Rodinná tajemství

Každý z nás má svůj vlastní příběh. Rodinu, do které jsme se narodili, hodnoty, které jsme převzali, − to všechno nás utváří. V každé rodině existují nějaká pravidla, a to zpravidla po celé generace, které dané rodině dávají určitý rámec nebo charakter. Tato pravidla mohou být dobrá nebo špatná.

Každý člen rodiny má své místo a hraje svou roli, kterou si buď sám vybral, nebo mu byla nějak předána. Například nejstarší dítě cítí zodpovědnost za všechno. Někdo je „černá ovce“, která stále nějak vybočuje, a pak se stává obětním beránkem. Potom je přizpůsobivé dítě, které je snadné vychovávat, protože se chce všem zalíbit, nebo rodinný šašek, který své obavy a nejistotu skrývá za masku veselosti.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Kent a Barbara Hughesovi
Rodina podle Božích představ
Didasko, běžná cena 320 Kč
Naše sleva: 51 Kč
Vaše cena: 269 Kč

ks

Nálepka, kterou dítě jednou dostane, na něm často visí celý život, takže tuto roli nedokáže ani v budoucnosti sám odložit. Nevědomky ji přenáší do nových vztahů, a z toho mohou podle okolnosti vznikat komplikace.

Problémy nebo nesprávné rodinné struktury se tak přenášejí z generace na generaci.

Zdravá nebo nezdravá rodina

Kdo může říct, že vyrostl ve stoprocentně zdravé rodině? Všichni na sobě neseme nějaké stopy patologie. Jsme součástí padlého stvoření, které čeká na zjevení Boží záchrany.

Když v rodině dojde k hádce nebo zklamání, nejedná se ještě o nezdravou rodinnou strukturu. Rozhodující je způsob, jak se rodina s problémy vypořádává. Funguje komunikace mezi dětmi a rodiči? Vědí všichni, že v každém případě do rodiny patří a že se s ním jedná laskavě? Má každý svůj svobodný prostor, kde může být sám sebou?

Nejde o to, abychom negovali stíny, ale abychom pochopili, že nemusíme ovládat všechno v životě. Můžeme vpouštět světlo do temných míst a v srdci vědět, že nás Bůh miluje a s naším životem má konkrétní cíl. To proto, abychom věděli, že k němu můžeme přijít takoví, jací jsme, ale že takoví nemusíme zůstat.

Důsledky patologické rodinné struktury

Ve zdravé rodinné struktuře má každý určitou samostatnost a může se pohybovat ve svobodném prostoru, který odpovídá jeho věku. V patologických rodinách se toto nedodržuje, to znamená, že jednotlivec nemá místo, kde by mohl být sám sebou, ale naopak druzí se mu derou do této osobní, intimní oblasti, takže život dvou lidí se začne jakoby prolínat.

Když se Juliin manžel odstěhoval od rodiny ke své milence, Julie, maminka tří dětí zařídila, že její tehdy osmiletý Milan musel celé roky spát místo manžela v manželské posteli. Ne že by došlo k fyzickému zneužívání, ale chlapec byl denně vystavován verbálním projevům matčiny frustrace plynoucí z toho, jak jí bylo ublíženo. Synovi sdělovala své nejniternější myšlenky a pocity. Vztah s matkou syna zatěžoval a vedl k chorobné závislosti. Chlapec si myslel: „Musím mamince pomoct, beze mě by byla ztracená!“

Na jedné straně se matka upnula na dítě a na druhé straně to pro chlapce představovalo nepřiměřené vědomí odpovědnosti. Ona potřebovala někoho slabšího, on se cítil nejistý, hledal nějaké upevnění. Taková fixace brzdí zdravý vývoj. Hranice obou osobností se prolínají a trpí tím synovo utváření vlastního já.

Syn Milan při zpětném pohledu říká: „Už jako dítě jsem měl špatné svědomí, když se mi něco podařilo. Když maminka leží s depresemi v posteli, tak se mi přece nemůže dařit.“ Jako mladý muž trpí Milan dodnes nezdravou vazbou na svou matku. Na jedné straně v něm její blízkost vyvolává poplach, ale když je od ní daleko, tak má panický strach.

