Hledání vlastního života

Vyrůstala jsem jako jedno z devíti dětí v ubohých poměrech. Naše maminka bývala často nemocná a tatínek měl svoje zvláštní výchovné metody. Bití byla podle něho jediná možnost, jak děti udržovat v poddajnosti, nahánět jim strach a nepřipustit žádnou neposlušnost. Maminka se jeho pokynům podvolila. I když rodiče říkali, že jsou křesťané, bylo to pro mě jaksi chaotické křesťanství. Spočívalo jen v příkazech, tvrdosti, omezování, bylo to křesťanství bez radosti. Nevzpomínám si, že bych kdy slyšela, že Pán Ježíš mě má rád a že umřel za moje hříchy. V popředí stál přísný Bůh, který ostražitě shlížel z nebe na lidi a dával pozor, jestli někdo neudělal nějakou chybu, aby ho za to mohl potrestat. Byla jsem ustrašené, zaražené dítě.

Když jsem vyrostla, učinila jsem překvapivý objev. Přišla jsem do kontaktu s alkoholem a prožila jeho uvolňující účinek. Najednou jsem už nebyla to malé ustrašené děvče, kterého si nikdo nevšímal. Kdepak, teď jsem se dokázala nenuceně bavit s druhými lidmi, dokonce i s muži. V té době jsem nehledala smysl života a už vůbec ne Boha. Měla jsem jen jedinou potřebu, dostat se ven a žít tak a být taková, jako ostatní mladí lidé, už nebýt odmítaná, někdo, komu se všichni vyhýbají.

Přihlásila jsem se také na autogenní trénink a jógu. Tím se mi otevřely dveře k okultismu. Dále jsem navštěvovala kurzy, jak využívat svého vědomí, kde jsem se seznámila s teorií reinkarnace.

Vedoucí posledního meditačního kurzu byla vyznavačka Bhagwanu. Během setkání jsem mívala kontakt se svou zemřelou kamarádkou, která dřív chodila na tyto kurzy se mnou, ale nakonec spáchala sebevraždu. Vyzývala mě, abych se postarala o její děti, nebo abych šla za ní...Přicházela za mnou také večer, když jsem ležela v posteli. Lehala jsem si vždy až ke zdi, tváří do pokoje a skrčila se, jako by seděla u mně na posteli. Povídaly jsme si a často mě vybízela: „Pojď se mnou.“ Jednou ráno jsem se probudila a ona pořád ještě seděla u mně na posteli. Řekla jsem jí: „Ty jsi pořád ještě tady? Teď už ale běž pryč.“ Pak jsem viděla, jak ze dveří vychází bílá postava a zmocnil se mě strach. Od té doby jsem dokázala usnout jen u rozsvíceného světla.

Pak se dělo něco strašného. Obklopila mě tma a cítila jsem, jak mě temné mocnosti táhnou do hloubky. Ve strachu ze smrti jsem volala k Bohu: „Bože, jestli existuješ, vytáhni mě odtud živou!“ Dostala jsem se zase nahoru, i když jsem si sotva uvědomovala, ke komu jsem se vlastně modlila. Ale Bůh už začal připravovat všechno pro mou záchranu.

Řečník mluvil o bohatém sedlákovi z Lukáše 12,16-21, který měl o svůj život postaráno. Udělal všechno, co mohl. Byl přesvědčen, že je zajištěn, ale Bůh mu řekl: „Blázne!“ V tom jsem viděla souvislost se svým životem. Všude jsem hledala oporu, vyzkoušela jsem všechno, co mi život předkládal jako příjemné. Jen o Původce skutečného života jsem se nikdy nezajímala. Zamyšlená jsem šla domů. Co by se stalo, kdybych v noci umřela? To, že život po smrti existuje, pro mě bylo realitou. Co by mi Bůh řekl? Určitě by mě taky označil za blázna − byla jsem blázen. Tu noc jsem nespala a nakonec jsem Bohu předala celý svůj život, nakolik jsem tomu rozuměla. Stalo se něco úžasného. Od toho okamžiku jsem měla jistotu, že jsem našla to nejdůležitější v životě. Věděla jsem, že Bůh mi obrovskou horu mých hříchů odpustil a že jednou budu s ním v nebi. Vybráno z čísla 1/2002

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.