Extrémní sporty

Půl dvanácté v noci

Stojím se svým padákem připravený ke startu. Musím si pospíšit, začíná se blýskat. Už kolikrát jsem lítal za úplňku a vychutnával tento pocit naprosté svobody.

Neslyšně se vznáším v klidné atmosféře. Za půl minuty přistanu přímo přede dveřmi.

Najednou mi polovina padáku sklapne dolů − to prudký poryv větru! Orientuji se, jen když se blýskne. Ještě že se blýská tak často! Nervózně se otáčím po větru. Přemáhá mě zděšení, když slyším hlasité šumění deště: bouřka je tady!

Chytil mě vítr. Volám k Bohu o pomoc. Je to děsné. Šílenou rychlostí mě to táhne do výšky, až se mi zdá, že mi to utrhne pásy.

Hned na to mi padák sklapne dolů. V dalším okamžiku mě to mrští směrem k lesu a v posledním okamžiku zase zvedne. Pořád se zoufale modlím o pomoc. Zase se blýsklo a vidím pod sebou první pole sousedního údolí.

«Pane, prosím tě, dej, ať dobře přistanu!» úpím. A opravdu bez újmy přistávám na bažinaté louce. V mokru si klekám a děkuji svému Bohu, za nepochopitelnou záchranu.

Doma v posteli dlouho nemůžu usnout. Dnes jsem byl radikálně katapultován z vysokého koně. Bůh mi důrazně ukázal, kdo je šéf. Ne já se svými horolezeckými zkušenostmi, ale on. Jak daleko to až muselo dojít!

Dobrodružné dětství

Chodili jsme s několika kluky na dobrodružné výpravy do lesů. Stavěli jsme si indiánské chýše, sruby, mosty, přehrazovali potoky a už tehdy jsme surfovali po sněhových pláních. Když jsem začal chodit do školy na vyšší stupeň, rozhodl jsem se, že budu horolezcem a moje rozhodnutí bylo nakažlivé. Zakrátko jsme vytvořili klukovskou partu horolezců. V létě i v zimě jsme bez dospělých podnikali opravdové horské túry. Protože jsme se ze svých výletů vždy v pořádku vrátili, rodiče proti tomu nic neměli. Bylo pro mě požitkem, když mě kamarádi uznávali za vůdce.

Setkání se smrtí

Každé setkání se smrtí mě vždy vyburcovalo. Viděl jsem, jak se jeden školák rozjel na kole, nevšiml si světel na přejezdu, na kolejích spadl a projíždějící vlak ho rozdrtil. Byl jsem očitým svědkem, jak se jeden Španěl ze stometrové výšky zřítil volným pádem dolů a jak se jiný mladík smrtelně zranil. Odnášeli jsme paní, které padající kámen urazil polovinu hlavy. Hluboce mě ťala také sebevražda mladíka v sousední vesnici, který se po nehodě v horách stal postiženým a svou situaci nedokázal unést. Bůh mi klepal na rameno. Ten Bůh, kterého jsem nikdy neviděl...

V Himalájích

Můj dávný sen o Himalájích se stal skutečností. Ve dvaceti letech jsem se zúčastnil výpravy Karakorum. V polovině června jsme vyrazili. Byl to vynikající zážitek! Po šesti jsme v malých mikrobusech jeli do Pákistánu a chtěli jako prvovýstup zdolat 7492 m vysoký Pumarikiš. Kvůli životu nebezpečnému ledovcovému zlomu jsme se nedostali ani na úpatí. S těžkým srdcem jsme se museli spokojit s 6500 vysokým vedlejším vrcholem. Tyto tři měsíce v Orientě mě trvale ovlivnily. Moje chování na silnici a za volantem se na mnoho let změnilo.

Štěstí dole

Několik měsíců po expedici jsem už nedokázal pochopit, jak jsem mohl hledat štěstí v horách. Vždyť jsem ho našel dole: seznámil jsem se se svou ženou Marianou. Po určitém stadiu zamilovanosti (které jsem už dřív prožil), jsem tentokrát jasně věděl: To je žena pro život! A co bylo zvláštní: byla úplně nesportovní! Přesto jsem ji miloval z celého srdce. Po mém ročním velkém úsilí se mi podařilo nadchnout pro hory také ji. Oběma se nám to vyplatilo. Mnoho krásných hodin jsme spolu ve dvou a později i s dětmi strávili v horách.