Blízký vztah mezi matkou a dítětem je v raném dětství nepostradatelný. Když pak ale dítě vyrůstá, musí krok za krokem docházet k uvolňování. Přenášet problémy rodičů na děti znamená nakládat na ně břemeno, které prostě nemohou unést.

Zdravá sebedůvěra se vytváří tehdy, když mezi rodiči a dítětem dobře funguje emocionální vazba. Aby se dítě mohlo svobodně pohybovat ve vlastním světě, musí si být jisto, že ho rodiče mají rádi, že maminka je spolehlivá a vypočitatelná. Jen tak může vzniknout důvěra.

Simona

Třiapadesátiletá žena, Simona, která chce vždy být se všemi zadobře, vypravuje:

Jako nejstarší sestra tří bratrů jsem se brzy naučila se vždycky stáhnout. „Jsi přece už velká měj rozum“, „Ty nepotřebuješ takový dárek, dej ho bráškovi“. V takové atmosféře jsem vyrůstala. Dávali mi najevo, že moje potřeby nejsou důležité. Když jsem zklamání neunesla a propukla v pláč, říkali mi: „Jsme z tebe zklamaní.“ Pak někdy jsem úplně přestala o něco usilovat, o něco prosit. V ukvapené poslušnosti jsem potlačila všechna svá přání a vzorově se snažila nebýt egoistická.

Dále vypravuje, jak se celý život angažovala v dobročinnosti a nikdy neuměla říct ne. Nakonec ve své naučené roli ze sebe vydala úplně všechno a potřebovala terapeutickou pomoc.

Zneužívání v rodině

Sexuální nebo emocionální zneužívání zpravidla vede k psychickým poruchám, které pak přetrvávají roky, ne-li celý život. Sexuálně zneužívané dítě se naučí potlačovat pocity, oddělí se od toho, co si uvědomuje, aby se tak chránilo před bolestí. Nakonec se objeví nějaký spouštěč, kdy všechno vypluje na povrch. Ale také během fáze „zapomnění“ vede takto naučené chování k tomu, že pak se člověk zajímá jen o pocity druhých a vlastní potřeby nevnímá. Někdy si najde někoho, koho může určitým způsobem zneužívat, protože to je jediný druh vztahu, který zná. To se projevuje v takzvaných vztazích vzájemné závislosti.

Vzájemná závislost

Pojem vzájemné závislosti (nebo také spoluzávislosti) vznikal původně v rámci alkoholických rodina a znamená chorobnou závislosti členů rodiny alkoholika.

Vzájemná závislosti vzniká tehdy, kdy partneři potřebují jeden druhého. Pocit vlastní hodnoty vzniká jen tím, že se jeden pro druhého obětuje a ten druhý rád jeho oběť přijímá.

Takovým způsobem se nemůže Soňa odpoutat od svého muže-alkoholika, i když ji samou i děti pravidelně týrá. Obstarává mu alkohol a jeho násilnosti zlehčuje. Dělá všechno, aby se svému muži líbila a uspokojovala ho bez ohledu na to, jak se on chová k ní. Oba popírají, že by alkohol byl v jejich rodině problém. Navenek se prezentují jako dobrá funkční rodina, ale uvnitř je to samé trápení. Za kulisy se nesmí nikdo podívat. Takové popírání je pro rodinu, kde panuje vzájemná závislost, typické. Ale děti vidí skutečnost. Hádky a bití se odehrává před jejich očima. To, co vidí, slyší a prožívají je pravý opak toho, co rodiče říkají, tedy že alkohol u nich není problém.

Dítě však potřebuje rodiče. Aby jejich vztah neohrožovalo, potlačí vlastní vnímání a přejímá pohled a hodnocení rodičů. Myslí si: „To, co si myslím a co cítím, nemůže být přece pravda.“ A tak dochází k vnitřnímu konfliktu a z toho vzniká úzkost a obavy. Deformované vnímání vede k tomu, že obrysy vlastního já se stále víc rozplývají.

