Jak správně chápat Boží povolání?

Jaký záměr má Bůh s mým životem? Tuto otázku si klade většina křesťanů. Možná pod dojmem setkání s misionářem, který vypráví, jak zřetelně ho Bůh vedl do jeho služby. Prožiju něco podobného i já? Jak rozpoznám Boží hlas, až mě bude volat? A – možná hloupá otázka – co mám dělat, než mě zavolá?

Sebeuplatnění nebo sebezapření?

Nedokážu se ubránit dojmu, že v souvislosti s tématem povolání se zaměřujeme buď jen na jeden jeho aspekt (například práce na plný úvazek), nebo se příliš zabýváme sami sebou. V obou případech brzy zažijeme zklamání. V prvním proto, třeba nikdy neuslyšíme rozhodné „Boží volání“, ve druhém proto, že naše služba pro Boha nedosáhne takového uznání, takového osobního naplnění nebo takového úspěchu, jak jsme očekávali.

Při pohledu zpět vidím, že během svých studentských let jsem se zaměřoval příliš na sebe. Snil jsem o velkých akcích mezi studenty, na kterých jich hodně přijme Krista, ale i mně to přinese nějakou prestiž. Bůh mě provedl několika údolími a ukázal mi, že jsem jeho „povolání“ ještě ve skutečnosti nepochopil.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Dolejší
Život není peříčko
Křesť. život, běžná cena 169 Kč
Naše sleva: 3 Kč
Vaše cena: 166 Kč

ks

Při hledání svého uplatnění Boha často jenom „využíváme“. „Wow, tomu se ve sboru daří, všichni ho zvou, ten má obdarování!“ nebo „Ještě jsem nebyl na misijním výjezdu někde v Africe, ale i to musím zvládnout!“ Nemyslím, že to jsou ideální postoje křesťanů, kteří žijí podle Božího povolání!

Boží povolání není sebeuplatnění, ale sebezapření (Matouš 16,24-26). Bůh nás zve, abychom žili podle jeho povolání. A zároveň je pro nás jeho povolání i příkazem. Měli bychom ho poslechnout. Kdo to nepochopí, bude pro něho těžké povolání v biblickém smyslu vůbec pochopit.

Pokud jde o mě, pak má Bůh pro mě určitě nějaký úkol, který pohne světem! Proto budu na jeho mimořádné zavolání neustále čekat. Bible však říká: Bůh povolává každého křesťana, ale jen málokdy pro nějaký konkrétní úkol, který je mu ušitý na míru (viz např. Římanům 1,6 a 1,1; nebo 1. Korintským 1,2+24 s veršem 1,1). Pro mnohé to je možná nezvyklý pohled.

Od Boha můžeme očekávat něco velkého a také pro něho něco velkého udělat, to je jasné. Ale nakonec jsme jen kamínky ve velké Boží mozaice. I v oblasti povolání patří všechna čest jen jemu (viz Římanům 1,5; 9,20-21; 11,36). Zde jde o víc než o „ty“ a „já“. A přesto můžeme ty i já hrát v Božím velkém plánu mít svou roli!

Jak? Jak poznám, kdy mě Bůh povolává pro nějakou konkrétní roli, která odpovídá jeho vůli?

Být mu podobný

Boží povolání předpokládá, že jsme zachráněni. Abychom mohli jít podle jeho volání, je napřed nutné „narodit se znovu“. Jestliže se setkáváme s lidmi (i v křesťanském prostředí), kteří se nesnaží žít podle toho, k čemu je Bůh povolal, může to mít souvislost s tím, že se nenarodili znovu (Jan 3).

Velmi rychle si začneme namlouvat, že něco děláme „pro Boha“. Vyrostla jsem v křesťanské rodině, a tak jsem toho hodně dělala „pro Boha“. Ve škole jsem vzrušeně argumentoval proti evoluci a také jsem učil druhé v naší biblické skupince. Bylo mi asi už dvacet, když jsem evangelium opravdu pochopil. Odvrátil jsem se od svých hříchů a přijal Ježíše do svého života jako jedinečný poklad. Teprve při znovuzrození nastala v mém životě skutečná změna. Ježíš začal pracovat na mém charakteru. Dříve jsem při vyprávění občas trochu něco nadsadil. Nebo jsem ve volném čase dělal věci, o kterých jsem věděl, že je Bůh nenávidí – a já jsem si to ani neuvědomoval! Dělat si, co chci a přitom „něco dělat pro Boha“? To nejde. Rozhodl jsem se, že s tím skoncuji. Chtěl jsem začít celý svůj život vidět jako Boží povolání.

