Citát z Bible:
Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.
Ž 34,20 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Dospělí si většinou už nepamatují, kdy se poprvé vědomě ve svých myšlenkách nebo emocích setkali s tím, že život tady na zemi je konečný. Tříleté dítě definitivnost smrti ještě nechápe, žije jen dneškem. Myslí si, že každá nepřítomnost, každý odchod je jen na chvilku. Tříletí kluci si sice hrají „na mrtvé“, ale v mžiku jsou zase živí. Vnímají jen přítomnost. Smrt je pro ně jako spánek, ze kterého se člověk zase probudí. Když dítěti maminka řekne, že dědeček zemřel, je docela možné, že se dítě zeptá: „A kdy zase přijde?“
Dítě brzy pochopí, že smrt existuje, ale stěží si uvědomuje, že se jí nelze vyhnout. Jakmile je však asi v pěti letech schopno pochopit realitu smrti, například že i maminka, tatínek nebo ono samo může umřít – a už se nikdy neprobudit – začíná toto vědomí v dítěti působit.
Osobně si velmi dobře vzpomínám na své první setkání se smrtí. Byly mi čtyři nebo pět let, když zemřel soused; ten starý muž na mě působil trochu podivně, vždycky měl na sobě staromódní lesklý černý oblek.
Tehdy se rakev vozila přes celou vesnici v černém pohřebním voze taženém koňmi až na hřbitov. Smuteční shromáždění kráčelo pomalým krokem za ním. Zvědavě jsem průvod sledovala z dálky. Když jsem se ptala, co to je, dověděla jsem se, že toho pána na hřbitově uloží do hrobu. Byla to pro mě hrozná představa, myslela jsem si, že tam nebude mít vzduch a bude se muset bezmocně nechat rozežrat červy!
Pro čtyřleté děti jsou to obvyklé představy. Některé děti se bez rozpaků zeptají, jestli dědečkovi v hrobě nebude zima, co tam bude jíst, nebo jestli mu nevadí, že ho budou žrát červi. Takové otázky vyvolávají u dospělého hrůzu. Místo abychom odpovídali přiměřeně jejich věku a chápání, reagujeme často nervózně a podrážděně.
Ani se mnou o smrti nikdo nemluvil, tak jsem si vytvářela vlastní myšlenky a fantazie. O Velikonocích mi maminka vyprávěla o Ježíšově smrti a o tom, jak třetí den vstal z mrtvých. Z toho jsem si vyvodila, že všichni, kdo umřou, se třetí den nějak dostanou do nebe. Ale jak? To byla moje velká otázka. Abych na to přišla, proklouzla jsem na hřbitov a čekala, co se bude dít. Jak to asi Bůh dělá, když mrtvého bere do nebe?
Můj dědeček dával dřevo na zimu na půdu kladkostrojem, tak jsem si myslela, že nějak podobně to bude s mrtvými. Ale mrtví zůstali v hrobě. Od té doby mě tížila spousta obav a starostí, ale neměla jsem nikoho, koho bych se na to mohla zeptat. Nikomu jsem se nesvěřovala, protože jsem cítila jakousi nevoli a neochotu dospělých a vnímala jsem, že se pohybuji po oblasti, o které se nemluví.
Odvážím se tvrdit, že většina rodičů nemá ponětí o tom, jak moc se i malé děti zabývají umíráním a smrtí. Mnoho dětí prožívá děs, když maminka večer odchází nebo na dva dny odjede. Nevyjadřují to slovy, ale většinou mají strach, že maminka umře a už se nevrátí. Proto je důležité dítěti na jeho otázky o smrti přiměřeně odpovídat a nevyhýbat se jim. Je pochopitelné, že rodiče chtějí chránit dítě, které se vypořádává s tak existenciálními otázkami jako je otázka smrti. Nejraději by dítě ušetřili konfrontace se ztrátou, odříkáním, nedostatkem a bolestí. Chceme předejít jeho nepříjemným pocitům, ale tím mu znemožňujeme projít procesem, kdy se se smrtí bude vypořádávat, a tím i růst cestou snášení zátěže. Nevědomky do srdce dítěte malujeme neporušený svět, protože máme obavu, abychom nerozbili základní dětskou důvěru.
