Citát z Bible:
Mnoho divů jsi už vykonal, můj Bože, Hospodine, ve tvých úmyslech s námi se ti nevyrovná nikdo. Chci je rozhlašovat, mluvit o nich, je jich tolik, že je vypovědět nelze.
Ž 40,6 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Můj bratr zemřel 28. července v pečovatelském domě. Vyrostli jsme spolu ve velké rodině s pěti dětmi na venkově. Byl mezi námi věkový odstup deset let bez jednoho dne. V padesátých letech založil bratr v našem sboru klub pro mládež, já jsem v něm vyrůstal. O deset let později než on jsem začal studovat teologii na vysoké škole Bethel. V důchodu měl ještě velké plány: chtěl studovat, cestovat, psát, reprezentovat, někdy mi také pomoct. Ale postupující demence se nedala přehlédnout. Postupně neuměl vyjádřit, co prožívá a ani nechtěl.
A přece na něm bylo vidět, jak svou bezmocí trpí, jak se vnitřně bolestně loučí se životem, který aktivně utvářel. Chtěl si udržet ještě zbývající hodnoty svého života, ale stále víc se mu to vymykalo z rukou. Jeho oči zoufale a zmateně zíraly do prázdna.
Co se děje v člověku, který pozvolna, ale stále víc ztrácí schopnost uvědomovat si sebe sama? Fyzicky je sice tady, ale není přítomen. Sám sebe si neuvědomuje, i když ho před sebou vidíme. Když si sám sebou není jist – co se pak odehrává v živé bytosti zvané člověk?“
Takové otázky si klade bývalý ředitel Bethelu Alex Funke ve svých vzpomínkách „Život s Alzheimerovou chorobou“. A přitom žádný člověk není nikdy dokonalý, úplný, ale vždy jen část toho, čím by měl být. Právě to je nápadné na lidech postižených demencí. A zároveň tato lidská křehkost ukazuje někam dál, výš: Pro křesťana platí zaslíbení, že bude zase všechno v plné šíři vnímat – a s radostí!
Můj předchůdce Manfred Sorg si přivezl před několika lety ze své cesty po USA tuto zkušenost: „Asi sedmdesátiletá žena, která se pilně zapojovala ve sboru, onemocněla Alzheimerovou nemocí. Starosti a strach z nemoci jí nedávaly pokoj. „Co když všechno zapomenu: svoje jméno, všechny ty lidi, které mám ráda? Co když zapomenu na svůj život, na modlitby, na žalmy, když už nebudu moct říkat ani ‚Otče náš‘? Co když zapomenu na Krista?“ Po mnoha neklidných nocích i dnech na to přišla: „I kdybych na všechno zapomněla, Kristus na mě nikdy nezapomene! ‚Nezahynu‘ je pro mě synonymem slova věčnost.“ Můj bratr to v jednom ze svých posledních kázání vyjádřil takto: „V žádném slovníku nevyčteme, co jsme byli, než jsme se narodili. V žádné knize nenajdeme, co budeme, až zemřeme. Je však možné, že až budeme muset umřít, až se vydáme na poslední cestu, dostaneme cestovní horečku v touze po lásce a dokonalosti. Protože pak budeme konečně vědět, jak to vypadá v sedmém nebi, nebo také v prvním, o kterém jsme snili, a které se v té chvíli stane skutečností. Jestliže před sebou tedy máme tak růžovou budoucnost, pak přes všechny rány a prohry lásku nikdo neutluče, protože ona pochází od Boha a k Bohu vede – jak bychom jí už teď mohli nevěřit a nevsadit všechno na tuto kartu?“
Je možné dostat „cestovní horečku“? Byla to cestovní horečka, když bratr v posledních týdnech svého života sundal ze stěn všechny obrázky svých jednotlivých životních zastávek a pečlivě je uložil na skříň? Už ty vzpomínky nepotřeboval? Nechal si jen Bibli, zpěvník a hesla – mosty své víry – dokud i ty neodložil a nerozbil si brýle. Horečka před stěhováním? „Hle, já jsem s tebou, a půjdu s tebou“ zaznělo v den jeho pohřbu. Později nám švagrová napsala: „To, co mnou hluboce pohnulo a stále se mě silně dotýká, bylo, jak jsem prožívala, že se neztrácí víra v Boha, radost a jistota, že nezůstávám sama ani v nejtěžší nemoci, ani když se mi rozkládá mozek. Že ani v tomto téměř vegetativním životě neztrácím jistotu, že jsem milované Boží dítě a že On mě až do smrti ponese. To, co jsem s manželem prožila, je pro mě nejneuvěřitelnější a nejpřesvědčivější svědectví víry mého života. Nikdy bych si nemyslela, že ne osmačtyřicet let života s manželem, ale jeho umírání a smrt bude pro mě mít tak přesvědčivou sílu víry.“ „I kdybych na všechno zapomněla, Kristus na mě nikdy nezapomene!“
Máte rakovinu!“ Taková věta zní jako rozsudek smrti, chladně, tvrdě, nesmírně bolestně. Existuje naděje? Co můžu dělat? „Naděje umírá poslední,“ probleskne mi hlavou. „Ne,“ oponuji sám sobě, „naděje v Krista, toho vzkříšeného, je nesmrtelná. I já jsem nesmrtelný, protože mě Kristus v poušti mého života našel. On svým slovem dává mé duši věčný život.“ Tuto útěchu potřebuji teď, kdy jsem tak zasažen, že mám sucho v ústech. Co mám na takovou diagnózu říct? Nemám slov. Moje duše neslyšně úpí k Bohu. Proč já? Proč právě já a proč už teď a ne později?