Kdo se narodil z Boha, má moc (právo) být Boží syn, dcera (Jan 1,12-13). To znamená, že se mu budu podobat svým charakterem. Ježíšovo kázání na hoře bychom mohli shrnout slovy: „Napodobujte Boha v jeho charakteru, a to každé oblasti svého života.“ Bůh je svatý a povolává nás tedy, abychom i my byli v celém způsobu života svatí (1. Petrův 1,15). Naše povolání je „svaté povolání“ (2. Timoteovi 1,9).

Představte si, že k vám přijdu na návštěvu. Otevřete mi dveře a pustíte mě dovnitř. A já vám budu vykládat, že mě právě v rychlosti 80 km/h přejel čtyřicetitunový kamion! Asi byste se zeptali: „Jak je to možné? Koho přejede kamion, ten přece nemůže dál chodit, jako by se nic nestalo!“ Stejně tak ten, kdo se osobně setkal s Bohem, dál už nežije stejně, jako by se nic nestalo, je nové stvoření (2. Korintským 5,17). Jen Bůh v nás skrze Ježíše Krista „působí to, co se mu líbí“ (Židům 13,21), a tak nás utváří do svého obrazu. Začínáme mít rádi to, co má rád Bůh, nenávidět to, co nenávidí Bůh. A tento proces proměny trvá celý život.

Vsadit na Boží sliby

Slovo „svatý“ však neznamená jen dělat dobré skutky. Souvislost textu ve Starém zákoně „Budete svatí pro mne, neboť já Hospodin jsem svatý (3. Mojžíšova 20,26) také říká, že jako Boží lid máme být „vyčleněni“, prostě jiní. Co to znamená být „jiný“, zvlášť pokud jde o lidi, kteří v Ježíše nevěří, a přesto se snaží být „dobrými lidmi“?

Když Petr vysvětluje, co má na mysli slovy „buďte svatí“, považuje za důležité toto: „Celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista“ (1. Petrův 1,13). Při pohledu na náš život má být patrné, že jsme všechno vsadili na Boží sliby a spoléháme na jeho milost. Povolání k tomu, abychom byli „svatí“, spočívá tedy v tom, že vedeme život, který se odvrací od toho, co se Bohu nelíbí, který se vyznačuje vírou v Boží sliby (viz Židům 11,6; Římanům 14,23b).

Dojemným příkladem jsou křesťané prvního století, kterým byl adresován dopis Židům. Protože věřili v Ježíše, přišli o svůj majetek (viz Židům 10,34). A jak reagovali v této hrozné situaci? Oni se radovali! Jak to bylo možné? Spoléhali na Boží slib, že za to se jim dostane velké odměny (verše 34-35). Z vnějšího pohledu bylo jejich chování zvláštní. Ale právě to má Bůh na mysli pod výrazem „Buďte svatí!“.

Křesťané jsou povoláni k tomu, aby žili „jinak“, což někdy znamená snášet utrpení (1. Petrův 2,21-24; 4,1-4). A přesto máme být lidé plní naděje (Efezským 1,18;4,1; Fp 3,14). Bůh … vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ (1. Petrův 5,10). Takovým způsobem napodobujeme Ježíše a spolu s ním neseme jeho povolání, abychom vytrvali (Židům 3,1-6; 12,1-2). Neuvěřitelné, že?

Všechny další myšlenky o povolání můžeme vnímat jen jako poznámku pod čarou k tomuto velkému Božímu povolání, které zní: „Uspořádejte si svůj všední den podle mých přikázání a zařiďte si svůj život tak, abyste na světě žili, pracovali, stáli za pravdou, trpěli, navzájem se milovali, vyzařovali radostnou naději – přesně tak, jako můj Syn tady na zemi. K tomu všemu vás má motivovat víra v tolik mých slibů.“

Pro křesťana nezačíná Boží povolání až tehdy, kdy cestuje na kraj světa nebo zakládá organizace a spolky. Ne, Boží povolání pro nás začíná zde a teď – jako otec či matka nebo jako dítě nebo mladík či děvče, ve škole, v práci – prostě v „normálním“ životě.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (2)
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.