Avšak náš život na zemi má začátek i konec a dítěti nepomůžeme, když jeho otázky budeme odmítat, když budeme přikrašlovat realitu nebo reagovat vyhýbavě. Někdy se dospělí ostýchají mluvit o těchto otázkách s vlastními dětmi, protože se bojí, aby na ně nepřenesli vlastní strach ze smrti.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Pokud jde o pomoc dítěti, v těžší situaci se ocitá rodič, který si sám není jist tím, co bude po smrti. Mnoho dospělých je mistry v tom, jak tuto realitu potlačují.
O králi Ludvíku XIV. je známo, že v posledních letech svého života zakázal na svém dvoře a ve své přítomnosti říkat cokoli o smrti. Nádherný zámek ve Versailles si nechal vybudovat proto, že jeho pařížské sídlo bylo příliš blízko hřbitova.
Také o Goethem se říká, že mu znatelně narušovalo radost ze života, když se někdo v jeho přítomnosti odvážil mluvit o umírání a smrti.
Schopenhauer, největší moderní filozof, který život negoval, se jakýkoliv hovor o smrti snažil vždycky rychle ukončit.
Nevyvolává v nás moderních lidech téma smrti podobné myšlenky a postoje, když umírání svých blízkých příbuzných nejraději přestěhujeme do nemocnice?
bez Boha chtějí být realističtí, ale poslední realitě se neumí podívat do očí.
Smrt je jedno z posledních tabu naší společnosti. Skutečné umírání v ní nemá místo, už se neumírá v rodině. Každý večer sice vidíme smrt v podobě vražd a zabíjení, ale jen jako zábavu v televizi. Smrt prožíváme jen z druhé ruky. Podle mediálních expertů vidělo každé desetileté dítě přes deset tisíc mrtvol – ale žádnou ve skutečnosti. Smrt prožíváme jen nepřímo, bez opravdových emocí, zkresleně.
Díky moderní medicíně a zvyšujícímu se průměrnému věku si lidé myslí, že mohou mít okamžik smrti pod kontrolou. Lékařské úspěchy, kvetoucí farmaceutický průmysl, zdravá výživa, metody proti stárnutí – to všechno podporuje dávný sen mít nad smrtí moc.
Když příbuzní umírají, děti k nim nepouštíme. Pro mnoho rodičů je úplně nemyslitelné, že by děti vzali na pohřeb. Chceme je těchto bolestných zkušeností uchránit, ale zapomínáme, že nezodpovězené otázky je mohou trápit ještě víc.
Lidé, kteří o Velikonocích oslavují Ježíšovo vítězství, vnímají smrt jinak. Nemusí ji potlačovat. Vědí, že Bůh má poslední slovo, protože je Bohem živých, ne bohem mrtvých.
Uvědomoval si to i Martin Luther, když roku 1531 psal své umírající mamince:
„Milá smrti, jak mě děsíš? Neznáš toho, který říká: Já jsem přemohl svět? Můžeš cenit zuby, ale nemůžeš mě sežrat! Bůh nám dal nad tebou vítězství…“
Člověk nikdy úplně nezanikne. Jsou jen dvě možnosti: buď být věčně s Bohem nebo věčně trpět bez něho. Tou druhou možností je peklo. Ale Bůh pro nás nechce peklo, chce nás před ním zachránit.
Ježíš říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5,24)
Často se zaměňují pojmy „věčný život“ a „nesmrtelnost“. Věčný život neznamená časový úsek, ale především kvalitu života. Věčný život je život z Boha, který dostává člověk už tady na zemi, když uvěří v Ježíše Krista. Tento nový život, který se rodí z Boha a činí z nás nové stvoření, se nedá zničit smrtí.
Tuto naději můžeme předávat i svým dětem. Existuje někdo, kdo smrt překonal, a on ty, kdo v něho věří, táhne s sebou do života.
Jak říct dítěti, že smrt není konec, že naše osobnost existuje dál a že všichni očekáváme vzkříšení těla?
Než začneme mluvit o smrti, je třeba s dětmi mluvit o životě – o tom, kdo nám život dal, kdo celé stvoření nese a udržuje. O tom, kdo nás osobně chtěl a kdo nás miluje. Ať si Ježíše zamilují, vyprávějme jim, kdo je, proč přišel a co udělal. V Ježíši se nám Bůh přiblížil, v něm se nám stal pochopitelný, přišel na dosah – i dětem. Ježíš vzal smrti její hrůzu a otevřel nám dveře do Otcova domu. Kdo věří v Ježíše, toho smrt nemusí děsit. To pochopí i dítě.
