Dítě, které jsem neporodila

Chci nechat zaznít svoji osobní zkušenost, a tak tady dávám na papír malou, ale podstatnou část své minulosti. Nejde mi o emočně silnou reality show typu „Big Brother“, ale chci upozornit na praktický dopad provedené interrupce – postinterrupční syndrom (PAS, Post-Abortion-Syndrom).

Prosím o pochopení, že zde vystupuji anonymně – chci tak chránit svoji rodinu. Doufám, že se mi tuto zkušenost podaří podat citlivě, protože dotyčné ženy je třeba vnímat nejen jako ty, které se daného činu dopustily, ale zároveň si uvědomovat, že se i ony samy staly oběťmi krutého a násilného zásahu.

Byla jsem na interrupci

Před patnácti lety jsem se rozhodla – aniž bych dohlédla důsledky – jít na interrupci. V té době na toto téma probíhala živá diskuse – zvlášť mezi zastánci práv dítěte a poněkud feministicky laděnými zastánci práv ženy (moje tělo patří mně). Vzpomínám si, že v tomto sporu hrála podstatnou roli otázka, od kterého okamžiku se vlastně dá mluvit o lidském životě. Nabyla jsem tehdy dojmu (a myslím, že to, žel, mnoho lidí dodnes vidí podobně), že o lidském životě můžeme mluvit teprve po uplynutí několika prvních týdnů těhotenství, že do té doby jde jen o shluk buněk.
Obecně byly potraty trestným činem. Existovala však komise, která schvalovala a uváděla odpovídající důvody pro nutnost té které konkrétní interrupce.
Procentuálně nejčastěji schvalovaným důvodem byly takzvané „jiné závažné okolnosti“.
Během jediného roku (2001) jim v Německu padlo za oběť přes 130 tisíc počatých dětí.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že v konfliktní situaci není pro žádnou ženu či dívku problém nechat si vystavit potvrzení obsahující tak nekonkrétní a mlhavý důvod.

Zpětně je člověk chytřejší

Ženy, které nechtěné těhotenství zaskočilo a nepříjemně překvapilo a vlastně je odmítají, se chytají interrupce jako tonoucí stébla slámy, neboť zákon u nás (v Německu – pozn. red.) tuto možnost, abych tak řekla, nabízí.
Ale i moje známé, které stejně jako já povolily tlaku okolností a podstoupily potrat, tvrdí, že kdyby v zemi neexistovala možnost legálního zákroku, dítě by donosily. Když se člověk ohlédne zpět, bývá většinou moudřejší… To ale nevrátí život nespravedlivě a násilně usmrceným dětem.

Není čas na rozhodování

Podstatnou roli hraje při rozhodování o životě a smrti čas. Toho je během prvních dvanácti týdnů těhotenství velmi málo. Žena, která se ocitne pod tímto časovým tlakem, se rozhoduje často zkratkovitě, bez hlubšího promýšlení, pro interrupci a tím proti lidskému životu.
Poradci, kteří vystavují potvrzení, ani postižené ženy samy nevědí, jak budou reagovat po provedené interrupci – nikdo nedokáže odhadnout psychické následky.
Raději ani nechci vědět, kolik žen je dnes v psychoterapeutických poradnách nebo na psychiatrických odděleních kvůli nedefinovatelnému strachu, depresím nebo sebevražedným sklonům, aniž by si lékaři či pacientky samy uvědomily, že se jedná o postinterrupční syndrom. Jedna ze záludností tohoto syndromu spočívá v tom, že se v mnoha případech projeví až po řadě let. O této oblasti se ví málo a často se ignoruje nebo zlehčuje.

