Poslušnost: povinnost, nebo svoboda?

Mít Stvořitele světa u kávy a věnečků jako hosta – kdo by to nebral? Jakmile však toto přátelství přináší hmatatelné důsledky, pak euforie rychle vyprchá. Bůh v ředitelském křesle v mém životě – to vyvolává stres. Pokusy lidí zlehčovat oprávněné požadavky Stvořitele jsou bez konce. Ztroskotal na tom Boží lid Starého zákona, dohaduje se s ním kvůli tomu dnešní církev. Ježíšova slova k hříšnici „Ani já tě neodsuzuji“ (Jan 8,11) si necháváme poživačně rozplývat na jazyku. Druhá polovina věty „a už nehřeš“ však vyvolává davový hněv.

Právě tato druhá polovina Ježíšova výroku: „… a už nehřeš“ však ukazuje, jestli jsme tu první správně pochopili. mi dal…“ (1. Mojžíšova 3,12). Tato tendence zasahuje až do detailů dnešních všedních dnů.

Když se malý Franta mé známé vytahuje svými úspěchy ve sportu, je „arogantní“, když totéž dělá můj Honzík, je „sebejistý“. Martina ve sboru je „přecitlivělá“, když si stěžuje na rozhodnutí staršovstva. Když si stěžuji já, označím se jako „zneklidněná“. Petrovy záměry s pouliční evangelizací jsou „ctižádostivé“, moje plány na týdenní pobyt s dětmi „vizionářské“. Moje výlevy hněvu jsou oprávněné, u druhých jsou zavrženíhodné.

To všechno by bylo smíchu, kdyby to nebylo tak tragické. A je zvláštní, že si často vůbec ani nevšimneme, o co se přitom jedná, tak hluboce je toto nízké pokrytectví zakořeněno v lidské duši. Šok přichází teprve v okamžiku, kdy se sami staneme obětí takových intrik. Zlo, kterého se druzí dopustí na mně, nedokážeme stejně zlehčovat jako zlo, které je v nás.

Abychom tuto epidemii sebeklamu prolomili, potřebujeme nějaký hlas zvenčí, který nás vyburcuje a názorně nám ukáže, co svým jednáním působíme. Tento hlas se ozval za žhnoucího horka na sinajském poloostrově krátce poté, co Izraelci vyšli z Egypta. Celý národ se zatajeným dechem čekal na desky, na kterých bylo kamenem vytesáno základních deset Božích příkazů platných pro všechny věky. Tisíce lidí na vlastní oči viděly, jak se představuje Pán všeho stvoření.

Obsah příkazů byl zarážejícím způsobem jednoduchý. Tomu, kdo se zaváže, že bude odmítat modly a bude ctít jen pravého Boha, že nebude krást, vraždit, bude se s respektem chovat ke svému manželovi, rodičům i ostatním lidem, a to ve všech věcech, nebude závidět, bude zachovávat sobotu – tomu Bůh požehná. Kdo těchto deset příkazů poslouchat nebude, bude prokletý..

Ježíš později souhrn těchto příkazů shrnul do jedné věty: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“ (Matouš 7,12) a rozvedl je v kázání na hoře (Matouš 5). Kdo nenávidí svého bratra, proviňuje se stejně, jako kdyby ho zabil. Smyslné myšlenky jsou v Božích očích stejné jako samotné smilstvo. To říká Bůh, který má alergii na podlé srdce. Boží slovo proniká mlhu hříchu a vyjasňuje člověku, že je za své počínání na tomto světě zodpovědný.

Každé opravdové obrácení k Bohu začíná tím, že námi tato zpráva hluboce otřese. Už nás nerozčiluje to, co páchají druzí lidé, ale naše vlastní hříchy. A začne nás tížit to, že nikdo není schopen ani zdaleka naplňovat Boží příkazy.

Toto rozhodnutí s sebou nese řetězovou reakci. S hlubokou úlevou zjišťuji, že Ježíš svou smrtí zaplatil všechny dluhy, které jsem svým špatným chováním nahromadila. Moje důvěra v něho mi jakoby umožňuje, abych žila z jeho konta – denně mohu přijímat jeho projevy dobra a bezpodmínečné lásky, můžu nosit jeho průkaz, používat jeho kartu, jeho oblečení. Mohu z toho mít užitek nejen já, ale těmito výsadami mohu žehnat celému okolí.

Praktické dopady poslušnosti bude také vidět. Základním podtónem takového života je vděčnost, na níž je vidět, že člověk žije pokáním. Když manžel trpí mými náladami, když kolegyni zraňuje moje neomalené chování, když spolupracovníci ze mě mají strach, protože nedovedu snést kritiku, pak tím vším trpím také já. Učím samu sebe hodnotit stejnou mírou jako druhé.