Možná se zeptáte: Proč v tomto případě matka něco nepodnikne − už jen kvůli dětem? Proč se nějak nechrání? Ale Soňa se hájí: „Já ho ale miluju takového, jaký je.“ Úplně stejně argumentuje manželka, která akceptuje opakovanou nevěru svého muže, nebo matka, která své dítě přetěžuje a dělá si z něho svého důvěrníka. Ale ani strach a starost o druhého nemusí být projev lásky.

Není láska spíš to, když mu dopřeju volnost, aby se sám učil? Chorobně emocionální vazba má zcela jiné stupně: od silné citové závislosti až k naprosté identifikaci s druhým člověkem. Všechny myšlenky se točí kolem něho, uhlazuji před ním cestičku, všechno pro něho plánuji a organizuji. Tím, že za něho přebíráme odpovědnost, ho vlastně oslabujeme, stává se sám bezmocný. Taková přílišná péče o druhého může vést k závislosti.

Také vztah k druhému člověku může vést k závislosti. A vymanit se z emocionální závislosti je těžší, než se dostat ze závislosti chemické. Člověk který je v popisované vzájemné závislosti, má enormní vnitřní konflikt, když by se měly nastavit hranice, protože vlastní identita je zaměřena na sebeobětování pro druhého.

Je nápadné, že děti, které vyrostly v této vzájemné závislosti, do ní často samy opět upadají nebo si za manžela, manželku vyberou někoho, kdo má také sklony k závislosti.

Svobodná závislost

Zdravé přátelství nebo vztah lásky je zdroj síly, ale závislost na druhém člověku ochromuje. V lásce jde vždy o vztah a samozřejmě taky o emoce. Ale to, co považujeme za lásku, není vždy skutečná láska. Zdravý vztah se projevuje svobodnou závislostí. Není to nějaký rozpor?

Ne, svoboda a závislost se navzájem nevylučují! Svoboda neznamená být bez jakékoli vazby. Dobrovolná vazba, která vzniká z lásky, je pro život oporou. Jestliže však vazba vyrůstá ze sobectví nebo vzniká ze strachu, stává se vězením, které omezuje vlastní život i život toho druhého. Člověk se stává otrokem druhého, otrokem jeho pocitů, strachu. A výsledkem je závislost.

Bůh nás však stvořil jako svobodné lidi. Jako lidi, kteří se mohou rozhodovat, kteří jsou schopni na lásku reagovat. Vždyť láska je vztah. Potřebuje druhého. Biblické dvojpřikázání zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“ Druhé pak je toto: „Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Marek 12,30-31).

Jsme-li sami k sobě čestní, tak víme, že v tom selháváme. Toto Boží přikázání nejsme schopni sami ze sebe dodržet. Je zrcadlem, které nám ukazuje naši neschopnost. To se změní, až prožijeme Boží lásku, která se projevuje v Ježíši Kristu. Když on se stane středem mého života, pak dokážu druhého milovat, jak to chce Bible: nesobecky, ale zároveň bez toho, abych sám sebe spotřeboval.

Proč? Protože moje identita, moje štěstí není v druhém člověku, ale v Kristu. Když se odevzdám Bohu, začíná tím ve mně proces proměny působený Duchem svatým. Je znakem duchovní zralosti, když dokážu dávat, aniž bych sám musel za to něco dostávat.

Proměna

Boží slovo od nás chce, abychom nesli břemena druhých (Galatským 6,2). To však neznamená, abychom z druhého všechno sundali a udělali z něho nesvéprávného člověka. Naopak jde o to, abychom ho podpořili a pomáhali mu udržovat vztah s živým Bohem, učili ho prosit Boha o radu a podporu, aby ten druhý − s Boží pomocí − dokázal sám utvářet svůj život.

Nemůžeme žít život druhého člověka, a proto se ho učme pouštět − i sebe sama. Své chorobné, rozervané já můžeme položit do Boží ruky a prosit ho, aby právě našich slabin využil k tomu, aby se v nás, na nás projevila jeho síla.

Yvonne Schwengelerová
přiloženo s laskavým svolením
z německého Ethosu 2023/4

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.