Citát z Bible:
Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.
Ko 3,23 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Někdo říká: „My nechodíme do církve, my jsme církev.“
Velmi souhlasím s druhou polovinou této věty. Samozřejmě jsme církev. Církev byli, jsou a budou vždy lidé. Ne budovy, vyznání víry, denominace nebo instituce. Církev to jsou lidé, to jsme my!
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Ale s první věty polovinou nesouhlasím stejně silně jako souhlasím s druhou.
Církev je také něco, kam chodím. Není to místo, ale setkání lidí. Něco, co ovlivňuje, dokonce zakotvuje priority a rytmy mého života.
Na chození do církve záleží stejně jako na tom, že jsme církev. Jedno pomáhá druhému. Nedokážu si představit, jak by moje víra zůstala pevná, kdyby moje chození začalo uvadat. A neměl bych chuť tam pořád chodit, kdyby mi to nepomáhalo být součástí církve. Jedno vyplývá z druhého.
Chodit do církve a být církev není v rozporu. Je zavádějící a ničemu to nepomůže, když obojí postavíme proti sobě.
Pokud myslíme vážně to, že jsme církev, pak bychom tam měli vášnivě chodit. Pokud nám jedno chybí, pak nebereme vážně ani druhé.
Chodit do církve a nebýt součástí církve? − To je zbytečné, ale často spíš pokrytecké. Být církev a nechodit tam? Pokud tam nechodíte, pak na tom, že jste součást církve, asi moc nebude. To platí, ať je vaše víra jakkoli zralá či nezralá.
Jako (relativně) zralý křesťan dnes (víc než dřív) vím, že potřebuji chodit do církve. Tady je deset důvodů, které jsem si nedávno uvědomil:
Sotva dokážeme plnit všechny Kristovy příkazy církvi, když se společně nescházíme. Ať jde o Pánovu večeři, křest ve vodě, společné modlitby a mnohé další, chodit do církve je něco zásadního.
Když se jednotliví členové Kristova těla sejdou, aby ho chválili, děje se něco mimořádného. Chválím Ježíše všude a vždy, ale shromáždění jeho těla mi pomáhá se zaměřovat na něho víc než na sebe. A o to jde.
Na společném zpěvu záleží. Záleží na společných modlitbách. Záleží na tom, abychom se spolu učili, mluvili a snili. Na tom všem záleží.
Milovat a sloužit − to vyžaduje, abychom si byli blízko. Ano, i na dálku můžeme udělat spoustu dobrých věcí a jsem vděčný za možnosti být online pro ty, kdo nemohou přijít osobně.
Ale existují některé formy, kdy si můžeme navzájem sloužit, pouze pokud jsme spolu ve stejné místnosti.
Když se církev sejde, je to pro mě výzva! Pozvedá mě to, dráždí mě to, je to pro mě požehnáním.
Nutí mě to žít a spolupracovat s lidmi, kterým bych se jinak vyhnul. Potřebuji je. Potřebujeme být spolu.
Když nejsem v církvi, celý týden jako by se mi rozlámal. Má to negativní vliv na moje tělo, duši i ducha. Spojením s místní církví aspoň jednou za sedm dní dodává mému životu rytmus, který potřebuji.
Odpočinek má dva základní prvky. Vlastně tři. Odpočinek a vděčnost jsou první dva. Bez chval je to prostě jen volný den. Bez odpočinku by ze mě byl brzy vyčerpaný zákoník.
A ten třetí prvek? Důslednost. Dodržuji týdenní rytmus. Když víme, že se scházíme podle pravidelného rozpisu, chvála a odpočinek se spolu zdravě spojí.
Kdybych zůstal sám, strávil bych příliš moc času čtením, psaním a na internetu − sám.
Brzy bych žil svéráznou duchovností. Všechno bych měl v hlavě, nebyl bych spojený s reálným životem kolem sebe. Asi bych utíkal do vlastních fantazií, které bych považoval za dobré, možná i skvělé, ale které by neměly spojení s hodnotami reálného světa.
Když jsem spolu s Božími lidmi, upevňuje to mě, můj život a mé myšlenky v reálném světě, s reálnými lidmi a s jejich skutečnými potřebami.
Chvály jsou něco osobního i veřejného. O chválách na veřejnosti se v Bibli mluví daleko častěji. V mnoha církvích na Západě jsme si víru hodně individualizovali, až je to nezdravé. Společným chválením se přesouváme od „já“ k „my“.
Po celé 2000 let se křesťané setkávají s pronásledováním. Snadno na to zapomínáme tam, kde je křesťanství dominantní.
Křesťané většinou netrpí kvůli tomu, v co věří, ale kvůli tomu, že se scházejí k chválení Boha a že mluví o své víře s druhými.
Mnoho křesťanů by se vyhnulo pronásledování, kdyby si své křesťanství nechali pro sebe. Ale oni chodí do církve dokonce i za cenu pronásledování a smrti, protože vědí, že křesťané se potřebují navzájem setkávat.
Když chodím do církve, projevuji úctu k těm, kteří svůj život riskují pro právo scházet se dohromady.
To je tedy několik myšlenek, které mě v poslední době napadly. Seznam není úplný, ale stačí, abych o něm vážně přemýšlel, jestli chodit každý týden na setkání církve (i když to může znamenat, že kvůli nemoci apod. jsem zapojený jen online).
Samozřejmě existují i špatné důvody, proč chodit do církve, ale to je tématem jiného článku.
Karl Vaters
přeloženo s laskavým svolením.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!