„To přece ještě není člověk!“

Moje první dítě by letos mělo patnáct let, ale ve skutečnosti žilo jen osm týdnů. Tehdy mi bylo třiadvacet – z lékařského hlediska optimální věk pro založení rodiny. S mým tehdejším přítelem jsme se znali sotva půl roku. Byl student stejně jako já. Já jsem ovšem už stála na vlastních nohách a nemohla jsem se finančně spoléhat na rodiče. Takové okolnosti nejsou na první pohled nejvhodnější pro založení rodiny.
Emociálně jsem svoje těhotenství nedokázala ani přijmout ani odmítnout. Když jsem byla sama, docela jsem se na svoje miminko těšila, tendenčně však převážilo moje „Ne“. Rozhodla jsem se na základě svojí aktuální životní situace. Neměla jsem odvahu stát se finančně závislou ani nechat školy. Navíc jsem se necítila dost silná na to, abych nesla zodpovědnost, zvlášť když jsem po hrozných letech strávených doma u rodičů konečně žila svobodně sama.
Můj přítel nebyl zprávou, že jsem těhotná, nijak nadšený. Bez váhaní mi řekl, že dítě nechce. S ohledem na to, že je student, i na svoji finanční situaci byl pro potrat. Také jsem o této možnosti uvažovala. Přece jen jsem ale vyjádřila svoji tichou pochybnost a nejistotu nahlas: „Není interrupce vražda?“ Z jeho pohledu se však v případě interrupce v tak raném stadiu těhotenství nejednalo o zabití malého člověka, ale pouze o odstranění shluku buněk… Dodnes si pamatuji jeho větu: „To přece ještě není člověk!“ Závislá na názorech svého okolí jsem se upnula na tento přítelův výrok a sama mu uvěřila. Zdálo se mi, že moje „Ne“ je tím potvrzeno a potrat je z uvedených důvodů oprávněný. Navíc jsem byla pod silným časovým tlakem. Musela jsem se rozhodovat rychle – čím později se interrupce provede, tím větší je riziko trvalých následků.

„Prázdné břicho“

Moje vzpomínky na samotný zákrok jsou tlumené, nejraději bych je ze své paměti vyškrtla. Vzpomínám si, jak jsem otupěle civěla do stropu po celou dobu, co jsem slyšela odsávačku. Kolena se mi chvěla, srdce mi bušilo. Měla jsem strach podívat se na skleněnou nádobku odsávačky, abych tam neuviděla části těla vlastního dítěte. Na druhé straně jsem tu nádobku vidět chtěla právě proto, abych měla jistotu, že tam nejsou části těla, ale – jak mnozí tvrdili – jen nedefinovaný „shluk buněk“. Chtěla jsem tím sama sebe uklidnit a realitu usmrcení tak popřít.

Po zákroku jsem se psychicky i fyzicky cítila bezmocná, ale také – to nezamlčuju – se mi na chvíli ulevilo. Můj život mohl pokračovat, jak jsem si naplánovala.
Nemohla jsem ani plakat a chovala jsem se vysloveně zatvrzele. Dokázala bych kolem sebe plivat! Tiché pochybnosti, které se neustále vracely, jsem hned odsouvala stranou s tím, že s ohledem na mou osobní situaci to bylo nejlepší řešení. Netušila jsem však, jak moc se mýlím!
Zanedlouho po interrupci jsem v sobě začala vnímat touhu… ale měla jsem jen prázdné břicho a skličující obavy: „A budu mít ještě někdy dítě?!“ Pohled na maminky, které před sebou tlačily kočárky, nebo na malé děti byl pro mě nesnesitelný, vyvolával ve mně obavy a celou mě svíral. Cítila jsem na sobě tíhu a vinu, kterou jsem se snažila potlačovat vnitřním odhodláním k tvrdosti vůči takovým pocitům a impulsům: „Vzpamatuj se... To si jenom namlouváš... Není to tak zlé…“
Moje knihovnička se plnila dětskými knížkami, kupovala jsem si plyšáky. Spát s přítelem jsem dokázala jen s velkým přemáháním, hnusilo se mi to, děsilo mě pomyšlení na další otěhotnění.
Informačním stánkům a materiálům zastánců práv dětí jsem se vyhýbala a hájila se tím, že určitě chtějí postiženým ženám jen přivodit špatné svědomí. Ve skutečnosti jsem totiž podvědomě obviňovala sama sebe.
Pohledům na materiály, které fotograficky znázorňovaly vývojová stadia dětí v děloze matky, jsem se vyhýbala v obavě, že na plodu v osmém týdnu těhotenství rozpoznám stvoření podobné člověku. Když jsem se musela postavit čelem k tomu, že dítě v osmém týdnu vypadá jako na obrázku, začala jsem sama sobě lhát: To není pravda – to je snímek z pozdějšího stádia.

