasivek, poměrně zvláštní formou této nemoci.

Dny se vlečou a noci mě ubíjejí. Moje srdce úpí po nějaké útěše: „Bože, kde jsi? Copak jsi na mě zapomněl?“ Kolikrát mám obavy, abych se nezbláznila, protože někdy nechápu a pak se upínám na verše v Bibli, čtu je jako dopis milého z dálky už posté. A v té tmě mých nocí ke mně promlouváš, dáváš mi pocítit svou blízkost, připomínáš mi, co jsem už prožila, co všechno jsi mi už řekl.

Chci vzdát a prohrát boj s rakovinou? Nikdy! Pro mě to znamená víc než jen přestat žít. Všechno se ve mně vzpírá proti kapitulaci. Ať nikdo neříká, že můj Bůh nemá moc mě zachránit. Děj se jeho vůle − a ona se stane! Jak asi vypadá Boží vůle pro můj život? Je můj nepřítel − rakovina − také Jeho nepřítel?

S Bohem můžu mluvit všude, k tomu naštěstí nepotřebuji ani hlas, stačí hlas srdce − a vztah...

Břemeno, které nás tlačí k zemi, není jen rakovina. Když člověk stojí před branami smrti, probíhá mu před očima film života, na povrch vyplouvají dávno zapomenuté otevřené účty a člověk by je rád vyrovnal, než bude pozdě.

Odvaha k novým krokům

Kroky... musím podnikat kroky... kroky víry. Když nejistě kladu nohu před nohu, začíná to ve mně pracovat − skoro jako dřív, když jsem tu a tam ještě připravovala šílené plány, trochu odvážné vůči sobě i Bohu. Nastává doba, abych i přes bolesti a pochybnosti podnikala nové kroky. Chtěla bych Bohu předvést, jak mu důvěřuju. Je na čase, abych tuto důvěru prokázala a podnikla něco konkrétního, něco nepředstavitelného, co překračuje mé úzké hranice posledního období. A najednou přesně vím, co to bude... „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: “Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.„ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat“ (Izajáš 35,3-6).

O týden později mám zase v ruce kabelku, když se spolu se stříbrným ptákem lehce vznáším do vzduchu. Opravdu jsem radostně rozrušena, s celou rodinou kousek blíže nebi − odlétáme do teplých krajů, proti svému lepšímu „vědomí“, proti všem rozumným obavám a bez požehnání lékaře... Hlava nehlava jsem se odhodlala k něčemu nepředstavitelnému; jsem si jista požehnáním Božím a dětsky rozmazleně letím pod jeho dobrotivou ochranou...

Vybráno z Ethosu 2002 č. 3

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.