Citát z Bible:
Hospodinova přikázání jsou přímá, obšťastňují srdce. Hospodinův příkaz je vytříbený, dává očím světlo.
Ž 19,9 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Existuje jeden druh bolesti, kterou znají asi jen křesťané, bolest, která souvisí s naší vírou v Boha. Někdy se nám ji podaří potlačit, jindy na nás dolehne plnou vahou. Tíží naše srdce a žene nás k modlitbě. Tato bolest má svůj původ v lásce − v tom, že máme rádi naše nejbližší, především naše děti.
Bible říká, že duchovní znovuzrození je předpoklad k životu s Bohem: „Ježíš mu odpověděl: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (Jan 3,3). Jako křesťané víme, že lidé jsou ztracení a známe Boží nabídku: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Vidíme kolem sebe tolik lidí, kteří zachránění nejsou a dokonce záchranu odmítají. To nás tíží tím víc, čím jsou nám tito lidé blíže. Tak to vnímají zvlášť rodiče, jejichž děti chtějí žit bez Boha. Je to bolest, kterou tento svět nezná.
Před řadou let mi jedna maminka dospělých dětí řekla: „Tak mě to bolí, že moje děti nechtějí žít s Ježíšem. Někdy se potají ptám, jestli bych vůbec chtěla děti, kdybych byla věděla, jakou bolest mi to do života přinese. Někdy je to nade mnou jako stín, který mě okrádá o radost ze života. co jsem udělala špatně? Víra v Ježíše pro mě přece tolik znamená! Proč se moje děti rozhodly jít životem bez Ježíše?“
Příčiny odchodu od Boha mohou být různé a v jednotlivých případech není snadné konkrétně rozpoznat, proč se mladý člověk rozhodl žít bez Boha. Přesto však stojí za to, abychom se na některé okolnosti podívali blíže:
Děti vyrůstající v křesťanské rodině mají výhodu v tom, že odmalička slyší o Bohu a víru v něho nasávají spolu s mateřským mlékem. Znají biblické příběhy, vidí život ve sboru a navazují tam vztahy už jako malé děti. Zároveň vědí o Boží nabídce odpuštění.
To však má i svůj rub. I malé děti prokouknou své rodiče, rozpoznají, co je pro ně opravdu důležité a co stojí na druhé koleji. Život mluví hlasitěji než slova, přetvářku nelze zamaskovat. Děti vidí zblízka, jaké je manželství rodičů, vidí jejich osobní život víry, slyší, jak se modlí (nebo nemodlí), vnímá jakou roli má Bible v životě otce a matky.
Pro rodiče je to výzva, aby byli ryzí. Nejlépe svým dětem pomohou osobním příkladem. Křesťan je v první řadě následovníkem Krista, a je namístě, abychom ho následovali i v zaměstnání, ve svých koníčcích i v tom, jak trávíme volný čas − a samozřejmě doma.
Máme-li svým dětem předat živou víru, je třeba, abychom se sami starali o své duchovní zdraví. Jsme chybující lidé, někdy se to daří lépe, jindy hůře a stále zůstáváme odkázáni na Boží odpuštění.
Velké nebezpečí je v tom, když se rodiče spokojí s tím, že děti „fungují“. Pokud se slušně chovají (zejména ve sboru), přizpůsobují se a jdou s námi, zdá se, že všechno je v pořádku. Mnoha rodičům se podaří děti vměstnat do určité křesťanské formy a přimět je k tomu, aby vedly zdánlivě křesťanský život. Přitom ale přehlížejí, že jednou nastane okamžik, kdy přizpůsobené chování a jednoduché „fungování“ nebude stačit.
Děti mohou všechno vědět, můžeme je vychovávat, mohou souhlasit s našimi hodnotami, ale nakonec se pro Ježíše musí rozhodnout samy. Opravdová víra je taková, pro kterou se člověk sám rozhodne. Vnucená víra jen vypadá jako víra, je povrchní. Není možné, aby se za dítě rozhodli rodiče − v Božím království budou pouze ti, kteří tam chtěli být.
Pro rodiče a vychovatele je to výzva, aby se nespokojili s vnějšími projevy, ale zkoumali jejich nitro hlouběji, je třeba se dostat k jejich srdci. Může se jednat o oblasti jako: „Co pro znamená, když věříš v Pána Ježíše? Jak ti Ježíš pomáhá? Jak se ti s Ježíšem daří doma, ve sboru, ve škole...?“
Děti se musí postupně učit samy rozhodovat. K tomu potřebují jednak svobodu se vůbec rozhodovat a jednak rodiče, kteří jim stojí po boku a s láskou je vedou k nezávislosti, k zodpovědnosti a také ke správnému rozhodování.
Od určitého věku zaujímají větší prostor v životě dítěte či mladého člověka jeho přátelé. Někdo žije v prostředí, kde je široká křesťanská nabídka a je u toho, když se jeho vrstevníci také rozhodují pro Ježíše. Ale ne v každém sboru je zdravá skupina takových mladých lidí a ne vždy se tam náš chlapec či děvče cítí dobře.
