Citát z Bible:
Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně
J 15,4 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Chci nechat zaznít svoji osobní zkušenost, a tak tady dávám na papír malou, ale podstatnou část své minulosti. Nejde mi o emočně silnou reality show typu „Big Brother“, ale chci upozornit na praktický dopad provedené interrupce – postinterrupční syndrom (PAS, Post-Abortion-Syndrom).
Prosím o pochopení, že zde vystupuji anonymně – chci tak chránit svoji rodinu. Doufám, že se mi tuto zkušenost podaří podat citlivě, protože dotyčné ženy je třeba vnímat nejen jako ty, které se daného činu dopustily, ale zároveň si uvědomovat, že se i ony samy staly oběťmi krutého a násilného zásahu.
Před patnácti lety jsem se rozhodla – aniž bych dohlédla důsledky – jít na interrupci. V té době na toto téma probíhala živá diskuse – zvlášť mezi zastánci práv dítěte a poněkud feministicky laděnými zastánci práv ženy (moje tělo patří mně). Vzpomínám si, že v tomto sporu hrála podstatnou roli otázka, od kterého okamžiku se vlastně dá mluvit o lidském životě. Nabyla jsem tehdy dojmu (a myslím, že to, žel, mnoho lidí dodnes vidí podobně), že o lidském životě můžeme mluvit teprve po uplynutí několika prvních týdnů těhotenství, že do té doby jde jen o shluk buněk.
Obecně byly potraty trestným činem. Existovala však komise, která schvalovala a uváděla odpovídající důvody pro nutnost té které konkrétní interrupce.
Procentuálně nejčastěji schvalovaným důvodem byly takzvané „jiné závažné okolnosti“.
Během jediného roku (2001) jim v Německu padlo za oběť přes 130 tisíc počatých dětí.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že v konfliktní situaci není pro žádnou ženu či dívku problém nechat si vystavit potvrzení obsahující tak nekonkrétní a mlhavý důvod.
Denně se můj strach stupňoval. Začala jsem svůj život vnímat jako omámená… Zároveň jsem celá otupělá a prázdná cítila hrozné napětí. Za několik měsíců jsem tento stav dokázala vydržet jen s psychofarmaky.
Interrupce pro mě znamenala vstup do osobní katastrofy trvající několik let, tím se tady nechci blíž zabývat. Důsledky měly neúnosný dosah. Náš vztah s přítelem se po téměř čtyřech letech zhroutil, mimo jiné kvůli přetrvávající psychické zátěži
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15,13)
Díky, Pane Ježíši.
Vleču s sebou už šest let hrozný zážitek a asi se ho po zbytek života nezbavím.
Můj tehdejší přítel byl asi o tři roky mladší než já a bydlel ještě u svých rodičů. Já jsem měla vlastní byt, ale v té době jsem byla bez práce. A tehdy se to stalo: těhotněla jsem!
Poctivě řečeno, nebránila jsem, aby k tomu došlo, nedělala jsem nic proti tomu, abych otěhotněla. Vlastně jsem si vždycky přála miminko.
Po „Jobově zvěsti“ jsem se bála jenom reakce přítele. Když se to dozvěděl, chvíli zůstal potichu, ale pak mi dal jasně najevo, že „to mám dát pryč“.
Po dlouhém dohadování jsme to řekli jeho mamince. Už dlouho nežila s otcem mého přítele, byla vdaná za někoho jiného. Pozvala mě k sobě, abychom si o tom pohovořili; u rozhovoru byl můj přítel, jeho maminka, nevlastní otec a já. Kdybych tam raději nebyla chodila!
Přesvědčovala mě (ostatní taky), že tím jejímu synovi zkazím budoucnost, a sobě taky. Co prý můžeme dítěti nabídnout? Její syn je přece taky sám ještě dítě! Nejlepší prý bude, když „to dám pryč“. Nejčastěji se tam ozývalo: „Ale je to tvoje rozhodnutí!“ Co jiného, že?
O dva dny později mi můj přítel vyřizoval, že mi jeho maminka – když se to už stalo – zaplatí dovolenou. Ale potom mě už ani jednou nenavštívila, jen mi jednou zavolala. Ani moje maminka neměla velké možnosti mě finančně podporovat. Jinak jsem neměla nikoho. Byla jsem na všechno úplně sama. I bez dítěte jsem se jen tak tak držela nad vodou. Navíc jsem svému příteli musela občas ze své podpory pomáhat. Většinu času trávil se mnou, protože doma prožíval stresy nebo ho vyhodili.
Bylo toho tehdy najednou prostě moc! Velmi mě to zatěžovalo a chtěla jsem – jako vždycky – být zase konečně se všemi za dobře, bez ohledu na to, co bude potom. Nechala jsem se jejich přemlouváním natolik ovlivnit, že jsem si „to“ skutečně nechala vzít.