Miluji, protože jsem milovaná. Poslouchám, protože se nestavím proti tomu, koho poslouchám, a plně mu důvěřuji, třebaže ne vždy rozumím všemu, co po mně chce, a některá jeho opatření či pokyny jsou pro mě nepohodlné a vyžadují ode mě oběť. Boží slovo pročišťuje moje emoce.

Bible je plná příkladů, jak tato poslušnost obstojí i v mezních situacích. Ježíšova spontánní odpověď na Satanovo pokoušení, aby obešel kříž a vybral si pohodlnější cestu vlády nad světem, zněla: „Je psáno!“ (Lukáš 4,4).

Biblická poslušnost s sebou samozřejmě nese i určitá „musíš“. Ježíšův následovník se ale dobrovolně vzdává uspokojování vlastních chutí ve prospěch většího štěstí a dobrovolně riskuje, že možná bude trpět. Dokonce i sám Ježíš „se naučil poslušnosti z utrpení, jímž prošel“ (Židům 5,8)

Bible přitom neskrývá, že to, co bychom „museli“, kdybychom jeho slovo neposlouchali, je daleko horší. O cizoložníkovi v Přísloví 5 čteme, že „nedbal na napomenutí, proto zemře, bloudí pro svou velkou pošetilost“ (verš 23). O svobodě tu není ani slovo. Tam, kde odmítáme to, k čemu nás Bůh „nutí“, přichází daleko tvrdší „musíš“. Tělo a ďábel jsou krutí vychovatelé.

Není třeba mít velkou fantazii, abychom pochopili, jak léčivé účinky má biblická poslušnost pro soužití rodin, různých společenství a dokonce celých kultur. Pokud existuje nějaká cesta, jak křesťanskou církev probudit k novému životu a jak pozitivně ovlivňovat společnost, pak je to cesta poslušnosti. Šťastný je ten sbor, kde kříž je důležitější než dataprojektor, zvěstování slova má větší váhu než kvalita zvuku, kde oddané srdce je víc než chválící skupinka či liturgie, kde vyučování o posvěcení má větší význam než přitažlivý program. A šťastný kazatel, který má odvahu ještě i dnes zůstat věrný základnímu pověření, které od Boha dostal: vyučovat o duchovních skutečnostech, nebi a pekle, o věčnosti a zásadní otázce: „Jak tedy máme vlastně žít?“

Biblická poslušnost však nemá nic společného se slepou poslušností vůči mrazivě chladnému diktátorovi. Není to ani poslušnost, jakou Bible přikazuje v určitých mezilidských vztazích. Děti mají své rodiče poslouchat, ale také pro rodiče platí příkaz, že nemají se svými dětmi jednat přísně (Efezským 6,1).

Jednotliví věřící ve sboru mají poslouchat své vedoucí, a ti je zato mají vést mírně a bez hamižné snahy získat je jako své vlastní stoupence (1. Petrův 5,1–10). Biblické vedení je vedení, které je vlastně službou (Matouš 20,26). Lidé, kteří stáli kolem Ježíše, nebyli ani zastrašováni, ani zneužíváni. Naopak v jeho přítomnosti rozkvétali. Byli osvobozováni, získávali nové možnosti, měli podporu pro své obdarování. Drželi se mu nablízku, protože ho měli rádi. On sám nikoho nedržel ani nenutil, aby šel za ním. Bohatý mladík, který posmutněl nad Ježíšovými podmínkami, mohl bez jakýchkoli podmínek svobodně odejít (Matouš 19,16–26).

Je tedy logické, že lidský vůdce, který se naučil poslouchat Boha, také ví, jak má sám s lidmi jednat. Snaží se zůstat skromný a dá se poučit, protože ze svého vedení musí skládat účty. A kdo není v postavení vedoucího, ten se učí vážit si těch, kdo mají autoritu, tak, jak o tom Bible mluví. Také se nejedná o slepou poslušnost, kdyby se měly pošlapávat biblické principy. Dítě, které je ze strany rodičů nuceno při zkoušení podvádět, aby dostalo lepší známku, nebo které učitel nutí dívat se na pornografický film, může s čistým svědomím odmítnout poslušnost a přitom Ať to jsme ochotni přijmout nebo ne, Ježíšův osvobozující výrok „Ani já tě neodsuzuji“, který mi otvírá cestu do Božího království, nese s sebou jasné zadání, jak mám v tomto království žít.

Členové sboru, které jejich pastor či kazatel zneužívá pro osobní výhody, se mohou bránit. David ctil svého nadřízeného – krále Saula, ale distancoval se od něho, když se Saulova honba za mocí stala nevypočitatelnou a nebezpečnou.

Nicola Vollkommerová, (1959), vdaná, čtyři děti, učitelka, spisovatelka, záliby: klavír, zpěv, žije v Reutlingenu.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.