Plevel v sousedově zahradě

Bruni Kloseová

Bydleli jsme v pěkné řadové zástavbě na okraji našeho velkoměsta. Každý dům měl svoji zahradu. Z obývacího pokoje bylo vidět na zeleň obklopenou hustým laťkovým plotem. Když jsme se nastěhovali, s nadšením jsme si zasadili meruňku, nějaké popínavé květiny a krásný růžový keř. Na zemi byl zelený koberec trávy, který jsme pečlivě udržovali. Sousedé vpravo od nás měli na západní straně ještě kousek pozemku, kolem kterého jsme chodívali s dětmi na procházku. Naši sousedé, tehdy ještě bezdětní a zřejmě hodně bohatí, ponechávali tuto předzahrádku z architektonického hlediska velmi jednoduchou. Uprostřed štěrkem vysypané plochy stála osamělá švestka, všechno bylo sice upravené, ale fádní. Tato plocha se však brzy začala měnit. Mezi kamením vyrůstaly všechny možné zelené výhonky počínaje pampeliškami přes planý břečťan a různé mně neznámé rostliny až po pálivé kopřivy. Plevel. Z nějakého důvodu upoutal moji pozornost a ovlivnil můj postoj vůči obyvatelům domku – negativně. Proč se nepostarají o tenhle kousek, když celý zbytek zahrady mají tak krásný a upravený? Taky svůj byt měli zařízený stylově, nápaditě. Ale ten bující plevel vedle místa, kam stavěli kola, budil moji nelibost. Dokonce mě napadlo, že se do toho sama pustím – někdy v noci, za mlhy, tedy když budu vědět, že sousedé nejsou doma – a všechen plevel jim vytrhám. Pampelišky už začaly kvést a měla jsem strach, aby se nerozšířily i k nám. Určitě i ostatní sousedé by ocenili moji „noční“ akci.

Dvojí míra

Ale pak jsem něco objevila na naší zahradě: za růžemi nenápadně rostl trs kopřiv. Déšť je trošku ohnul, a tak vykukovaly přes růže na upravený trávník. Když jsem se po zahradě podívala důkladněji, našla jsem i další místa, která by se dala nazvat semeniště plevele.
Plevel v sousedově zahradě byl proti tomu maličkostí. Jen v mých představách vyrostl v něco hrozného, protože jsem ho tak živila a hnojila, až měl obrovské rozměry. Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? (Matouš 7,3)

Nebyla jsem hned ochotna vidět svůj trám, natož abych ho tak nazvala. Konec konců z kopřiv se dá udělat skvělý špenát nebo rizoto a jsou hodně zdravé. Ve srovnání s pralesem, který bujel před sousedovým upraveným domem, měly moje biologicky pěstované bylinky velkou hodnotu. Dodnes si vzpomínám, jak jsem dětem dělala výborné nudle s kopřivami, opticky je přikrašlovala mrkvovým salátem a kamarádka naší dcerky pak chtěla recept, aby jí maminka taky udělala takovou dobrotu. Jen jsem jí nedala tip, aby si posloužili na sousedově zahradě.
Je obdivuhodné, jak je naše myšlení tvořivé, když si připadáme přistiženi, když přesně víme, že v našem životě není v pořádku něco, co na svém bližním kritizujeme. Máme sklon měřit dvojím metrem. Netolerujeme příliš snadno ty nešvary ve vlastním životě, které u druhých odsuzujeme? Často není těžké přikrášlit nebo ospravedlnit něco, co se mi nepodařilo, ale u druhého nesnesu ani chybičku. Boží slovo nás varuje před soudy a odsuzováním: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Matouš 7,1). Bohu se protiví dvojí metr a nenávidí vážení dvojí váhou.

„Jak můžeš říci svému bratru: ‚Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ a přitom máš sám v oku trám!“
(Matouš 7,4)

Jak snadno vidíme chyby druhého a svoje nevnímáme. Když si tento biblický úsek představím plasticky – člověka s velkým trámem v oku nebo před okem – pak pochybuji, že ještě vůbec něco vidí, podle toho, jestli má trám v jednom oku nebo v obou.
Jeden náš známý, který při nešťastné explozi silvestrovské rachejtle přišel o oko, je velmi omezený, protože se mu silně zúžil zrakový dosah. V zaměstnání pracuje s laťkami a trámy jako podlahář a kolikrát už poškrábal zeď, protože má problémy s orientací v prostoru a délku dřeva už tak dobře neodhadne. Ztratil polovinu svého zorného pole.
Proč nám vadí třísky v životě druhých, proč najdeme každý vlas v polévce, a přitom celé hory ve vlastním životě ani nepostřehneme? Mám touhu usilovat o Boží království a jeho spravedlnost, a musím si poctivě klást otázku, jestli mi opravdu vždycky jde o jeho spravedlnost. Výroky jako: „To si nemusím nechat líbit!“ nebo „To je nespravedlivé!“ se většinou netýkají Boží spravedlnosti, ale mé vlastní. V kázání na hoře Ježíš vybízel své učedníky, aby usilovali o lepší, mimořádnou spravedlnost. Tato lepší spravedlnost znamená, že jsem ochoten se se svým bratrem usmířit (v. 24), radikálně skoncovat s věcmi, které mě svádějí k hříchu (v. 29), brát to s pravdou vážně (v. 37), být člověkem druhé míle, tedy někým, který neudělá jen minimum, které musí (v. 41), který žehná svým nepřátelům a zlo umí odplácet dobrem (v. 44). Boží spravedlnost má být patrná v mém životě, ne v životě mého bližního. Já si můžu za svůj plevel, nenesu odpovědnost za plevel v sousedově zahradě.

