Jsi takový, jaký se zdá, že jsi?

Yvonne Schwengelerová

Asi padesátiletá žena mi vyprávěla, jak hledá sama sebe. Vysokoškolačka, v zaměstnání se jí daří. Přesto stále víc pociťuje, že přesně neví, kým ve skutečnosti je. Obraz sebevědomé ženy, který o ní mají druzí, se nekryje s jejími vlastními pocity nejistoty a strachu.
Už několikrát byla v Indii v naději, že porozumí sama sobě návratem do domnělých předchozích životů. Ale svou identitu tímto způsobem neobjevila.
Člověk hledá odpovědi na to, kde se tu vzal a kam jde. Chce rozumět souvislostem, ptá se na důvody a motivy svého jednání.
Otázka pravdy je prastará. Pilát ji položil Ježíši a ten na ni odpověděl: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Na jiném místě Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6).
Pravda se váže na osobu – Ježíše, Božího Syna. To On, jeho slovo, je pravda. On je klíč k poznání naší identity. Bible, která posuzuje náš život, naše myšlení i počínání, je objektivním měřítkem. V tomto zrcadle pravdy poznáváme sami sebe, jací opravdu jsme. Bible zkoumá, co je za našimi myšlenkami a motivy, a přivádí na světlo hlubiny naší duše.

Jak vidíme sami sebe?

V podstatě je každý člověk přesvědčen, že jeho myšlení, usuzování i jednání je správné. Na všechno se díváme a všechno vysvětlujeme z vlastního úhlu pohledu. Pokud dojdeme k cíli, cítíme vnitřní ujištění o pravdivosti naší cesty, pokud ne, pak jsme se buď mýlili nebo obviňujeme druhé. Člověk, který už neumí rozlišovat iluzi a skutečnost, je vždy přesvědčen o správnosti svého přemýšlení.
V Šalomounových Příslovích (16,2) čteme: „Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí.“ Čím to je?
Všichni se díváme přes brýle, které jsou ovlivněny naším myšlením. Patří sem zkušenosti, které máme se svými rodiči, sourozenci nebo učiteli.
sám sebe vnímá například jako nedostatečného, hloupého, ošklivého nebo nehodného lásky, nevyjde z komplexů a svým životem obraz o sobě „potvrdí“. Jeho brýle jsou tónované, všechno se mu jeví tmavé a bezútěšné. Opačným výrokům se brání. Získané zkušenosti a subjektivní hodnocení neumíme ze sebe jen tak setřepat.
Za to nemůžou jen naše geny, ale do značné míry také to, jak nás poznamenala výchova doma. Nesprávné výchovné cíle, třeba zanedbanost nebo rozmazlování ovlivňují náš obraz o nás samých i o světě kolem. Za pravdivé považujeme to, co jsme sami prožili. Vnímání sebe sama je tedy subjektivní a často nesprávné.

Kdo vlastně jsem?

Nejsme dobří, jak bychom si rádi namluvili, naše motivy nejsou čisté. Ani naše jednání není nesobecké, i když to tak vypadá, ale ovládá nás sobectví.
Teprve až jsme ochotni si to přiznat, až jsme schopni přemýšlet, případně pochybovat o vlastním životním stylu, o pohledu na sebe sama – a to z pohledu toho, kdo je pravda – teprve pak se dostáváme na cestu ke svobodě. Změnit můžeme jen to, co sami rozpoznáme a vidíme. „Poznání sebe sama je první krok k nápravě,“ říkalo se u nás doma.„Kdo je z pravdy,“ říká Ježíš, „slyší můj hlas.“
Abychom mohli žít svobodně, k tomu potřebujeme nové zaměření a nové zkušenosti.
Je pravda, že se musíme postavit tváří v tvář pravdě o sobě, tomu, že jsme hříšní. Hřích znamená minout cíl, představuje oddělenost od Boha a cílů, které člověku vytyčil Bůh.
Hřích je víc než jednotlivý čin. Jestliže je člověk sám sobě měřítkem všeho a Boha se na nic neptá ani ho nerespektuje, je to hřích, ze kterého pak plynou všechny ostatní. Boží diagnóza je jasná: „Není spravedlivého, není ani jednoho. Není, kdo by rozuměl, není, kdo by hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali neužitečnými; není, kdo by konal dobro, není ani jeden“ (Římanům 3,10-12). Stejně tak jednoznačně zní slova: „Neboť odplatou za hřích je smrt, ale Božím darem je věčný život v našem Pánu, Ježíši Kristu“ (Římanům 6,23).
Bůh nám nastavuje zrcadlo, které ukazuje a přivádí na světlo, jací jsme. Zároveň ale ukazuje také východisko. Bůh viděl náš ubohý stav, ale i neschopnost, a proto přišel do našeho světa, aby za nás vzal náš trest na sebe. Bůh odpouští každému, kdo své hříchy vyzná a je ochoten se obrátit. Když takto uvěříme v Ježíše Krista a důvěřujeme mu, vracíme se opět do narovnaného vztahu s Bohem a nejen to: „Skrze víru jste všichni Božími syny v Kristu Ježíši“ (Galatským 3,26).
Proč jen tak málo lidí přijímá tuto úžasnou nabídku Boží lásky? Kamenem úrazu je pýcha. Člověk raději lže sám sobě, než aby vyznal, že jeho vlastní motivy i životní cíle jsou vlastně zvrácené.

