Každý den jsem se za tebe modlila

Příběh

Cindy bylo teprve šestnáct, když se to dověděla. Byla nejmladší dcerou přísně věřících rodičů, přátelila se s mladíkem, který byl o několik let starší než ona. Tatínek i maminka ji ustaraně varovali před tímto studentem, protože neměl dobrou pověst. On ji však svatosvatě zapřísahal, že pro něho znamená víc než kterékoli jiné děvče.

„Jen pusu. A u toho zůstane!“ sliboval mladé dívce.
Ale nezůstalo jen u pusy a zanedlouho odletěl pokračovat ve studiu na opačný konec Ameriky. O šest týdnů později stála Cindy sama před výsledkem lékařského vyšetření: „Těhotná.“ A sama před maturitou.
Když mladému muži zavolala, aby mu řekla o miminku, slyšela zdrcující odpověď: „Dej to pryč!“
To bylo všechno, co k tomu dokázal říct. Strohé. Jakékoli teplo z jeho hlasu bylo totam. „A ještě: volat mi už nemusíš.“
Cindy už nikdy nezavolala.
Do čtvrtého měsíce těhotenství nemohla starostmi jíst ani spát. Jednou v noci se však pevně rozhodla: „Já si to dítě nechám! Přeruším studium a dodělám to dálkově.“ To, co v ní rostlo, bylo živé dítě – její vlastní dítě. I když druzí považovali adopci za dobrou možnost, Cindy si nedokázala představit, že by své dítě dala do cizích rukou.
Konečně v pátém měsíci, když už svůj stav nemohla tajit, svěřila se rodičům.
„To je dobře, že si miminko chceš nechat,“ ujistil ji tatínek a položil jí ruku kolem ramen. „Interrupce je hřích. To by tě navždycky zatížilo.“
„To je pravda,“ přisvědčila maminka, ustaraně se podívala na svou dceru a hned pokračovala: „A teď musíme hlavně najít pro dítě správnou rodinu.“
Cindy si myslela, že špatně slyší. „Najít správnou rodinu? Co tím myslíš?“ ustoupila o krok dozadu. „Já si svoje dítě samozřejmě nechám. To je snad jasné!“
Rodiče si vyměnili výmluvné pohledy. „Drahoušku…“ Otec se nadechl. „Jsi ještě příliš mladá na to, abys mohla vychovávat dítě. Ještě ses nenaučila nést odpovědnost sama za sebe, nemluvě o tom, že bys ji měla nést i za dítě.“
„O tom nemůžete rozhodovat vy!“ Cindy se zděsila. Z očí jí vyhrkly slzy. „Já své dítě nikomu nedám!“ vykřikla hlasitě.
Matka se proti ní energicky postavila: „Uděláš, co ti říkáme!“ Ale hned začala svou dceru chlácholivě hladit po vlasech. „Jednou nám poděkuješ.“
Cindy celý víkend bojovala proti rozhodnutí rodičů, ale nic z toho, co řekla, jejich názor nezměnilo.
V pondělí navečer šla Cindy na procházku, potřebovala být chvíli sama, aby si mohla uspořádat své myšlenky. Sama kráčela zvolna ulicemi a celou situaci si znovu v mysli promítala, tentokrát realističtěji. Byla příliš mladá, aby mohla odejít od rodičů. Příliš mladá, aby se o své dítě postarala sama. Bez podpory rodičů byla bezmocná, bez prostředků. Ať chce nebo nechce, musí se podřídit tomu, co nařizují oni.Když se už vracela, zjevila se jí realita její bezvýchodné situace v celé své velikosti: Dítě, které ve mně roste, nebude nikdy moje dítě. Já ho porodím a dám ho nějaké cizí ženě. Ta moje dítě vychová, bude mu poskytovat to, co mu já teď poskytnout nemůžu…
Tvrdost této pravdy ji srazila na kolena. Opřela se o nejbližší strom, objala rukama své dítě ještě v bříšku a dala slzám volný průchod. Po tváři jí stékaly proudy slz.
V těchto minutách vznikala modlitba, kterou jen stěží dokázala formulovat: „Milý Bože, já to všechno nechci! Prosím, ať se s mým miminkem stane cokoli, pomoz nám, abychom se jednou zase našli a setkali!“
Týden po tomto rozhodnutí ji rodiče poslali k přátelům, kteří bydleli o tři státy dál.