Lékař mi vysvětluje nemoc, terapii a možnosti operačního zákroku. „Karcinom močového měchýře na vnitřní stěně,“ zní diagnóza. Pořád se vyptávám na podrobnosti. Chci, aby mi lékař vysvětlil všechny pojmy, jako když se učím cizojazyčná slovíčka. Doktor jedná vlídně a snaží se mě trochu povzbudit úsměvem. Zůstávám skeptický a ptám se dál a dál, až mám hlavu úplně prázdnou…
Aby se nádor úplně odstranil, bylo třeba podstoupit třetí, nejnáročnější, nejdelší a nejriskantnější operaci. Bylo třeba odstranit močový měchýř a několik sousedních orgánů. Operující profesor měl v plánu udělat ze šedesáti centimetrů tenkého střeva nový měchýř – za předpokladu, že moje tělo asi osmihodinovou operaci vydrží. Měl jsem před sebou nové ohrožení a zároveň novou šanci.
Den před operací byla krásná květnová neděle. Přestože jsem před operací musel brát speciální léky a měl jsem přísně zakázáno od sobotního rána cokoli jíst – mohl jsem pít jen vodu – jsem vedl bohoslužbu našeho velkého shromáždění. Podle rozvrhu kázání byl v plánu text z Ježíšovy řeči na rozloučenou. Mám mluvit k tomuto textu? Nechtěl jsem svůj odchod na operaci spojovat s Ježíšovým loučením. Kdo je Pán Ježíš – a kdo jsem já? Nakonec jsem se rozhodl vyjít z daného textu a celému kázání jsem dal nadpis „Rozloučení“. Během bohoslužby a kázání jsem nechtěl myslet na to, že odcházím na operaci. Ale úplně se mi to nepodařilo. Přesto pro mě tato bohoslužba byla velkou posilou pro to, co mě čekalo. Až do narkózy v pondělí ráno mi v uších zněly písně z nedělní bohoslužby, zvlášť dvě z nich: „Můj čas je ve tvých rukou…“ a „Ty jsi hoden vzít slávu, čest a dík…“
I já jsem před svou velkou operací věděl: Můj čas je v Božích rukách. Proto můžu mít pokoj v důvěře v Ježíše Krista, který je vítězem nad všemi bídami v tomto světě. S hudbou a texty písní z nedělní bohoslužby jsem usnul. Narkóza zabrala. Ztratil jsem ponětí o čase. Asi po dvanácti hodinách jsem se probral a slyšel jsem hudbu, nádhernou hudbu. V ní zněly obě moje písně úplně nově: „Můj čas je ve tvých rukou, nyní mohu klidně odpočívat – v tobě.“ Tato píseň postupně přešla v tu druhou: „Ty jsi hoden vzít slávu, čest a dík!“
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Tři křesťané, z nichž se každý v jiné situaci setkal se smrtí, mluví o své zkušenosti. Předseda evangelické církve Alfred Buss vypravuje, jak prožíval smrt svého bratra, který trpěl Alzheimerovou chorobou. Do osobního prožívání nám dává nahlédnout pastor Burghard Affeld, který trpí vážným rakovinným onemocněním a Anja Klitzschová píše, jak prožívala, když v létě při koupání zahynul její patnáctiletý syn