Zvenku a zevnitř

I když jsme se stali křesťany, víme, že nejsme dokonalí, přestože nás Bůh v Kristu ospravedlnil. Naše postavení Božích dětí je nedotknutelné, ale teď je na nás, abychom svůj život s tím uvedli do souladu. Jde o proměnu naší osobnosti, o obnovení srdce. K tomu, abychom se líbili Bohu, patří víc než naučit se nějak chovat. Jako Kristovi následovníci bychom s některými věcmi měli skoncovat, ale to je spíš ovoce našeho rozhodnutí, než že bychom to sami tak skvěle dokázali.
Larry Crabb píše, že pokud má dojít ke změně zevnitř ven, tedy pokud má strom přestat nést planá jablka a začít rodit ušlechtilé plody, nestačí setřást ze stromu shnilá jablka. Bible označuje zlé chování jako výplod zlého a převráceného srdce. „Běda vám,“ říká Ježíš, „zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek“ (Matouš 23,25-26).
Velmi často se právě křesťané, kteří svou víru berou vážně, zabývají pouze viditelnými, vnějšími prohřešky proti jasným normám. Je samozřejmě správné, když někoho upozorníme na hřích, vyzveme ho, aby toho nechal a začal si osvojovat dobré návyky. Ježíš kárá tak ostře postoj farizeů a zákoníků ne proto, že by bylo chybou zachovávat přikázání. Vyčítal jim, že zanedbávají věci, které jsou projevem vnitřního postoje: spravedlnost, slitování, láska, víra. Smysl zákona spočívá v tom, abychom sami objevili stav svého srdce a usilovali o Boží milost v Kristu.
Celý zákon se dá shrnout jednoduše slovy: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Matouš 22,37).

Změněná srdce

Avšak bez hluboké proměny našeho srdce nejsme schopni plnit tento požadavek, abychom takto milovali Boha a své bližní. Jak často býváme nešťastní, když se nás pořád ještě drží staré zvyky a způsoby chování! Jsou jako hluboké rýhy. Pod povrchem naší podstaty, za vnější slušností se ještě skrývá tolik sobeckým motivů, bolestných vzpomínek, sklonů a rozporných pocitů, kterým se jen neradi díváme do očí.
„Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ naříká Jeremiáš (17,9). A Bůh mu odpovídá: „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“
V této zoufalé situaci Jeremiáš volá k Bohu: „Uzdrav mě, Hospodine, a budu zdráv, spas mě a budu spasen, neboť ty jsi můj chvalozpěv“ (Jeremiáš 17,14).
Jestliže chceme porozumět, které vnitřní oblasti potřebují nápravu, pak Bible je jedinou pomocí, abychom pronikli k jádru problému. Je třeba naslouchat Duchu svatému, který nás tiše upozorňuje na temná místa. Ježíš byl velmi ostře kritický vůči lidem, kteří se na jedné straně úzkostlivě drželi náboženských předpisů, ale ve svém nitru trpěli ostudnou špínu. Ježíše nedojmeme vnějším zbožným, morálním životem, on ostře napadá pokrytectví. Vidí do našeho srdce a vidí, co všechno bychom tak rádi ukryli. Abychom se mu líbili, k tomu musíme být ochotni přinést špínu na světlo, aby mohlo dojít k vyčištění, k obnově. Vyznání ústy musí odrážet stav našeho srdce.
Konfrontace s tím, co se děje uvnitř, nás často tak znepokojí, že to před sebou i před druhými raději ukrýváme. Řada lidí bojuje se zvyky, které je drží v sevření. U některých je to sexuální fantazie, u jiných nekontrolované výbuchy temperamentu, hněv, závist, žárlivost, lakomství nebo lenost. Modlí se, aby je Bůh vysvobodil, a přesto pořád zůstávají v zajetí. Proč?

