Input − Život pro Boha

Jaký máš v životě cíl? Pro co chceš žít? Proč jsi na tomto světě? To jsou otázky, na které díky Boží lekci ve svém životě už umím odpovědět. Bylo to v buši v Tanzánii, kde jsem byl na civilní službě. Těžce zraněný jsem ležel na místě neštěstí, kolem tma jako v pytli, bez naděje, že by mě někdo zachránil. Byl jsem sám na horách a spadl jsem ze skály.

Když jsem se po setmění nevrátil, domorodci sestavili pátrací skupinu a začali mě hledat.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Štěpán Rucki
Je někdo z vás nemocen?
Návrat, běžná cena 240 Kč
Naše sleva: 29 Kč
Vaše cena: 211 Kč

ks

Bylo to nezvyklé, protože normálně mají strach z „hory duchů“, na které jsem byl. Zdálo se, že mě nenajdou – ale pak jeden z mužů dostal vnuknutí, kterým směrem ještě můžou hledat. A tak mě za chvíli našli! Opatrně mě přenesli na misijní stanici. Byl jsem v tak hrozném stavu, že někteří domorodci mě začali doprovázet ke smrti. Další našli holandskou lékařku, která mi poskytla odbornou první pomoc. Rozhodla, že mě musí letecky dostat do Dar-es-Salaamu. Misionáři pro mě začali shánět letadlo, ale zjistili, že celá misijní letecká společnost „odletěla“. Naštěstí se jim podařilo přimět tanzánskou leteckou společnost, aby mě tam dopravili. Společně s jednou misijní lékařkou, která se o mě během letu starala, jsem se nakonec dostal do hlavního města. Tamější misionáři vyhledali nemocnici a dostatek dárců krve, kteří by mi pomohli doplnit ztracenou krev. Po důkladném vyšetření se zjistilo, že mi pět žeber propíchlo plíce, že mám zlomenou čichovou kost v hlavě, natrženou slezinu a spoustu povrchových ran a otoků… Okamžitě jsem dostal krevní transfúze a slezinu mi při operaci vzali.

Z toho všeho si nic nepamatuju, všechno mi později vyprávěli druzí. Týden po nehodě, přesně v okamžiku, kdy mě Ilka navštívila, jsem se probral z bezvědomí. Pak už se můj stav jen zlepšoval. Sestry v nemocnici viděly, jak se jim před očima uzdravuji. Úraz mě zřejmě znetvořil k nepoznání. Když jsem po čtrnácti dnech navštívil sbor, odkud pocházeli moji dárci krve, ani oni mě na první pohled vůbec nepoznali…!

Později jsem i doma v Německu od lékařů, kteří četli moji lékařskou zprávu, sklízel obdivné pohledy. Průběh hojení všech mých zranění nedokázali pochopit. Později ještě objevili jeden nalomený krční obratel.

Víte, jak jsem byl v té době závislý na ostatních lidech a na Bohu?! Když jsem si uvědomil, o jaký zázrak šlo, pociťoval jsem obrovskou vděčnost! Osobní vděčnost vůči mnoha lidem, kteří mi pomohli a přispěli k mému uzdravení. Vděčnost za nesčetné modlitebníky, kteří za mnou stáli. Ale především to byla vděčnost vůči Bohu, který mě v takové situaci zázračně zachránil.

Vděčný jsem dodnes. To všechno nemohla být náhoda! Bůh mi ukázal, že mě klidně mohl nechat umřít, ale chtěl, abych žil! Věřím, že má se mnou ještě svoje plány…

Rád bych ze svého života udělal něco, co má v Božích očích cenu. Chci žít pro Boha, vděčně a s lásku vůči svému nebeskému Otci!

I vám, milí čtenáři, přeju, abyste žili pro Boha. Když se zpětně podívám, souhlasím s posledními slovy probuzeneckého kazatele Johna Wesleyho krátce před smrtí: „Chci chválit, chválit!“

Andreas Sus

Andreas a Ilka Susovi jsou nyní autoři rubriky INPUT.
Studovali na biblické škole Beatenberg.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.