Pak nastupují kamarádi ze školy nebo z kroužků, bydliště nebo sportu a začíná to být výzva, jaké životní postoje náš dorostenec zaujme, zda se přizpůsobí, nebo se postaví na to, co přijal v rodině a ve sboru.
Život kamarádů se často zdá velmi atraktivní, bez omezujících pravidel a zdánlivě bez špatného svědomí. Naše děti si pak samy sobě kladou otázky jako: „A nepřijdu tím o něco, když půjdu s Ježíšem? Není to nuda, není to staromódní žít podle Bible? Já chci legraci a zábavu! Neupírá mi Bůh něco dobrého?“
Mladí lidé potřebují naši podporu, aby poznali, že sice vidí Boží instrukce, ale za nimi je to, že je Bůh má rád. Dává nám hranice, v jejichž prostoru nám žehná. Ony chrání člověka před bolestnými důsledky hříchu. Bohu nejde o to, aby nám kazil radost, ale je Otec, který nám v životě připravuje dobré věci − pokud se k nim necháme dovést.
Svým dětem pomůžeme tím, když si už velmi brzy samy osvojí nejen to, že mají pravidla dodržovat, ale že ta pravidla mají svůj smysl, že jsou dobrá a užitečná.
Když naše děti chodí do školy, často se svými postoji vycházejícími z Bible a z rodiny stojí v rozporu s tím, co se učí ve škole. Může se jednat o povinnou četbu, evoluční teorii nebo různá náboženství.
Vyvstávající otázky dětí je třeba brát vážně a mluvit s nimi o nich. Nestačí říct: „Musíš prostě věřit.“ V některých rodinách se o tom diskutuje, v jiných se nikdy žádné vážnější rozhovory nevedou, nemluvě o osobní víře.
Je možné, že rodiče se necítí kompetentní dětem přiměřeně odpovědět, ale stojí za to, aby odpovědi hledali spolu s dětmi. Stačí si najít vhodnou literaturu nebo se zeptat někoho důvěryhodného v církvi nebo v okolí.
Nezodpovězené otázky, ale také to, když nad nimi mávneme rukou nebo je zesměšníme či zlehčíme, jsou živnou půdou pro pochybnosti, které se rychle šíří a mohou přispět k tomu, že mladý člověk ztratí svou víru.
Od určitého věku roste touha po vztahu, po člověku opačného pohlaví. Mladí věřící lidé se v této důležité oblasti musí už rozhodovat samy: Půjdou podle dnešního trendu střídání partnerů nebo budou usilovat o celoživotní vztah s jedním partnerem? A co když se vhodný partner nenajde a touha zůstane neuspokojená? Nebo když se dobře vypadající mladík zajímá o věřící děvče, ale sám o život s Ježíšem nemá zájem?
Jak v rodině či ve sboru pomoct dospělým mladým lidem, aby se správně rozhodli? Je dobré s nimi o tom mluvit a dávat jim najevo, že jejich touhám rozumíme a že je sami známe.
Můžeme sami poctivě popovídat o svém hledání životního partnera a nezamlčet přitom vlastní chyby. Můžeme doporučit dobrou literaturu, spolu ji s nimi číst, zpracovávat a povídat si o ní.
Je velmi důležité, aby mladí lidé o těchto otázkách přemýšleli a sami si utvářeli své přesvědčení.
Jakmile se totiž zamilují, je pak těžké je přimět k tomu, aby jasně uvažovali a nechali se přesvědčit. Jejich hormonální stav je už jiný a „láska“ jim brání, aby viděli, jak je důležité jít cestou s Ježíšem.
Také mladí lidé si kladou otázku, proč je kolem tolik utrpení, nejsou ušetřeni nespravedlnosti a trápení dnešního světa. Ztráta milého člověka, těžká nemoc, nehoda − to vše se dotýká i dětí a mladých lidí. „Proč to Bůh dopouští? Jak může Bůh takhle jednat, když je láska? Nebo je to Boží trest?“
Jestliže mladí lidé vysílají tyto otázky a nikdo jim na ně nereaguje, pak už nechybí mnoho k tomu, aby si vyvodili nesprávné závěry, například: „Bůh mě nemá rád“ nebo „S takovým Bohem nechci mít nic společného.“
Bible říká, že příčinou utrpení není Bůh, ale stvoření. Začalo to už na samém začátku v ráji, když člověk zneužil Bohem svěřenou svobodu a tím se začalo šířit utrpení. To byl základ všeho sobectví, které zničilo všechny vztahy, přineslo války, vraždy, ale i nemoc a smrt.
Ti, koho takové utrpení postihlo, potřebují útěchu, biblické odpovědi − a také naše modlitby, aby z jejich životní situace nevyrostla krize víry.