Jak se toho zbavit?

Mnoho lidí přichází ke Kristu proto, aby jim usnadnil život, splnil jejich přání a dopřál nějakou úlevu. Ale Pán Ježíš chce naše srdce, naši lásku, naši víru, důvěru, poslušnost – bez ohledu na to, jací jsme a co děláme.
Pokud nechápeme, co znamená žít v závislosti na něm a hledat u něho uspokojení svých nejhlubších tužeb, pak nás jako svůj majetek zabírá někdo jiný. Lidem, kteří svou nezvladatelnou žádostivost schovávají za zbožnou fasádu, hrozí, že si zvyknou na hříchy, kterých se pak těžko zbavují.

Mrtvoly ukryté ve sklepě

Nastane doba, kdy přijde na světlo všechno, co je schované ve tmě, vyjdou najevo i touhy srdce (1. Korintským 4,4-5). Zkoumejme proto stále znovu své svědomí a své skutečné motivy, protože soběstřednost se maskuje, abychom si ji neuvědomovali. K tomu patří nejrůznější obranné mechanismy, které jsme si sami vybudovali. Je nepříjemné a bolí to, když musíme hledět na tyto věci a přiznat si je. Boží odpůrce to ví a o nic mu nejde víc, než aby nás dále držel v otroctví a Bohu z našeho života nevycházela sláva.
Naše vnitřní postoje a vzorce myšlení určují naše chování a mají velký vliv na naši duševní i tělesnou pohodu.
Kde spočívá ústřední, nezvládnutý problém v našem srdci? Kde je ukrytá špína, kterou je třeba vynést na světlo a seškrábat ji? Co nás žene do deprese nebo k sexuální nečistotě, k nepřátelským postojům nebo další zátěži? Jaké další „mrtvoly“ leží v našem sklepě?

• Nezkrocený temperament?
• Nedostatečné sebeovládání?
• Sebelítost?
• Negativistické smýšlení?
• Kritičnost?
• Traumatické zážitky z dětství?
• Lenost?
• Pocit naprosté zbytečnosti?
• Komplexy méněcennosti?
• Honba za uznáním?
• Sexuální perverzita?
Které hříchy v našem životě musí na světlo, které chování si žádá nápravu, aby mohlo uvnitř nás dojít k takové změně, že bude patrná i navenek? Určitě se nic nezmění, pokud si nedáme na sebe sáhnout. Je třeba se podívat pravdě do očí a nic si nenamlouvat. Často to bývá bolestné. V životě většiny lidí jsou věci, které by nejraději už nikdy nepřipomínali: odmítnutí nebo lhostejnost rodičů, škádlení kvůli tělesné zvláštnosti, různé formy výsměchu, sexuální nebo psychické zneužívání… Je pravděpodobné, že dotyčný udělá cokoli, aby bolest z minulosti potlačil. Avšak hněv doutná uvnitř v duši dál a znemožňuje, abychom se bez obav a bez obranných mechanismů obrátili tváří k ostatním lidem.

Falešná představa o Bohu?

Všechno, co jsme prožili, poznamenává nejen mezilidské vztahy, ale také naše pojetí Boha. Kdo měl nepřítomného, lhostejného, despotického nebo nevypočitatelného otce, snadno toto vnímání přenese na Boha. Je třeba zkoumat i tuto oblast. Odpovídá to, co si myslím o Bohu, tomu, co říká Bible?

Kdo je pro mě Bůh?