Je možné, že chyby, které vidím na druhém, upoutají moji pozornost. Třeba jsem já problémem v nefungujícím vztahu, možná jsem to já, kdo musí změnit svůj postoj nebo udělat první krok a omluvit se. Možná právě já potřebuju pokoru a citlivost.

„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není“
(1. Janův 1,8).

Jestliže tvrdím, že v mé zahradě žádný plevel neroste, je to vyslovená lež – nebo sebeklam. Bůh chce, abychom viděli jasně. Chce zostřit náš zrak, abychom vnímali realitu takovou, jaká je. V tom nám pomáhá Bible. Když Boží slovo v životě používám, rozpoznám, jestli se v mém myšlení a jednání jedná o zdravý růst nebo bujení plevele.
Před lety jsme se jako rodina domluvili na pronájmu kousku pozemku. Pan majitel, skvělý zahradník, na jaře zasel nebo zasadil různé druhy zeleniny, postaral se i o zavlažování a my jsme se o vše měli starat a mohli si sklidit úrodu. S nadšením jsme dvakrát třikrát týdně jezdili na „naši zeleninovou zahradu“. Radovali jsme se, jak nám roste salát, ředkvička, zelí a těšili jsme se na první výhonky fazolí a hrachu. Počasí nám přálo, bylo teplo a na záhonku se ukazovala mrkev. Zároveň však ze země vyrůstaly nesčetné jemné výhonky plevele, které jsme opatrně vytrhávali. Když jsme se po jednom delším víkendu vrátili na naši zahradu, byli jsme zděšeni. Tam, kde jsme čekali mrkev a petržel, bylo všechno zelené a bylo těžké rozeznat, co je mrkev a co plevel.

Plevel je třeba odstraňovat radikálně. Možná bychom něco mohli považovat za banální nebo malý hřích, ale i ten nás může zneschopnit, učinit neplodnými, když mu padneme za oběť. Když to někdy s pravdou nebereme tak vážně nebo něco přeženeme – ve skutečnosti je to lež. Někoho pomlouvat znamená ho zabíjet. Problémem je, že tyto zlozvyky zlehčujeme, a přitom je šíříme. Naše myšlení i mluvení je vlastně jako pole, kde se plevel snadno šíří. Svým jazykem můžeme to dobré ve druhém lehce udusit a tak bránit růstu. Je důležité, abychom to co nejdříve uviděli – a vyznali.

Když se tu a tam v zahrádce před nebo za domem mého duchovního života objeví kopřiva, pak nejvhodnějším okamžikem k její likvidaci je dnešek, teď hned. S pomocí Ducha Svatého a Božího slova ji můžeme identifikovat. Žalm 139 (verše 23-24) kéž je nám přitom pravidelnou modlitbou:
„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“
Bůh mi umí ukázat všechen plevel v mém životě a pomoct ho vymýtit, místo aby mi zničil celé pole mého bytí. Nemusím klopýtat životem jako slepý.

K tomu Bůh často používá našich bližních a někdy nám dokonce musí udělat i operaci očí.
Nedávno mě na to upozornila sestra z našeho sboru, když jsem nereagovala zrovna přátelsky. Nevyběhla na mě s velkým rýčem, ale opatrně se snažila, abych rozpoznala plevel ve svém chování a pokusila se ho zbavit. Připadalo mi to jako šedý zákal oční čočky, který znemožňuje vidět a je třeba ho operativně odstranit. Od té sestry to pro mě bylo nepříjemné, ale teď vidím jasněji.

Mezitím jsme se z řadového domku, o kterém jsem psala na začátku, odstěhovali, malou zahrádku jsme tam nechali i s nádhernou meruňkou, která právě kvete, i s krásně vonícím růžovým keřem, který dělá novým obyvatelům velkou radost. Zařizujeme si novou zahradu a boj s plevelem už začal. Nedívám se však už kriticky přes plot do sousedovy zahrady, protože v té své mám dost práce.