Možná se zeptá, co se děje při umírání. To, co překračuje možnosti našeho chápání, se někdy dá vysvětlit na příkladu.
Vezměme si třeba housenku, ze které se stane motýl, nebo semínko, které umře kdesi v zemi, ve tmě a probudí se k novému životu. Zrníčko neumře v tom smyslu, že organický proces končí. Bez toho, že by se semínko v zemi úplně rozpadlo, by nebyla úroda. Obal semínka se sice rozpadne, ale zárodek, který nese genetickou informaci, roste a je z něj nová rostlinka.
Představa, že někoho uloží do země, nahání malým dětem strach. Tělo, které pro děti představuje člověka, leží zahrabané v zemi. A tak se děti ptají: Jak může být dědeček, který měl Pána Ježíše rád, u něho v nebi, když ho tam přece zahrabali? Ke znázornění, jak se odděluje duše člověka od těla, můžeme dítě přivést ke skříni, kde visí dědečkovy obleky a dokonce po něm ještě voní. Nechal je tady stejně jako tělo, které už nepotřebuje, protože je u Pána Ježíše.
S dětmi můžeme mluvit i o Božím zaslíbení, že dostaneme nové, nádherné tělo, které nás už nikdy nebude bolet, které nestárne a nikdy neumře.
Známého fyzika sira Isaca Newtona se jednou zeptali, jak je možné rozptýlený prach člověka znovu sebrat a udělat z něho tělo pro duši. Tento moudrý muž zamíchal hrst železných pilin do prachu a písku a zeptal se: „Kdo dokáže tyto kousky železa vybrat z písku?“
Potom vzal kousek magnetu, přejel jím nad směsí a železné piliny se na něj nalepily. Pak řekl: „Proč by ten, kdo dal mrtvému železu tuto sílu, nedokázal ještě něco víc – obléct naši duši do těla z proměněného, oslaveného prachu? O síle magnetu nikdo nepochybuje – tak proč pochybovat o vzkříšení?“
Potřebujeme mít sami jasný biblický pohled na smrt a na to, co přijde potom. Jen tak můžeme dětem přiměřeně k věku a způsobem, který je pro ně srozumitelný, odpovídat na otázky, které je zajímají.
Když mi bylo asi pět let, jeden z mých kamarádů, Luciano, se smrtelně zranil. Při skákání po hromadě kamení u vody spadl a při pádu si o nábřežní zeď zlomil vaz. Kdosi mi tehdy řekl, že Luciano se stal andělem v nebi.
I takové věci se dětem vykládají – ale Bible to neříká. Andělé a lidé jsou a zůstanou úplně odlišná stvoření.
Pavel používá (2. Korintským 5,1) obraz, který nám může pomoct znázornit, co se děje s věřícím člověkem bezprostředně po smrti. Píše:
„Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“
Stan připomíná něco přechodného, nestálého, je určen pro krátký pobyt na nějakém místě. Každý člověk bude jednou muset tuto zemi opustit a jeho stan, tělo, se „zboří“. Je pro nás ale velkou útěchou, že bezprostředně potom bude žít dál v nebeské podobě, v tom, co pro nás postavil Bůh. Jako křesťané čekáme po smrti ne nějaké nejasné bytí bez těla, ale opravdové, oslavené, nesmrtelné a dokonalé tělo, které se sluší na vzkříšení. Takové tělo má sice jinou přirozenost než naše dosavadní tělo, ale je stejně tak skutečné. Právě takové tělo měl Ježíš po svém vzkříšení.
Aby děti tyto skutečnosti pochopily, je třeba jim je podat tak, aby tomu porozuměly. Jak se dá s dětmi mluvit o jejich otázkách ohledně smrti a umírání, ukazuje následující příklad.
Většina rodičů nemá ponětí o tom, do jaké míry se malé děti zabývají umíráním a smrtí.
Než začneme s dětmi mluvit o smrti, je třeba mluvit o životě – o tom, kdo nám život dal, kdo celé stvoření udržuje.