• Je to neúprosný soudce, který mě ostřížím zrakem sleduje, a jakmile něco provedu, hned mě potrestá? Mám vůči němu nedůvěru? Pochybuji o tom, že je dobrý?
• Když mě stále pronásleduje pocit, že na nic nestačím, zdolává mě hněv, vztek a zklamání. Jestliže Boha vnímáme jako někoho, kdo nás neustále popohání a obviňuje, může to v nás vyvolat deprese.
• Chovám se tak, jako bych si nebe musel zasloužit? Pociťuji pochybnosti a strach? Trápí mě chorobné pocity viny?

Falešné životní cíle?

Také své životní cíle bychom si měli vzít pod lupu a měřit je nároky Bible.
• Snažím se líbit všem lidem?
• Musím mít pořád všechno pod kontrolou? Vždycky mít pravdu? Být lepší, úspěšnější, morálnější než druzí – prostě dokonalý?
• Mám v sobě skrytou touhu po vlivu, moci, penězích? Jakou cenu za to platím? Jsem pořád přetížený, nervózní? Trápí mě nevysvětlitelné psychosomatické potíže, strach, deprese? Člověk má různé prostředky a metody, jak dosáhnout svých cílů. Od dětství se učí, jak na něho reaguje okolí a vědomě či nevědomě se podle toho chová.
• Pro některé je zuřivost a vztek prostředkem k tomu, jak protivníka zastrašit.
• Jiní se uchylují do přecitlivělosti a druhým tím signalizují: Dobře zvaž, co říkáš nebo děláš, nebo tady zůstanu bezvládně ležet!
• Ještě jiní jsou mistři v „zatloukání“. Některé skutečnosti prostě nechtějí vnímat a schovávají je hluboko na dně truhlice. Ty tam ale stále doutnají a jsou zdrojem různých blíže neurčených fyzických potíží.
• Další se pořád vymlouvají a svým výmluvám sami věří.
• Jiní se všemu úspěšně vyhýbají – tak se to naučili v dětství, protože za ně všechno řešili rodiče, stačilo dát najevo, že si s tím neporadí. Problémy nechávají, ať je řeší jiní. Neschopnost se stává účelovým prostředkem. Používají strach, aby se před jakýmikoli úkoly schovali, nevstupovali do vztahů a vazeb, aby nemuseli za nic nést odpovědnost.
• Častým prostředkem, jak něco prosadit nebo jak si vydobýt pozornost a soucit, je také nemoc. V rodinách, kde to matka dělává, je často vidět podobný vzorec také u dětí.

Vina a svědomí

Vina a svědomí jsou sourozenci. Svědomí má každý člověk, ale je třeba ho nějak formovat. Zaměření rodičů a jejich způsob výchovy naše svědomí určitým způsobem utvářejí. Malé dítě nemá ještě morální chtění, ale učí se chovat tak, jak udávají rodiče. Ve vzájemných vztazích se osobní svědomí rozvíjí a podle toho vyvolává vinu a pocity viny. Hlas svědomí pochází od otce a matky a později je přijímán jako nadpřirozená moc. To jsou důvody, proč lidé mají v určité situaci pocity viny a jiní ne. Tato „ústředna“ je různě obsazena, reaguje tedy odlišně a nemůžeme ji brát jako absolutní měřítko morálního chování.
Zde vzniká otázka: Kdo je pánem našeho svědomí? Ono potřebuje správné měřítko. Bible klade svědomí na stejnou úroveň jako „srdce“ a má tím na mysli osobní nitro člověka, které – pokud je v něm Kristus pánem – reaguje na Boží výzvy. Proto nemůže dojít ke skutečnému obrácení, když člověk není ochoten tuto „ústřednu“ vydat Kristu, aby ho Duch svatý mohl usvědčovat a vést.

Nesprávně formované, přecitlivělé svědomí

Potřebujeme, aby naše svědomí tříbila Bible. Přecitlivělé, nesprávně orientované svědomí plodí neurotiky. Každou maličkost označují jako hřích a reagují sebeobviňováním. Co je cílem tohoto týrání sebe sama?

Potřebujeme, aby naše svědomí tříbila Bible. Přecitlivělé, nesprávně orientované svědomí plodí neurotiky. Každou maličkost označují jako hřích a reagují sebeobviňováním. Co je cílem tohoto týrání sebe sama?

