K čemu je táta? − 4. část (poslední)

Předávat vědomí hodnoty

Pavel píše „Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly“ (Koloským 3,21). Děti potřebují, aby je nikdo neponižoval, zvlášť rodiče. Dokonce bych řekl, že musí mít jistotu, že je nikdo ponižovat nebude, potřebují vědět, že tatínek je obhájí, kdyby je někdo chtěl jakýmkoli způsobem ponižovat − aktuální to bývá například ze strany prarodičů nebo jiných příbuzných.

Stejně tak děti ponižuje, když od tatínka slyší nebo prožívají, že nemá čas, zájem.

Berou to jako signál, že pro tatínka, který je symbolem a zdrojem autority, síly a toho, kdo v rodině rozhoduje, nemají hodnotu, aby se jim věnoval. Dítě tomu uvěří a vyvodí si svůj závěr: „Nemám cenu, hodnotu... pro nikoho.“ Není divu, že se takové dítě pak ocitá v komplexech méněcennosti.

Jiný způsob, jak se s tím dítě může vypořádat, spočívá v tom, že dojde k závěru: „Tatínek asi není rozhodující“ − zvlášť když ho maminka občas shodí. Dítě pak věří mamince a tatínek se v jeho životě dostává na vedlejší kolej. Dítě neuznává jeho autoritu, protože uznává autoritu maminky. − „Chudák“ tatínek si neuvědomuje, co si „drobí“, co si způsobuje za potíže tím, že nemá na dítě čas, že mu nedává najevo, jakou pro něho má cenu.

A ošidit dítě tím, že mu řekne: Mám tě rád, tady máš autíčko, panenku, peníze… − to jde jen do určitého věku, dokud mu bezmezně věří. Avšak jakmile se dítě během puberty „probudí“ a dojde mu, že ho tatínek šidil, místo aby mu věnoval čas a zájem, tak je propast mezi otcem a dítětem dokonaná, takřka se nedá vrátit zpět, protože základy k tomu byly položeny před deseti lety.

Jestliže otec nevěnuje dítěti pozornost, zájem a čas, pak si dítě najde důvěrníky jinde. Dnešní prostředí mimo rodinu dokonce nabádá děti, aby si šly svou vlastní cestou, nenechávaly se omezovat „úzkoprsými“ rodiči, například v oblasti sexu, životních principů a zaměření a nebraly je vážně. Pokud dítě nemá s rodiči dostatečně pevný vztah, pak je skutečně přestane brát vážně.

Tato tragická situace se dá řešit, ale ne lidskými prostředky. Kristus umřel i za tento hřích a otec může prosit Krista o odpuštění − i o milost k napravení. Přestože je toto zjištění, přiznání si vlastní chyby nesmírně těžké, stojí za to využít Boží nabídky k odpuštění a nápravě. Bohu jde o to, aby se „srdce otců obrátila k synům a srdce synů k otcům“ (Malachiáš 3,24).

Východisko a záchrana

Mít úzký, osobní důvěrný vztah s rodiči je normální! − Bez ohledu na to, že je dnes vzácností. V tomto ohledu není normální situace v dnešní společnosti.

Mrzí mě, že tyto zkušenosti a postřehy, které tady píšu, vidím a dokážu pro sebe formulovat až teď, kdy jsou moje děti už větší. Věřím, že kdybych jim byl věnoval více času i srdce, mohly být lépe připravené na životní boje, kterými prochází teď a které jsou ještě před nimi. Dnes vnímám, že jejich postoje (obavy, nerozhodnost, nejistota ohledně jejich hodnoty, někdy nedostatek odvahy a kuráže jít do nových, pro ně ne zcela jistých věcí) souvisí právě s tím, že jsem jim jako otec nepředal to, co otec má předat svým synům a dcerám. A když je chci povzbudit, často narážím na to, že nemám způsob, nemám jim to jak říct, protože musím napřed zachraňovat náš vzájemný vztah. Ten se utváří (a boří) v neplánovaných okamžicích, když dítko v „nejnevhodnější“ chvíli přichází „tatínku, pojď si se mnou hrát“. − Kdybych obětoval to, co bylo pro mě tehdy důležité a „hrál“ si s nimi, věřím, že náš vztah by byl dnes krásnější.

Dnes jsou do dorůstající děti. Spoléhám na Boží milost a věřím, že mnoho se dá ještě zachránit, napravit. A té nejmladší sedmileté holčičce se chci věnovat tak, jak bude opravdu potřebovat.

Vybráno z čísla 2006/1
Broňa Habová, Jenda Vopalecký