Vstup do katastrofy

Denně se můj strach stupňoval. Začala jsem svůj život vnímat jako omámená… Zároveň jsem celá otupělá a prázdná cítila hrozné napětí. Za několik měsíců jsem tento stav dokázala vydržet jen s psychofarmaky.
Interrupce pro mě znamenala vstup do osobní katastrofy trvající několik let, tím se tady nechci blíž zabývat. Důsledky měly neúnosný dosah. Náš vztah s přítelem se po téměř čtyřech letech zhroutil, mimo jiné kvůli přetrvávající psychické zátěži

Změna

Za to, že jsem dnes schopna o svých prožitcích s interrupcí vůbec mluvit a psát a že se umím postavit čelem ke své minulosti i vině, vděčím Pánu Ježíši, kterému jsem asi před rokem a půl odevzdala svůj život.
Od té doby se toho událo mnoho, některé bolestné vzpomínky a zážitky zase ožily, ale jen nakrátko. Dnes mě už netíží, protože jsem přijala Boží odpuštění. Stále zřetelněji poznávám, proč můj život probíhal tak, jak probíhal, kde jsou moje hranice a která zranění před tímto závažným rozhodnutím poznamenala můj obraz o sobě samé a mé jednání. Dnes na základě slov slov „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal… Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ‚Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (Žalm 32) vím, že jsem od své viny osvobozena. Není to laciné vykličkování. Ježíše, kterého miluji, to stálo život barbarskou mučitelskou metodou, ukřižováním.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15,13)

Díky, Pane Ježíši.

Už bych to nikdy neudělala!

Vleču s sebou už šest let hrozný zážitek a asi se ho po zbytek života nezbavím.
Můj tehdejší přítel byl asi o tři roky mladší než já a bydlel ještě u svých rodičů. Já jsem měla vlastní byt, ale v té době jsem byla bez práce. A tehdy se to stalo: těhotněla jsem!
Poctivě řečeno, nebránila jsem, aby k tomu došlo, nedělala jsem nic proti tomu, abych otěhotněla. Vlastně jsem si vždycky přála miminko.
Po „Jobově zvěsti“ jsem se bála jenom reakce přítele. Když se to dozvěděl, chvíli zůstal potichu, ale pak mi dal jasně najevo, že „to mám dát pryč“.
Po dlouhém dohadování jsme to řekli jeho mamince. Už dlouho nežila s otcem mého přítele, byla vdaná za někoho jiného. Pozvala mě k sobě, abychom si o tom pohovořili; u rozhovoru byl můj přítel, jeho maminka, nevlastní otec a já. Kdybych tam raději nebyla chodila!
Přesvědčovala mě (ostatní taky), že tím jejímu synovi zkazím budoucnost, a sobě taky. Co prý můžeme dítěti nabídnout? Její syn je přece taky sám ještě dítě! Nejlepší prý bude, když „to dám pryč“. Nejčastěji se tam ozývalo: „Ale je to tvoje rozhodnutí!“ Co jiného, že?
O dva dny později mi můj přítel vyřizoval, že mi jeho maminka – když se to už stalo – zaplatí dovolenou. Ale potom mě už ani jednou nenavštívila, jen mi jednou zavolala. Ani moje maminka neměla velké možnosti mě finančně podporovat. Jinak jsem neměla nikoho. Byla jsem na všechno úplně sama. I bez dítěte jsem se jen tak tak držela nad vodou. Navíc jsem svému příteli musela občas ze své podpory pomáhat. Většinu času trávil se mnou, protože doma prožíval stresy nebo ho vyhodili.
Bylo toho tehdy najednou prostě moc! Velmi mě to zatěžovalo a chtěla jsem – jako vždycky – být zase konečně se všemi za dobře, bez ohledu na to, co bude potom. Nechala jsem se jejich přemlouváním natolik ovlivnit, že jsem si „to“ skutečně nechala vzít.
Dnes tomu nemůžu uvěřit. Dítě, které jsem tolik milovala (a dodnes miluju), jsem nechala zabít. Bolí mě to! Dítě jsem vlastně chtěla. Proč jen jsem se nechala přimět k interrupci?! Dnes jsem zásadně proti ní, nikdy bych to už neudělala! Kdo dává člověku právo hrát si na Boha a rozhodovat tak o životě a smrti? Jiné ženy se zoufale snaží otěhotnět, nemohou mít děti, a jiné „to“ dávají pryč! Já taky, protože jsem se k tomu nechala dohnat. To není výmluva, protože rozhodnutí bylo skutečně na mně, byla to moje odpovědnost, ale dodnes nechápu, jak jsem mohla něco takového udělat: zabít vlastní dítě, jehož srdíčko ještě pět minut před smrtí tlouklo!
Asi po dvou letech po potratu jsem s tímto mužem zase otěhotněla. Náš vztah byl už hodně rozbitý. Přítel byl zase samozřejmě proti, ale tentokrát mi to bylo jedno a rozhodla jsem se pro dítě! Už jsem o tom nediskutovala. Na rozloučenou mi ještě řekl, že by si přál, abych samovolně potratila. V desátém týdnu se to skutečně stalo. Dítě jsem nedonosila. Zhroutil se mi svět. Myslela jsem si, že je to spravedlivý Boží trest. Měla jsem hrozný strach. Byla jsem zoufalá. Vyhýbala jsem se všem ženám, o kterých jsem věděla, že jsou těhotné nebo mají děti. Televizi jsem přepínala, jakmile se tam objevilo něco o dětech nebo o těhotenství.