Přesto má dotyčný stále pocit, že není dost dobrý. O to křečovitěji se snaží dodržovat vnější předpisy, aby si své spasení ještě víc pojistil. Neustálé vyčítání sobě samému na základě údajně citlivého svědomí mu navíc získává obdiv druhých.
Každý pocit viny, i když se nám zdá malicherný, pramení konec konců z toho, že jsme hříšní. Proto neurotikovi nebo člověku s depresemi nevymluvíme, že se nijak neprovinil. Můžeme ho ale povzbudit, aby se spolehl na Kristovo odpuštění, ne na svou okázalou svědomitost a neurčité pocity viny.
Chceme-li vynést „mrtvoly“ ze svého sklepa, musíme si také položit otázku: Orientuje se naše svědomí podle Krista? Může k nám Duch svatý mluvit nebo pořád ještě vězíme ve svém starém myšlení?
Boží slovo nás vede, abychom se nepřizpůsobovali světu, ale abychom se měnili obnovou svého smýšlení, abychom pochopili, co je Boží vůle, co je dobré, dokonalé (Římanům 12,2). Jde o korekturu našeho svědomí, myšlení i jednání.

Wilhelm Pahls na otázku, jestli by ve třech větách dokázal vyjádřit to nejdůležitější ze svého života, odpověděl:
1. Moje minulost je přikryta odpuštěním, proto nemám špatné svědomí.
2. Moji přítomnost řídí Bůh, proto si nemusím dělat starosti.
3. Moje budoucnost spočívá na jeho slibech, proto se nemusím bát.
„Hm,“ zhodnotil hned sám sebe, „to bylo jedno z mých nejlepších krátkých kázání.“

Moc evangelia

Může se manželství, kde si oba už nemají co říct, stát zase zdravým, oboustranně obšťastňujícím vztahem? Může se vzteklý cholerik stát natolik svobodným, že se bude ovládat nejen navenek? Může homosexuál dospět k životu, který je pro Boha ctí? Může se někdo, kdo je závislý na pornografii, své závislosti zbavit?

Každá snaha o změnu musí zároveň znamenat změnu směru – od spoléhání na vlastní síly k plnější závislosti na Bohu.

Čím ostřejší je naše vědomí hříchu, tím důkladnější je naše obrácení. Často si myslíme, že jsme se od hříchu už odvrátili, a přitom nám jde hlavně o to, abychom obešli nepříjemné důsledky, aby se změnily okolnosti nebo abychom se zbavili bolestných pocitů nebo hanby.
Opravdová změna však souvisí s nadějí, že Boha poznám lépe a že ho budu moct opravdověji ctít. Uctívání je něco daleko víc, než co říkáme v neděli během bohoslužby. Teprve až pochopíme, že život je jen v Kristu a nikde jinde, a až necháme své zemské naděje plavat, dostáváme se ke skutečnému uctívání a pozorujeme, že na nás působí Duch svatý svou proměňující mocí. V takovém úzkém vztahu s Bohem, kdy naše srdce zaplavuje pokoj, ztrácí hřích svoje kouzlo, svoji moc. Boží slovo nás na mnoha místech povzbuzuje, abychom Boha poznávali, abychom měli radost ze vztahu s ním a abychom ho nechávali dotýkat se nás svou proměňující mocí. Ve společenství se Stvořitelem máme my lidé odrážet Boží charakter, jeho lásku, spravedlnost, dobrotu a milosrdenství.
Bible říká, že křesťané jsou děti světla (Efezským 5,9). Jestliže v nás je touha lépe poznávat Boha a víc se podobat Kristu, pak pro nás bude přirozenější žít poctivě, čestně. Ryzost, poctivost jsou základní znaky duchovního života. Je třeba být připraven snést bolest, kterou s sebou nese život ve světle, ono odkrývá a usvědčuje. A Bůh naši bolest a zranění hojí mastí odpuštění. Budeme dělat vše pro to, aby náš vztah s ním i s ostatními lidmi byl v pořádku, abychom se blížili k cíli, který nám Bůh předkládá?

Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe. (Lukáš 10,27)

Davidův žalm se tak stává i naší písní: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! Žalm 139,1-6.23-24