Citát z Bible:
My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
Ř 15,1 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Bylo to něco hrozného, co ta žena prožila. Když byli doma, nastala bída, že neměli co jíst. Tak všechno sbalili a se dvěma dospívajícími syny se přestěhovali do sousední země, kde jídla bylo dost. Zpočátku všechno vypadalo nadějně. Pak ale přišla rána. Otec rodiny zemřel. Potom se její dva synové oženili s tamějšími ženami. Chvíli to zase vypadalo dobře, ale když pak oba synové zemřeli, bylo to na Noemi příliš. Všechno se obracelo proti ní. Cítila, že se proti ní staví sám Bůh. Co má dělat? Kam má utéct?
Rozhodla se, že se vrátí domů, odkud přišla. Bude to tragický návrat − vyšla šťastná, jako rodina měli nějaké jmění, měla manžela, radovala se z dorůstajících kluků − a teď nic z toho nemá. Vdova středního věku, dá se říct, že má život za sebou − co ji ještě čeká? Proto se vrátí domů! Tam bude vzpomínat, plakat, snít. Snad najde nějakou útěchu v trápení, kdy je všechno − i Bůh − proti ní.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Ještě tam byly její dvě snachy. Nechtěla je brát s sebou. Ať se vrátí domů a mají příležitost se znovu vdát. Oběma bylo těžko. Jedna se vrátila, druhá se však nedala odbýt. Rut cítila, že tchyně Noemi a její lid mají něco víc, něco, co doma neměla − živého Boha Hospodina, a proto se rozhodla, že s Noemi půjde do její země. Noemi ji tedy přijala, akceptovala, že bude vzpomínat, plakat a snít spolu s ní.
Představa, že se vrátíme domů je velmi dojemná. Člověk odcházel z domova plný nadějí, očekávání, že něco dokáže, něčeho dosáhne, někým se stane − a teď se po letech vrací. Vrací se ke svým kořenům, kde prožil dětství, možná kus života a hledá tam zase útěchu. Už to nebude jako dřív. Člověk je bohatší o nenahraditelné zkušenosti. Ale jde domů!
Podobně se vracel marnotratný syn (Lukáš 15). Ten však trnul, jestli ho otec přijme. Způsob, jak odešel a jak potom žil, napovídal, že by ho mohli vyhodit. Ale otec ho přijal − celý šťastný, že se mu syn vrátil, připravil velkou oslavu.
Máme se kam vrátit? K rodičům? Do rodného domu? Přijmou nás? Každý z nás to má jiné. Ale takový návrat na místo dávných vzpomínek má svou cenu. Tady člověk přemýšlí o životě jinak, hlouběji, otázky o budoucnosti si klade také jinak.
Kde máme domov? Mnoho lidí během života změnilo svůj domov. A mnozí připustí, že skutečný domov nemají, zřejmě nikde na světě.
Pravý domov však přece jen existuje. Ale my lidé ho neumíme vytvořit. Pravý domov je prostředí přijetí, hlubokých láskyplných vztahů, odpočinku a jistoty. Takový domov nám nabízí Bůh. I když se možná zdá, že je někdy proti nám, sám podává ruku, nabízí odpuštění, smíření a přijetí do domova, kde se budeme mít opravdu dobře. Ne že to nastane, až umřeme, ale takový domov můžeme s ním prožívat už tady na zemi, pokud jsme tedy přijali jeho nabídku (více o odpuštění zde).
Jan Vopalecký, červenec 2019
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!