Asi po třech měsících jsme se s přítelem rozešli, díky Bohu. Později jsem se sblížila s mužem, kterého jsem znala už déle a který o mém potratu věděl, protože jsem se mu s tím svěřila. Dnes je to můj manžel.
Když jsme se spolu rozhodli pro miminko, zpočátku se nám nedařilo otěhotnět. Byla jsem z toho zoufalá. Až křečovitě jsem si přála mít miminko. Když jsem pak za pomoci léků opravdu otěhotněla, v desátém týdnu jsem zase potratila. Nabyla jsem pocitu, že děti nikdy mít nebudu. Ocitla jsem se tam, kde dřív, zdálo se mi, že se z toho nevymotám. Můj manžel byl také nekonečně smutný, ale dodával mi odvahu a říkal, že miminko určitě mít budeme.
Za tři měsíce po potratu jsem zase otěhotněla. Našemu synovi jsou teď dva roky a jmenuje se Cohn. Jen čtyři měsíce po jeho narození jsem znovu otěhotněla, tentokrát nechtěně, protože jsme chtěli chvilku počkat, než budeme mít druhé dítě. Ale dát miminko pryč? To nepřicházelo v úvahu, to bych už nikdy neudělala!

Naše dceruška měla 12. února 2007 jeden rok. Obě děti jsou naší chloubou, naším štěstím, mou životní náplní, přestože to někdy bývá napjaté. Když se na ně podívám, zůstávám otřesená stát nad svým tehdejším rozhodnutím. Kdybych mohla vrátit čas, měla bych dnes tři, čtyři nebo pět dětí. Všechny bych je chtěla a milovala!
V době, kdy jsem děti neměla a jen si je přála, jsem si myslela, že až budu mít dítě, tak smutek z „usmrceného“ dítěte a z potracených dětí přejde a rozplyne se.
Není to pravda. Je pro mě úleva, když mám děti a jsem z nich šťastná. Ale na ty další děti nikdy nezapomenu, vždycky budou mít místo v mém srdci. Nedokážu se vypořádat s tím, jak jsem se mohla rozhodnout pro smrt vlastního dítěte. Dnes vím, že bych zvládla dítě vychovat i sama! Nemůžu uvěřit, jak jsem mohla jednat sama proti vlastní vůli.
Toto břemeno budu s sebou vláčet do konce života. Když na to myslím, mám v srdci velmi těžké pocity, které odchází jen ve chvílích, kdy se dívám na své děti.

Tímto příspěvkem bych každou ženu chtěla povzbudit a dát jí naději. Možná je někdo v podobné situaci a právě se rozhoduje.