Citát z Bible:
Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.
Ž 25,5 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Jak daleko se díváte před sebe? Přemýšlíte o budoucnosti? Někdy jen o tom, co bude za pět deset minut, někdy uvažujeme, co budeme dělat zítra, někdy si děláme plány na delší dobu.
Moje žena uvažuje obvykle nad dnešními povinnostmi. Já používám Google kalendář, kam si píšu věci i na několik měsíců dopředu.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Víte proč se na to ptám? Na tuto myšlenku jsem přišel z druhé strany. Vidím, že k tomu, aby někdo dokázal něco významného, musel uvažovat dlouho dopředu. Ale pak musel celou tu dobu být vytrvalý a vydržet u každodenní dřiny, než něco dokázal.
Sotva budete schopni přemýšlet o budoucnosti, když nestíháte dnešek. Z tohoto pohledu se mi většina dnešních lidí jeví jako blázni, protože jedou podle dnešního trendu nic nestíhat a nemít na nic čas. Člověk se až podiví, když mu někdo řekne: „Ano, můžu přijít nebo něco udělat kdykoliv, jen si řekni.“ Jako by nebyl normální.
Ale na uvažování o budoucnosti a plánování potřebujeme mít čas a klid.
Nejde jen o to, co musím udělat, ale co bych chtěl udělat, změnit, čeho dosáhnout nejen já sám za sebe, ale i v rodině, mezi přáteli, v širším okolí.
Často přemýšlím o Abrahamovi. Sedával před svým stanem a přemýšlel. Možná to měl jednodušší, protože ho Bůh povolal a slíbil mu zemi. Tu už měl, ale slíbeného syna zatím ne. A tak si lámal hlavu „jen“ tím, co z toho ještě bude. A zdálo se, že nic moc.
Je zřejmé, že musel reagovat na okolnosti − na neúrodu, na spory lidí kolem sebe a musel řešit i jiné problémy. A když měl volno, přemýšlel o budoucnosti.
Tehdy k němu přicházel Bůh a mluvil s ním, vlastně spolu plánovali budoucnost, ale trochu zvláštně. Bůh Abrahamovi řekl, co z něho jednou bude − podal mu to jako hotovou věc. Dokonce se ho ani neptal, jen mu řekl například: „Tvoji potomci budou čtyři sta let otročit v cizině.“ Nebo „Dám ti zemi, kde jsou dnes jiné národy, které před tebou jednou vyhladím, protože jsou to velmi zlí lidé!“ A také mu dal výhled tak daleko, že tomu nemohl rozumět: „V tobě budou mít požehnání všechny národy země!“
Dnes je to několik tisíc let. Vidíme, že se na tento Boží slib nezapomnělo, ale stále ještě není naplněný. Izraelci jsou stále na světě, mají svůj stát, z jejich důkladnosti, technické vyspělosti, ale třeba i rozvědky má užitek celý svět, ale pořád to ještě není v plné míře požehnání, jak o tom mluvil Bůh.
Máte čas o ní přemýšlet? Přichází k vám Bůh a tvoříte svou budoucnost společně?
Vždycky mě nadchne, když někdo o někom ze svých předků řekne: „To udělal můj děda...“ − Třeba zasadil strom, postavil dům, založil dodnes fungující firmu, zanechal svým potomkům nějakou cennou knihu, babička šperk nebo nějaký jiný odkaz, ze kterého žijí nejen jeho potomci ale i další lidé.
Pokud chceme, aby po nás něco zůstalo, pokud chceme po sobě zanechat nějaký významnější odkaz, pak musíme zajistit, že se nenecháme uštvat, ale uděláme si čas na přemýšlení o budoucnosti. Přitom do toho budeme vpouštět Boha, který vidí dál, který umí naše pohledy usměrňovat a zaměřovat na to, co je opravdu důležité. Může se to týkat přemýšlení o smyslu vlastní práce, vytváření cílů, čeho chci dosáhnout já, nebo co chci, aby toho dosáhli moji blízcí.
Když padá letadlo, když se blíží katastrofa a lidé cítí, že nastala jejich poslední chvíle, často píšou svým blízkým poslední vzkazy. Například: „Měl jsem vás rád!“, „Miluji tě“ a podobně. A pokud vzpomínáme na ty, kteří mezi námi už nejsou, nejvíce nám utkvěli ti, o kterých jsme věděli, že nás měli rádi.
Největší a nejdalekosáhlejší odkaz po sobě zanechal Ježíš Kristus. Co je za vznikem takového odkazu? To, že nás měl rád: Obětoval sám sebe. Jako nevinný umřel za lidi a každý má teď příležitost, aby mu bylo odpuštěno. Vidím v tom lásku, která dokázala obětovat sebe sama.
Takže už víte, jak poznat člověka, který po sobě zanechává dalekosáhlý odkaz? Poznáte to podle toho, že má lidi rád. V tom je nám Pán Ježíš příkladem − žil sebeobětující láskou.
Jan Vopalecký, leden 2022
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!