Jak jsem to všechno stíhal?

Všude mě potřebovali: u horské služby jako instruktora, jako lektora ve výboru horolezeckého svazu, jako vedoucího dorostu. Nabídl jsem se jako předseda lavinové komise a po celém kraji jsem měl přednášky o lavinách. Pracoval jsem v lyžařském klubu, zpíval v kostele a ve sboru lidových písní. V našem nářečí jsem skládal verše na svatby, bavil lidi na hasičských slavnostech, dělal moderátora na koncertech dechové hudby. Během adventu a vánočních svátků ale i ve všedních dnech jsem býval řečníkem a sepisoval nejrůznější listiny. Můj život multifunkcionáře mě dostal do časové tísně. Kolikrát jsem nevěděl, jak to všechno stihnout. Zvykl jsem si lhát z nouze. Pochopitelně jsem málo spal a divím jsem, kdy jsem tehdy ještě stavěl barák.
Kdyby se mě někdo zeptal, co všechno se dá stihnout za čtyři hodiny odpoledne po práci: tisícimetrový výstup, pět výstupů bez lana ve IV. stupni obtížnosti a paragliding v deset večer s přistáním přede dveřmi − to byla moje odpověď.

První kontakt

Jednou se u nás objevil Max, stolař, který ve své víře vycházel z Bible. Ptal se, jestli bychom neměli zájem s ním číst Bibli. Nejraději bych ho hned vyhodil. Když jsem ale viděl prosebné oči manželky a moje špatné svědomí mi připomnělo, co všechno jsem už promarnil, souhlasil jsem.

Musím přiznat, že i já jsem byl vyprahlý. Ve svém egoismu jsem jen bezohledně bral a užíval, hnaný svou vášní po pohybu a touhou po svobodě. Moje duše však byla vysušená jako pole bez vody. Nic na tom nezměnily ani moje aktivity ve spolcích. Že by teď konečně přišla ta potřebná změna?

Byl objektivní

Kamarád mě varoval a litoval, že jsem se rozhodl číst Bibli s jakýmsi stolařem bez teologického vzdělání. Prý se vykládá Bibli, jak sám chce. Ale právě to Max nedělal. Nikdy se nesnažil vnutit mi svůj názor, často odpověď neznal nebo ji musel sám v Bibli na různých místech hledat.
Můj zájem rostl. S touhle knihou jsem se musel seznámit!

Skutečná svoboda

Nakonec jsem si v ložnici klekl na kolena a vyznal Bohu všechno špatné, co jsem si kdy myslel, řekl a udělal. Prosil jsem Boha o odpuštění: ,Pane Ježíši, vstup do mého života a převezmi v mém životě vedení.„ A On to udělal. Podle toho, jak se to projevovalo, jsem pozoroval, že tu mám co dočinění s živým Bohem, i když jsem ho přímo neviděl. Najednou byl pocit viny pryč. Mohl jsem vírou přijmout, že mi je odpuštěno. To bylo opravdové vysvobození!

Vypořádání se s minulostí

Z Bible jsem také poznal, že bych měl všechno staré dát do pořádku. Na celním úřadu jsem podal přiznání, že jsem propašoval spoustu léčebných prostředků. Celníkovi jsem vysvětlil, že tuto skutečnost už nemohu srovnat se svým svědomím, protože jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista. Potřásl hlavou a dal mi únosnou pokutu.

Zcela spontánně jsem se rozhodl, že s proutkařením skončím. Když mi zase některý «zákazník» nebo «pacient» volal, vysvětlil jsem mu, že teď už mám něco daleko lepšího: Existuje někdo, kdo vodní proudy a zemní magnetismus umí udělat naprosto neškodnými. - Kdo že to je? Pán Ježíš Kristus!“ Sami jsme to prožili s naší dcerou. Jako dítě měla celé roky problémy se spaním. Byli jsme přesvědčeni, že příčinu je třeba hledat v podzemních proudech. Když jsme potom v naprosté důvěře tento problém svěřili Pánu Ježíši, spala klidně. On dokáže všechno!

A pak tu byli ještě lidé, kterým jsem se musel jít omluvit. Někteří se divili, mnozí se nade mnou usmívali. Teprve teď jsem byl svobodný ode vší zátěže: Pán Ježíš mě osvobodil a dal mi do srdce naprostý klid.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.