Citát z Bible:
On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne.
Ž 27,5 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Bylo mi sedmnáct, když jsem staré sestře (Drahušce) Zemanové ukazoval svou překladatelskou prvotinu. Jako dobrý pedagog mi to pochválila a pak mi dala školení, jak se překládá. Abych pravdu řekl, bylo to snad nejcennější školení, jakého se mi kdy v oboru dostalo: Napřed je třeba větu vyslechnout (nebo přečíst), pochopit myšlenku, potom zapomenout všechna slova dané věty, jak byla řečena, a nakonec ji vlastními slovy vyjádřit znovu slovy česky, a to tak, aby nebylo poznat, že někdy zněla třeba anglicky. Člověk přitom musí umět česky lépe než anglicky.
Překládání mě baví. Znamená to vyslechnout jednu stranu, pochopit ji, zároveň je třeba dobře znát druhou stranu a vědět, jak uvažuje, čemu rozumí, a pak to vyjádřit tak, aby to ten druhý pochopil. A neplatí to jen v případě, kdy jeden mluví anglicky a druhý česky.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Jedním s jazyků, se kterým se hodně potýkám, je polština. Kdysi po mně někde organizátoři chtěli, abych překládal jednoho Poláka. Když jsme pak spolu seděli a procházeli jeho proslov, řekl mi, že jako Slované přece nebudeme mezi sebe plést cizí angličtinu. Stručně mi pověděl obsah svého kázání a na kazatelně spustil polsky. Bylo to utrpení pro mě i pro všechny posluchače, kteří uměli polsky lépe než já, “łaska” znamená milost, “miłość” znamená láska, “zanim” znamená než, “skarpetky” jsou ponožky… Od té doby bratra Bassaru překládám z angličtiny. Víte ale, jak se bavíme, když jsme spolu sami? On mluví polsky, já česky a když někdo něčemu nerozumí, tak se zeptá, třeba i anglicky.
Jednou jsem si na pokoji studentských kolejí četl Bibli, byla to právě epištola Římanům, a tak mě nadchla, že jsem to chtěl někomu říct. Po ruce byl jenom jeden spolužák, docela dobrý kamarád a souhlasil, že mu to teda můžu přečíst.. Když jsem mu přečetl kousek nádherné osmé kapitoly v kralickém překladu, odpověděl mi, že tomu opravdu vůbec nerozumí. Já jsem to nechápal. A přiznám se, že jsem tehdy nevěděl, jak mu to přiblížit. Nepodařilo se mi mu přizpůsobit, aby porozuměl.
Chci-li, aby mi někdo rozuměl, musím být pro něho srozumitelný, musím se mu přizpůsobit. A neplatí to jen pro slova. Platí to pro způsob myšlení, pro systém hodnot.
Posunu se kousek dál. Chci-li, aby někdo přijal moje názory a životní postoje, musím přemýšlet, jak se pro něho stát nejen srozumitelný, ale také přijatelný. Často se ocitáme v pokušení, kdy si myslíme, že se mu musíme stát podobnými, že musíme být jako on. Ale přijatelný neznamená podobný. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Sice se rád Angličanem pobavím anglicky, s Rusem rusky, s Němcem německy, ale zůstanu Čech. (Konec konců: ať mluvím jakkoli, všichni stejně poznají, že jsem Čech.)
Tak by to mělo být i s naším přizpůsobováním kolegům, zákazníkům, ateistům, bezdomovcům… Jde o to, aby nám rozuměli, my sami můžeme a máme zůstat tím, kým jsme. Především jde o to, aby nám porozuměli, důvěřovali, abychom se pro ně stali přijatelnými. Pak začnou přemýšlet o tom, co jim říkáme, a také to mohou přijmout − samého Krista.
Jan Vopalecký
původně napsáno pro časopis Živé slovo
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!