Měsíce ubíhaly. Většinu času trávila Cindy sama. Četla, chodila ven a vědomě vnímala každý pohyb svého dítěte. V sedmém měsíci jí ženský lékař potvrdil, co tušila: bude to holčička.
Cindy by jí nejraději dala jméno. Ale to sama sobě zakázala. Nechtěla si ztrátu dítěte dělat ještě těžší. Proto svému dítěti říkala jen miminko-holčička. Hodně si s ní povídala, zpívala jí, modlila se za svou dcerušku a žehnala jí.
I když dny před porodem probíhaly bez větších výkyvů a samotný porod prožila zvláštně bez emocí, jednotlivé chvíle se jí vypalovaly do paměti tak silně, že na ně nikdy nezapomněla. 13. března 1983 byl den, který si Cindy bude pamatovat do smrti.
Diskutovalo se o tom, jestli jí po porodu položit dítě do náruče nebo ne.
„To vám udělá rozloučení s miminkem ještě těžší,“ upozorňovala dětská sestra. Byla to přátelská sestřička se zářícíma očima, které i v tmavé nemocniční místnosti svítily bíle.
Cindy si nebyla jista, jak se má po porodu chovat. Ale v okamžiku, kdy se holčička narodila a její první ostrý křik jí projel celým tělem, byla najednou celá diskuse zbytečná. Samozřejmě si chtěla vzít dcerušku do náruče. Chtěla ji držet tak dlouho, dokud někdo nepřijde a nevezme jí ji.
Dětská sestřička dítě umyla a zabalila. Pak se obrátila na Cindy: „Tak co, jak to uděláme?“
Cindy neřekla nic, protože nic říct nedokázala. Jen toužebně natáhla ruce a kývla. Sestřička jí miminko podala.
Nikdy v životě se Cindy necítila tak šťastná! Položila si děvčátko na prsa, podívala se na ně a svýma vnitřníma očima viděla batole, děvčátko, pak slečnu, která z jejího dítěte jednou vyroste. To ji dostalo. Něco takového ještě nikdy nezažila. Cindy si tento pocit užívala plnými doušky.
Všechny matky na celém světě tomuto pocitu rozumí. Pocitu, který může každým okamžikem pominout. Celý život žít z tohoto citu, který mají vůči svému jedinečnému, s nikým nesrovnatelnému dítěti, které leželo na jejich prsou.
Tato jejich společná chvilka utekla tak rychle, jako začala. Adopce byla dohodnuta už před porodem a Cindy se s matkou dítěte nikdy nesetká. Podle vyjádření sociální pracovnice, která se o ni během přípravy adopce starala, se jednalo o skvělé adoptivní rodiče. Oba čekali už dole v porodnici. Těšili se, až její dítě budou moct sevřít do náruče jako svoje.
Sociální pracovnice vstoupila do pokoje, kde ležela Cindy. Soucitně se usmála: „Tak co, jak se máš?“ zeptala se.
Cindy by se na ni nejraději rozkřičela. Řekla by jí, ať zmizí, proč vlastně jde tak brzy a že své dítě nikdy nikomu nedá. Nejraději by se svou dceruškou v náručí seběhla ze schodů, proběhla branou nemocnice a utekla někam, kde by ji nikdo nenašel.
Cindy několikrát nervózně polkla a podívala se na své dítě. Děvčátko mělo oči otevřené. Nedá se říct, jestli si to Cindy jen namlouvala nebo jestli její oči k ní opravdu mluvily a kladly jí otázky, které ji budou pronásledovat celý život: „Proč? Proč mě chceš dát pryč? Proč jsi za mě víc nebojovala?
„Cindy?“ přiblížila se sociální pracovnice k její posteli: „Je čas.“
Cindy zavřela oči a vdechla lehce sladkou vůni své dcery. Cítila její teplo na svých prsou. Sociální pracovnice nemohla nic dělat. Jejím úkolem bylo, aby adopce proběhla pokud možno co nejhladčeji. Musela dávat pozor, aby kontakt mezi matkou a dítětem nebyl příliš hluboký. Jinak hrozilo nebezpečí, že si Cindy všechno rozmyslí.
Cindy zbývaly dva dny po porodu na to, aby adopci mohla odvolat. Po osmačtyřiceti hodinách patřilo dítě nové rodině. Jestli pracovnice teď nechá Cindy dítě déle, pak nový, stále silnější mateřský cit překryje její rozhodnutí pro adopci.
Sociální pracovnice udělala zase pár kroků blíž k Cindy. Ta otevřela oči. Rozloučení už neprotahovala: políbila svou dcerušku na tvář, pohladila ji přes obličejíček a zašeptala: „Mám tě tóóólik moc ráda, moje miminko.“ Podívala se pevně na ženu, která stála před ní a vrazila jí do tváře největší lež ve svém životě: „Jsem hotova.“
Okamžitě pocítila bolest ze ztráty a od toho okamžiku ji pálila trvale. I když Cindy byla zase u rodičů, vrátila se do rutiny všedního života ve škole a dohonila zmeškaný začátek školního roku, dokonce i když dny, kdy si lidé za jejími zády šuškali nebo se jí ptali, kde byla tak dlouho, upadly v zapomnění, Cindy trpěla tím, že nemá svou dcerušku tak silně, až jí to nahánělo strach.
Po pěti letech se Cindy zamilovala zase do jednoho studenta, tentokrát ale do takového, který to se svým studiem ekonomiky bral vážně a prostředky na studium získával tím, že pracoval na stavbě. Tento mladík měl všechno, co její první přítel neměl: byl neobyčejně poctivý a věrný. Čestnost a ryzost charakteru pro něho byly důležité hodnoty, na kterých pracoval. Cindy se do něho zamilovala až po uši a za dva roky se vzali.
na začátku jejich přátelství mu Cindy vyprávěla o dcerušce, kterou musela dát pryč, a přiznala mu, jak moc se jí po ní stýská, jak ráda by ji viděla.
„Když to pro tebe tolik znamená, tak se za to budu modlit,“ byla jeho vlídná odpověď. Zvedl Cindy bradu a podíval se jí hluboko do očí: „Věř mi, moje zlatíčko, jednoho dne – pokud bude Bůh chtít – své dítě zase najdeš.“

