Citát z Bible:
Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´
Ř 12,19 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Jak vám je, když vedle vás pláče dospělý člověk? Pavel píše mladému Timoteovi: „Vzpomínám na tvé slzy, abych byl naplněn radostí“ (2. Timoteovi 1,4 − tak je to opravdu v původním textu, věta „toužím tě spatřit“ je předtím, viz BKR). Je zvláštní, že Pavla naplňuje radost, když vzpomíná na Timoteovy slzy. Přece nebyl tak škodolibý!
Zřejmě to nebyly slzy kvůli zhrzené dívčí lásce. Spíš si myslím, že se to týkalo Božího díla, na kterém mu velmi záleželo a jeho hluboká touha se projevila i slzami. Vždyť i Pavel plakal kvůli sborům (2. Korintským 11,28), kvůli Božímu dílu. Proto má radost, když vidí, kvůli čemu tekly Timoteovy slzy, odhaduji, že za nimi byla touha, aby se Boží zvěst šířila, aby byli zachráněni další lidé, možná ho trápilo, že někdo z blízkých ještě neuvěřil...
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Představuji si Timotea spíš jako plachého, ale odhodlaného, který kvůli svému zaujetí pro Boží věc dovedl plakat. Když Pavel slyšel, o čem tento mladý muž sní, když viděl jeho úspěchy i nezdary, měl radost, protože v něm viděl odhodlání. Nedivím se, že na jeho slzy rád vzpomíná, že pro něho byly radostí.
Jak by Pavel vnímal nás dnes? Taky by měl radost z našich slz? Kvůli čemu tečou? Viděl by vůbec nějaké? Řekl bych, že jsou to právě slzy, které vedou k tomu, aby nás Bůh zapojil do svého božského projektu. Čeká, až uvidí, že nám na něčem opravdu záleží, když kvůli tomu pláčeme. Slovy božský projekt myslím něco, kde je zřetelné Boží působení, něco víc než lidský nápad, který si uskutečňujeme sami a Boha voláme jenom proto, aby nám pomohl.
Pán Ježíš vypravuje příběh o vdově, která tak dlouho obtěžovala soudce, až se jí spravedlivě zastal. Tím nás burcuje, abychom se modlili opravdu usilovně, abychom plakali, pokud chceme, aby nám na modlitbu odpověděl (Lukáš 18,1-8).
Na jednom setkání seděl mezi staršími muži i jeden mladší člověk. Starší mu něco vyčítali. Když se však mladík rozplakal, ostatní změkli. Ne že by zvítězilo emocionální vydírání, ale najednou viděli, že mladému člověku na něčem opravdu záleží, a sami pochopili, že jejich výtky snad nejsou tak podstatné.
Nejde o divadlo, aby druzí viděli, že brečíme. Když nám na ničem příliš nezáleží, nemá smysl potit slzy. Jde o zlomené srdce. To se nedá hrát. Bible říká, že „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán“ (Žalm 34,19).
Jak dospět k slzám, které by pohnuly i Bohem? Nehemiáš plakal (Nh 1,4), Daniel byl zdeptán (Da 8,27), Jonáš naříkal (Jon 2,3) a Bůh zasáhl − začal konat něco velkého, mocného a tito lidé se stali mocnými Božími nástroji. David Wilkerson (autor knihy Dýka a kříž) začal tím, že se každou noc dvě hodiny modlil, pak plakal nad sedmi nešťastnými mladými vrahy a později Bůh prostřednictvím tohoto muže rozjel projekt, který funguje dodnes − už šedesát let (Teen Challenge).
Slzy tečou, když člověku o něco opravdu jde nebo když je mu něčeho líto − často je to kvůli vlastním chybám, selhání, hříchu. Tyto slzy pokání Bůh obrací v slzy radosti. Takového člověka pak proměňuje, mění i jeho touhy a zapojuje ho do svých projektů. Také mohou téct slzy, ale jsou to slzy odhodlání pro Boží věc, ze kterých má radost Bůh a lidé, kterým na něčem opravdu záleží.
Dnes lidé moc nepláčou, spíš se naštvou, uzavřou se do sebe, litují, zahořknou nebo se vymlouvají, ale aby před Bohem naříkali nad svými hříchy (nejen nad jejich důsledky), to se vidí málokdy. Ale právě tudy vede cesta k pokání, k slzám − a nakonec k velkým Božím činům, kdy Bůh takového člověk přizve do nějakého svého nezastavitelného projektu. V Bibli vidím tento postup:
Jan Vopalecký, květen 2021
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!