Církev je místo, kde se spolu setkávají mladí a staří. Není divu, že jejich jednotlivé názory týkající se hudby, oblečení i jiných oblastí se rozcházejí, protože každý jsme dítětem své doby. Je důležité, abychom si navzájem naslouchali, a brali své touhy a potřeby vážně. Tvoří součást kázání i otázky a bolesti mladých lidí? Mají mladí možnost převzít zodpovědnost, i když mnohé budou dělat než starší generace?
Každý jednotlivec může v církvi přispět k tomu, aby se tam i mladí lidé cítili dobře a nemuseli kvůli frustraci odcházet. Jeden mladík, syn staršího sboru, říká: „Chodím na všechny sborové akce, ale často se tam cítím jako klavír − stojím v rohu, jsem považován za samozřejmost, ale většina si mě blíž nevšimne.“
Jinou zkušenost měla jedna mladá žena, která se dostala do rozhovoru se starším mužem a popisovala mu svůj problém. Asi po čtrnácti dnech ji zase vyhledal a zeptal se, jak vypadá situace − celou dobu se za ni modlil. Žena se divila zájmu, byla vděčná za modlitby a cítila, že ji ve sboru berou vážně − i s jejími problémy. Něco podobného můžeme dělat všichni.
Ve sboru je možné připravovat různé akce, a tak podporovat vztahy mezi generacemi. Každá věková skupina ve sboru by měla cítit, že její přínos pro ostatní má smysl.
Když si jdou děti vlastní cestou, jejich rodiče většinou tiše trpí. Modlí se, vzhlížejí k Bohu − ale málokdy o tom otevřeně mluví, protože takové hovory jsou velmi bolestné. Jako by se sypala sůl do rány.
Raději udržují zdání, že je všechno normální. Avšak sdílené břemeno je lehčí a Bible nás vyzývá, abychom si navzájem pomáhali břemena nést (Galatským 6,2). Když o tom dokážou mluvit, přináší to odvahu − a povzbuzení ze strany toho, kdo naslouchá.
Ulehčení přináší také to, když to společně přinášejí k Bohu. Jeho láska je větší než naše a Ježíš přišel proto, aby člověka zachránil.
Rodiče často ve výchově selhávají. Při zpětném pohledu vidí řadu věci jasněji a litují řady rozhodnutí nebo nelaskavých slov. To se však už nedá vrátit. Člověka trápí otázky a pochybnosti: Nemodlili jsme se málo? Byli jsme špatným příkladem?
Bůh však nabízí východisko z pocitů viny. Nemusíme pod nimi úpět a zoufat si, protože Bůh rád odpouští! U něho můžeme složit svoje břemena a přijmout jeho pokoj, který je nad naše chápání.
Setkávejme se s našimi dětmi vlídně. Ztracený syn, o kterém mluví Ježíš (Lukáš 15) se rozhodne vrátit k otci ve chvíli, kdy je na úplném dně. Tuší, že otec ho nevyžene, dokonce doufá, že ho přijme aspoň jako zaměstnance. Otec mu při loučení zanechal otevřené dveře, i když se synovým odchodem nesouhlasil. Nebyl cítit hněv ani nesmířlivost, ale láska a díky tomu mladík našel odvahu se vrátit.
I když rodiče udělají všechno správně a stojí je to hodně námahy, nemohou uvěřit místo svých dětí ani z nich „udělat“ věřící lidi.
Ale podobně jako Ježíš řekl na svatbě v Káně, aby sluhové naplnili kádě vodou, tak i rodiče mohou „plnit“ své děti, ukazovat jim cestu a vlídně je doprovázet. K tomu, aby se z vody stalo víno, je třeba víc než plná káď. Tuto proměnu dokáže udělat jen Ježíš. Totéž platí o proměně našich dětí.
Velké možnosti skýtá modlitba. Vždyť víme, že Bůh chce, aby všichni lidé poznali pravdu a byli zachráněni (1. Timoteovi 2,4) − tady i naše děti. Můžeme ho prosit, aby působil v jejich životě, dotýkal se jejich srdce − a jednou je proměnil.
Vedle naděje, že Bůh plní své sliby a že naše modlitby vyslyší, je povzbudivý i pohled do statistik. Tom Bisset ve své knize Proč křesťanské děti opouštějí víru uvádí, že většina lidí, kteří opustí víru, přece jen jednou najdou cestu zpět k Bohu. Dobré semeno je zaseto a jednou vzejde − ale je k tomu třeba mnoho trpělivosti.
Na těžkou otázku, proč se mladí lidé rozhodují žít bez Boha, neexistuje jednoduchá odpověď. Tom Bisset však píše: „Máme Boha, který všechno ví a všechno vidí, Boha, který zajišťuje, aby těm, kdo ho milují, všechno přispívalo k dobrému. Máme Boha, který se o nás stará, který svým dětem nepůsobí zlomyslně něco nepříjemného.“
Mou nadějí je to, že křesťanští rodiče dokážou najít rovnováhu mezi svým moudrým jednáním, jak zacházet se svými dětmi, a mezi důvěrou v Boha.
Sabina Kahlerová
s laskavým svolením převzato ze švýcarského Ethosu 2021/11
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!