Citát z Bible:
8 Mojžíš a Áron byli přivedeni zpět k faraónovi. Ten jim řekl: "Nuže, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo všechno má jít?" 9 Mojžíš odvětil: "Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu." 10 Farao jim však řekl: "To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, když vás propustím s dětmi? To jste si zamanuli špatnou věc. 11 Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte." A vyhnali je od faraóna.
2M 10,8-11 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Náš nejmladší syn Tim ukončil nedávno školu a chce se postavit na vlastní nohy. „Příliš dlouho si už užívá „mamahotelu“, argumentují jeho starší brášci. S tím můžu jen souhlasit. V šestadvaceti by se už určitě měl osamostatnit.
Tim je sice benjamínek, narodil se, když jsme s dalšími dětmi už nepočítali, ale nepředpokládám, že bych měla problémy s jeho odchodem z domu.
Od té doby, co se zná s Betty, jsem přestala být nejdůležitější ženou v jeho životě. Jeho odchod mi přinese výhody: míň prádla, míň nepořádku, čistší sprcha a klid, daleko větší klid. Jeho hlasitá hudba jednak není podle mého gusta a jednak mi ty decibely jdou na nervy.
Zanedlouho si Tim našel vhodný byt a může se začít stěhovat. Potřebuje k tomu nesčetné množství krabic. Co toho jen takový mladý kluk dokázal nahromadit.
Ale co to? Při jeho balení ve mně vystupují na povrch jakési zvláštní, dosud neznámé pocity. Přepadá mě něco jako stesk. Bolestně si uvědomuji: „Je to naše poslední dítě – teď už odchází i on.” Bude u nás ticho. Mám z toho rozporuplné pocity. Střídají se radost i smutek, prostě emocionální průvan. Na jedné straně mě láká klid a úleva, na druhé straně mi bude chybět ta „vřava” a „zmatky”, které patřily k našemu rodinnému životu.
Dostalo se mi do ruky zajímavé čtení o orlovi. Samička staví hnízdo vysoko na skále. Hotové hnízdo je široké až tři metry a až šest metrů hluboké. Peřím, které si vytrhá ze svých prsou, hnízdo vystele. Otec mezitím obstará hračky − tenisové míčky, nápojové kelímky, staré boty a všelijaké třpytivé předměty. Asi dvanáct týdnů si pak mladí orli užívají bezpečí rodičovského hnízda. Potom nastane konec klidu a pohodlí a orlí matka začíná postupně z hnízda vyhazovat peří a potom hračky, které nanosil otec. Ví, že je na čase, aby mláďata opustila hnízdo. Jinak by život nezvládla.
I Timovi nastal čas, aby opustil teplé, pohodlné a bezpečné hnízdo. Začíná něco nového. Moje hlava to ví, ale srdcem jsem ještě jsem nedospěla k tomu, abych mu hnízdo dělala „nepohodlným” a vyhazovala mu „hračky”. Moji nabídku, že mu ještě zpočátku budu prát, rozhodně odmítl. A hned si sám koupil pračku.
celý článek najdete v Ethosu 2010/1
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!