Dnes tomu nemůžu uvěřit. Dítě, které jsem tolik milovala (a dodnes miluju), jsem nechala zabít. Bolí mě to! Dítě jsem vlastně chtěla. Proč jen jsem se nechala přimět k interrupci?! Dnes jsem zásadně proti ní, nikdy bych to už neudělala! Kdo dává člověku právo hrát si na Boha a rozhodovat tak o životě a smrti? Jiné ženy se zoufale snaží otěhotnět, nemohou mít děti, a jiné „to“ dávají pryč! Já taky, protože jsem se k tomu nechala dohnat. To není výmluva, protože rozhodnutí bylo skutečně na mně, byla to moje odpovědnost, ale dodnes nechápu, jak jsem mohla něco takového udělat: zabít vlastní dítě, jehož srdíčko ještě pět minut před smrtí tlouklo!
Asi po dvou letech po potratu jsem s tímto mužem zase otěhotněla. Náš vztah byl už hodně rozbitý. Přítel byl zase samozřejmě proti, ale tentokrát mi to bylo jedno a rozhodla jsem se pro dítě! Už jsem o tom nediskutovala. Na rozloučenou mi ještě řekl, že by si přál, abych samovolně potratila. V desátém týdnu se to skutečně stalo. Dítě jsem nedonosila. Zhroutil se mi svět. Myslela jsem si, že je to spravedlivý Boží trest. Měla jsem hrozný strach. Byla jsem zoufalá. Vyhýbala jsem se všem ženám, o kterých jsem věděla, že jsou těhotné nebo mají děti. Televizi jsem přepínala, jakmile se tam objevilo něco o dětech nebo o těhotenství.
Asi po třech měsících jsme se s přítelem rozešli, díky Bohu. Později jsem se sblížila s mužem, kterého jsem znala už déle a který o mém potratu věděl, protože jsem se mu s tím svěřila. Dnes je to můj manžel.
Když jsme se spolu rozhodli pro miminko, zpočátku se nám nedařilo otěhotnět. Byla jsem z toho zoufalá. Až křečovitě jsem si přála mít miminko. Když jsem pak za pomoci léků opravdu otěhotněla, v desátém týdnu jsem zase potratila. Nabyla jsem pocitu, že děti nikdy mít nebudu. Ocitla jsem se tam, kde dřív, zdálo se mi, že se z toho nevymotám. Můj manžel byl také nekonečně smutný, ale dodával mi odvahu a říkal, že miminko určitě mít budeme.
Za tři měsíce po potratu jsem zase otěhotněla. Našemu synovi jsou teď dva roky a jmenuje se Cohn. Jen čtyři měsíce po jeho narození jsem znovu otěhotněla, tentokrát nechtěně, protože jsme chtěli chvilku počkat, než budeme mít druhé dítě. Ale dát miminko pryč? To nepřicházelo v úvahu, to bych už nikdy neudělala!
Naše dceruška měla 12. února 2007 jeden rok. Obě děti jsou naší chloubou, naším štěstím, mou životní náplní, přestože to někdy bývá napjaté. Když se na ně podívám, zůstávám otřesená stát nad svým tehdejším rozhodnutím. Kdybych mohla vrátit čas, měla bych dnes tři, čtyři nebo pět dětí. Všechny bych je chtěla a milovala!
V době, kdy jsem děti neměla a jen si je přála, jsem si myslela, že až budu mít dítě, tak smutek z „usmrceného“ dítěte a z potracených dětí přejde a rozplyne se.
Není to pravda. Je pro mě úleva, když mám děti a jsem z nich šťastná. Ale na ty další děti nikdy nezapomenu, vždycky budou mít místo v mém srdci. Nedokážu se vypořádat s tím, jak jsem se mohla rozhodnout pro smrt vlastního dítěte. Dnes vím, že bych zvládla dítě vychovat i sama! Nemůžu uvěřit, jak jsem mohla jednat sama proti vlastní vůli.
Toto břemeno budu s sebou vláčet do konce života. Když na to myslím, mám v srdci velmi těžké pocity, které odchází jen ve chvílích, kdy se dívám na své děti.
Tímto příspěvkem bych každou ženu chtěla povzbudit a dát jí naději. Možná je někdo v podobné situaci a právě se rozhoduje.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Každý rok se provede nesčetně interrupcí. Jak se s umělým přerušením těhotenství vyrovnávají ženy, které se pro tento zásah v minulosti rozhodly? Tento zážitek jim zanechává temný stín v duši po celý zbytek života. Často je doprovázejí vážné duševní poruchy či sebevražedné sklony.
Moje vzpomínky na samotný zákrok jsou tlumené, nejraději bych je ze své paměti vyškrtla. Vzpomínám si, jak jsem otupěle civěla do stropu po celou dobu, co jsem slyšela odsávačku. Kolena se mi chvěla, srdce mi bušilo. Měla jsem strach podívat se na skleněnou nádobku odsávačky, abych tam neuviděla části těla vlastního dítěte. Na druhé straně jsem tu nádobku vidět chtěla právě proto, abych měla jistotu, že tam nejsou části těla, ale – jak mnozí tvrdili – jen nedefinovaný „shluk buněk“. Chtěla jsem tím sama sebe uklidnit a realitu usmrcení tak popřít.
Dodnes nechápu, jak jsem mohla něco takového udělat: zabít vlastní dítě, jehož srdíčko ještě pět minut před smrtí tlouklo!