Míjely roky. Cindy a jejímu manželovi se narodily tři dcery a každý porod Cindy znovu připomínal, jak svou první dceru ztratila. Už dávno se se svými rodiči smířila, ale pořád nedokázala zapomenout, co od ní rodiče vyžadovali. Ti byli stále přesvědčeni, že chtěli pro ni to nejlepší.
Cindin manžel se vytrvale modlil za zázrak, aby Bůh všechny čtyři dcery přivedl dohromady, ale spisy týkající se adopce zůstávaly uzavřené. Tolikrát se i Cindy snažila přesvědčit úřady, že moc touží poznat svoji dceru, ale vždy dostávala negativní odpověď. Prostě nebylo možné ji najít.
A roky plynuly dál. Cindy stále doufala, že Bůh jednou její modlitbu za první dceru nějak vyslyší. Každý rok si připomínala její narozeniny a představovala si, jak asi už vypadá a co právě dělá. Tři mladší dcery to prožívaly s ní.
Jednou odpoledne se jí myšlenky zase zatoulaly k prvorozené dceři. Měla před sebou třídní schůzky, osprchovala se a šla do školy za učitelkou své nejmladší dcery, která právě chodila do páté třídy.
Pověděly si, co bylo třeba, a při loučení paní učitelka poznamenala: „Málem bych vám zapomněla říct, že na škole máme novou praktikantku. Do konce roku bude se mnou ve třídě během vyučování.“
Cindy zajímaly hlavně známky její dcery, které měla před sebou na stole, a tak jen bezmyšlenkovitě odpověděla: „Dobře.“
„Ona sem za chvilku přijde, protože pohovory s rodiči patří také k osnovám praxe.“
Cindy měla odpoledne ještě další plány a vadilo jí, že se to protahuje. V tom okamžiku se otevřely dveře a do třídy vstoupila hezká mladá žena.
Cindy se na ni podívala a ztuhla. Je to možné?!
Učitelka si nevšimla, jaký úžas Cindy prožívá, začala jí něco vysvětlovat, ale Cindy už nic neposlouchala, nevnímala. Pomalu, velmi pomalu se zvedla, oči pořád upřené na mladou ženu. Na nové praktikantce jí bylo všechno tak důvěrně známé, jako její vlastní tvář na starých fotkách. Ta podoba! Jako obličeje, které doma vidí každý večer kolem stolu. Podobnost byla tak do očí bijící, že to překračovalo veškerou logiku.
Cindy dokázala v tom okamžiku vyslovit jen jedinou větu: „Nejste… nejste… adoptovaná?“
Počáteční zmatek ve tváři mladé ženy rázem zmizel. Několik vteřin tak stála s otevřenou pusou, z čehož Cindy okamžitě usoudila, že i ona doufala v nějaké neuvěřitelné, zázračné setkání.
Praktikantka přikývla: „Ano, narodila jsem se 13. března 1983.“
„Třináctého března osmdesát tři?“
Cindy zavýskla radostí – a hned si polekaně dala ruku na pusu. „Myslím… myslím, že jste moje dcera!“
Mladá žena mlčela. Její tázavý pohled se změnil v jistotu. Místo aby dál něco povídaly, skočila na Cindy a obě si padly do náruče. Bylo to objetí, které během jediného okamžiku dalo zapomenout na dlouhé, dlouhé roky toužebného očekávání.
Cindy si uvědomovala: „Tady stojím na svaté půdě. Co se tady teď stalo, je zázrak!“
„Miminko-holčička,“ zašeptala Cindy do hnědých vlasů své dcery, „každý den jsem se za tebe modlila!“