Jak může být dědeček v nebi, když ho přece zahrabali do hrobu?
Sabinin dědeček zemřel. Maminka pláče, má oči celé červené. Malá holčička se ptá: „Proč to Pán Bůh dělá, že lidi umírají?“
Maminka si bere děvčátko do náruče.
„Víš,“ říká, „když Pán Bůh lidi stvořil, nechtěl, aby museli umírat. Ale umíráme kvůli všemu tomu zlému a špatnému, co děláme. Smrt znamená, že cesta k Bohu je zavřená. Ale Pán Bůh nás má moc rád, a proto k nám poslal Ježíše, který za všechno to zlé umřel, zaplatil. Když v něho věříme, odpouští nám a dává nám úplně nový život, který je věčný.“
„Sára říká, že dědeček je teď andělem.“
„To není pravda, Sabi. Ale dědeček je u Boha, spolu s anděly a se všemi těmi, kdo tady na zemi uvěřili v Pána Ježíše.“
„Mami, a umírání bolí?“
„Někdy ano, někdy ne. Dědeček zemřel docela pokojně, bez bolesti. Ale kdyby ho to bylo bolelo, tak by na to teď už nevzpomínal. V nebi je všechno dobré a dědeček se tam má taky dobře. Bůh mu dá úplně nové tělo, které už nikdy nebude nemocné a nezestárne.“
„Jak to Pán Bůh udělal, že dědeček je v nebi, když je přece v hrobě?“
„To je, jako když bydlíš v nějakém starém domě. Když se zdi pořád drolí a drolí a pak se domek zhroutí, přijde silný tatínek, zvedne tě do výše a odnese tě ze starého domu do jiného daleko krásnějšího. Tak nějak to udělal nebeský Otec, když si vzal dědečka k sobě.“
„A kde je Kiki, náš křeček? Já jsem ho v krabici od bot pochovala na zahradě. Taky si ho Bůh vzal k sobě?“
„To si nemyslím, Sabi. Bůh má s lidmi jiné plány než se zvířátky. V Bibli neříká, co se s nimi děje. Ale všechno stvořil a každé zvířátko udělal krásné a s velkou láskou. V Bibli na jednom místě čteme, že celé stvoření, takže i rostliny a zvířata, vzdychá a sténá, protože všechno tady na zemi pomíjí a musí umřít. Ale Bůh pak jednou ve svůj čas stvoří nové nebe a novou zemi. A tam na tom krásném místě už nebude smrt, ani pro zvířata.“
„A mami, jaké je to v nebi?“
„Je tam všechno krásné. Je tam světlo. Nikdo tam nikomu neubližuje. Tam už se nikdy nemusíme loučit. Nikdo tam nemá hlad ani bolesti. Nikdo tam už není smutný a nikdo nemusí umírat.“
„A já taky přijdu do nebe?“
„Jistě, Sabi. Bůh tam připravuje místo pro tebe i pro mě, když máme pro něho ve svém srdci místo. Dědeček věřil v Pána Ježíše a teď tam na nás čeká.“
Sabina na chvíli ztichne. Pak obejme maminku a říká: „Teď jsme trochu smutní, protože dědeček tu už není. Ale protože teď bydlí v daleko hezčím domě a už není starý a nemocný, tak se i my můžeme smát.
A já jsem ráda, že dědečka v nebi uvidím. Já jsem už dala svoje srdíčko Pánu Ježíši a mám ho ráda. Takže vlastně můžeme mít radost, že, mami!“
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Má se s dětmi mluvit o umírání a smrti? Nezatěžuje je to příliš? Nevyvolává to v nich hluboké vnitřní obavy? Rodiče se tématu umírání a smrti často vyhýbají, protože jim samým je nepříjemné, necítí se v tom jistě. Ale nemůžeme si nic namlouvat, protože ať chceme nebo ne, děti se se smrtí setkávají.
Může to být křeček, který jednou ráno nehybně leží v kleci, nebo stará paní, kterou v rakvi vynášejí ze sousedního domu, nemluvě o spoustě televizních záběrů z autonehod nebo válek. Smrt je všudypřítomná a naše děti si o ní dělají vlastní závěry.
Jak může být dědeček v nebi, když ho přece zahrabali do hrobu?
Mami, umírání bolí?