Jak upevňovat vztah s puberťáky? Nesouhlasit s nimi!

Naše milé malé děti, které nám doma vyrostly, se v období přerodu z dětství do puberty vyznačují svými určitými znaky. Jedním z nich je to, že s rodiči už ve všem nesouhlasí.

Začíná to jejich vnitřními proměnami, které zpočátku nejsou nijak nápadné. Vedle fyzických znaků sem patří vnitřní nejistota, emocionální nestálost, často mívají pochybnosti o sobě, nevěří si, a tak se to snaží buď nějak maskovat, například právě suverénním vystupováním, nebo naopak něčím, co bychom označili jako drzost, odmlouvání, prostě nesouhlas s rodiči.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Kevin Leman
Do pátku bude vaše rodina šťastnější
Návrat, běžná cena 280 Kč
Naše sleva: 22 Kč
Vaše cena: 258 Kč

ks

Když tohle víme, pak nás to jako rodiče nebude tolik nutkat z nich tu jejich „drzost vymlátit“. Jednak to není tak úplně drzost, ale jen určitý projev vnitřní nejistoty, a dále si tím dítě ověřuje hranice, co ještě může, a co už ne. Tak začíná proces osamostatňování, vymaňování, naše milované dítě začíná dospívat! A dále stojí za zmínku, že ty jejich projevy osamostatňování se nám z nich nepodaří „vymlátit“ − a ani se o to nemusíme snažit. Toto období je přirozenou a docela nezbytnou součástí dospívání, tedy procesu, kdy se z dítěte stává dospělý člověk.

Chvíle, kdy spolu nesouhlasíme

U některých našich dětí si pamatuji, že jejich puberta se projevovala obdobím nesouhlasu. Jako by je to bavilo. Někdy jsme spolu trávili třeba i dvě hodiny, kdy jsme spolu nesouhlasili. Byl jsem na toto období připraven, protože jsem zastával názor: „S mladými lidmi je třeba komunikovat, neutéct, vydržet!“

Dceru bavilo se mnou nesouhlasit. „A proč nemůžu...? A co když? Co kdybych to udělala tak, že...?“ − Snažil jsem se svoje stanoviska zdůvodňovat, formulovat je různými způsoby, ale po čase jsem si uvědomil, že nejde ani tak o rozumové vysvětlení, jako spíš o povídání plné napětí, prostě chtěla nesouhlasit.

Je pravda, že jsem mohl utéct, tedy říct, že už se s ní bavit nebudu, že na ni nemám čas, otráveně se otočit a jít si dělat svoje. Ale mám pocit, že dospívající člověk takové diskuse potřebuje. Potřebuje proces, během kterého si ujasní hranice, možnosti, chvíli trvá, než si to osvojí. Ať se mladí lidé učí, že se jim nemusí dospělého vždy přesvědčit. A klidně se můžeme rozejít s rozdílnými názory, s tím, že jsme se neshodli. Manželka to někdy poslouchala, nezapojovala se a nakonec, když rozhovor skončil, tak na mě mrkla: „Dobrý, tatínku, žes to vydržel!“

Ano, vyžaduje to trochu časovou oběť, ale stojí to za to. Dnes jsem rád, že jsme si tím prošli, že jsme to my rodiče i děti vydrželi a tetelím se blahem, když dnes vidím, jak moje děti hájí moje názory a používají k tomu moje argumenty. A dělají to dnešními způsoby a obratněji než já.

Jan Vopalecký, březen 2020

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.