Paní učitelka byla pořád ještě ve třídě. Chovala se velmi tiše a stala se němým svědkem zázraku, který se jí odehrával před očima.
Mladá praktikantka ustoupila krok dozadu a celá se smála na Cindy.
„Já jsem Anna.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Měla jsem dosud neuvěřitelně krásný život.“
Pořád se ještě usmívala, i když se jí po tváři kutálely dvě velké slzy.“ I já jsem se za tento okamžik modlila. Chtěla jsem ti osobně poděkovat za to, co jsi pro mě udělala.“
Mně poděkovat...?“ Celé roky Cindy snila o tomto okamžiku, ale zároveň se ho bála, protože počítala s tím, že dcera zopakuje to strašné proč, které viděla v poprvé otevřených očích nově narozeného miminka. A její „miminko-holčička“ jí teď děkuje. Tím byl pro Cindy tento zázrak ještě nepochopitelnější.
Na nějaké třídní schůzky dávno zapomněly. Cindy a Anna šly dvaadvacet let odděleně. Porovnávaly skutečnosti, které jejich příbuznost jednoznačně dokazovaly.
Nebylo pochyb: Anna je její dcera. Ta dcera, za kterou se pořád modlila. Anna vyprávěla, že se dostala do skvělé rodiny a že ji s láskou vychovávali. Měla dvě sestry a bratra. Byla to rodina, která jí dala daleko víc, než by jí Cindy jako svobodná maminka mohla tehdy dát. Její rodina si přitom uvědomovala, že Anna se chce setkat se svou fyzickou matkou – i oni se za takovou příležitost modlili.
Cindy vzala Annu za ruku. „Vždycky jsem věřila, že se jednou setkáme. Bylo to pro mě strašně důležité, přestože jsem se bála, že mi to třeba budeš vyčítat.“ Podívala se pevně na Annu:
„Já bych ti to nikdy nevyčítala. Bůh mi umožnil úžasný život s mými adoptivními rodiči.“
Cindy vzala svou dceru ještě jednou do náruče a obě nechaly slzám volný průchod.
Neplakaly nad ztracenými roky. Plakaly radostí, jak je Bůh dobrý a jak štědře se o všechno postaral. Její rodiče v mnoha ohledech nejednali správně. Nebylo správné, když ignorovali její city, chybou bylo, že nevzali v úvahu její vlastní přání. Ale v průběhu času z toho Bůh udělal něco dobrého.
Teď se tady uzavřel kruh Cindy a Anny.
„Můžu tě o něco poprosit?“ zazářila Anna na svou vlastní maminku.
„Jistě!“ Cindy nemohla ze své první dcery spustit oči. Pořád jen žasla, že celé roky si jejich setkání představovala právě tak nějak. A najednou tady Anna stojí a ona okamžitě ví, že je to její dcera.
„Můžeš si přát, co chceš.“
„Mohla bys s celou rodinou přijít k nám v neděli na oběd?“ Anna se odmlčela a rozesmála se: „Ráda bych poznala svoje sestry.“
V rozechvělém srdci Cindy se rozlila ještě jedna jistota: „Už nikdy nebudu muset mít špatné svědomí kvůli své první dceři. Už si nikdy nebudu muset dělat starosti, kde je, kdo se o ni stará a co právě dělá. Teď už je hmatatelnou součástí mého života.“
Takhle všem popisuje největší zázrak v životě.

Karen Kingsburová

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.