Nic mu nepatří, a přece má k dispozici všechno

Jak byste se dokázali smířit s tím, že nic, ale vůbec nic nemáte? I když se třeba domníváme, že něco máme, a dokonce se podle toho chováme, tak prosím opatrně!

Možná se ohradíte, že přece máte něco na sobě, máte doma stůl, postel, na které spíte, máte svoje auto, nějaké bydlení... Ale Pavel píše Korintským:

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Ján Ostrolucký
Očekávat Pánův příchod
Křesťanský sbor Kunčičky, běžná cena 180 Kč
Naše sleva: 2 Kč
Vaše cena: 178 Kč

ks

„Kdo vás udělal tak důležitými? Máte snad něco, co jste nedostali? A když jste všechno dostali, jak to, že se chlubíte, jako by to bylo odjakživa vaše?“ (1. Korintským 4,7).

Životní příběh jako příklad

Podívejme se na biblického Josefa. Měl se dobře, díky otci možná nemusel moc pracovat, vlastně jen chodil kontrolovat bráchy, jestli dobře pracují. A ti se na něho po určité době naštvali, servali z něho šaty a prodali ho jako otroka cizím lidem.

A co Josef? Co měl? Nic. Nepatřilo mu vůbec nic. Najednou z něho byla naprostá nula. Obdivuji ho, že se nenaštval, nemstil se na cizích lidech, nesnažil se násilím z otroctví utéct. Prostě to akceptoval. Možná si – stejně jako Jób – uvědomoval, že se nahý narodil a nahý taky umře.

S Josefem sice zacházeli jako s otrokem, přeprodali ho jinam, ale když jeho nový pán viděl, že Josef nekličkuje, nevyhýbá se práci, nekrade, ale je spolehlivý, tak mu postupně svěřoval větší a větší zodpovědnost. Najednou měl k dispozici všechno, co patřilo vysokému egyptskému úředníkovi. Mohl chodit, kam chtěl, mohl jezdit jeho vozem, mohl hodovat, jak chtěl – nic mu sice nepatřilo, ale měl k dispozici všechno.

Kvůli nějakým ženským intrikám však rázem o všechno přišel a úplně nevinně se dostal do vězení. Nezahořkl, nikam se neodvolával, nevztekal se. Prostě věděl, že nahý na svět přišel a nahý také odejde. Věděl, že nic nemá, a pokud má něco k dispozici, tak je mu to svěřeno na chvíli, ale není to jeho. Ve vězení, v zapomenutí si pobyl myslím dva roky!

Potom si na něho zase vzpomněli a tentokrát se dostal přímo před samého faraona. (Dnešní ekvivalent třicetiletého otroka, kterého faraon o něco naléhavě prosí, si nedokážu představit.)

Josef měl faraona v hrsti. Faraon měl strach ze svých snů a potřeboval pomoc. Josef řešení znal a k tomu si mohl navymýšlet, co všechno by mu měli dát, jak slavného člověka z něho udělat – ale on sám to tak nevnímal. Zůstal na svém postoji, že mu nic nepatří, že nic nemá.

Z faraonových snů poznal, že se blíží sedm tučných let a po nich bude následovat sedm let hladových. Ihned navrhl řešení, že je třeba dělat zásoby. Říká to velmi skromným způsobem: „Vyhledejte muže, který by udělal to a to...“ Dikci dnešních lidí bych očekával spíš nějak jako: „Jestli chcete, já bych tu funkci vzal...“ – A hned vzápětí slyším: „Služební telefon, notebook, auto s řidičem, dům k dispozici...“

Ale Josef nic. Pořád zůstává jako ten, kdo nic nemá, málem by byl ochoten se zase vrátit do vězení, kde spal poslední noc, ale přitom je morálně – a nejen morálně – připraven s naprostou poctivostí a spolehlivostí spravovat celý Egypt. Úplně mě šokuje, když v posledním roce hladu lidé už nic nemají a nabízejí Josefovi sami sebe do otroctví jen proto, aby se najedli. Josef na to říká: „Dnes jsem vás koupil pro faraona.“ (Gn 47,23) Měl snadnou příležitost faraona vyšachovat, okrást ho a všechno získat pro sebe. Řekli bychom, že by si to za záchranu Egypta zasloužil. Ale on nic. On všechno „pro faraona!“

Prostě spolehlivý správce.

Svěřené miliony

Cílem není převyprávět Josefův příběh, ale nadchnout vás pro poctivé správcovství. Prvním předpokladem je vědomí, že celý život nemáme nic, nevlastníme nic, nic nám nepatří – vlastně na nic nemáme nárok. – Jako bych nebyl z 21. století, že? – Možná proto je dnes tak málo dobrých správců – nemyslím „chytrých“, „schopných“, ti existují, ale charakterních a naprosto spolehlivých – o ty je nouze.

Z čeho má ten správce žít? Kde má brát motivaci, když nic nedostane? Připomenu jiný biblický příběh, který vypráví Ježíš v Lukáši devatenáct. Zkusme se vžít do sluhů, kteří od svého pána dostali každý hřivnu. Co kdyby vám najednou na účtu přistálo několik milionů korun (tomu zhruba odpovídala jedna hřivna) a vy se nemáte s kým poradit, nikdo vás nepochválí, nepomůže vám – jen víte, že pán po čase přijde a bude se ptát, co se s těmi milony stalo. Tady nesmírně záleží na tom, jestli ty miliony považujeme za své, nebo za svěřený cizí majetek. A na našem charakteru. Jak je to s naší zodpovědností?

Jestliže se osvobodíme od potřeby pořád něco vlastnit, mít moc nebo něco znamenat, jednak neproděláme a jednak se nám daleko snadněji a radostněji bude pracovat pro toho, kdo nám svěřuje do správy to, co máme k dispozici, ať je to naše peněženka, postel, na které spíme, rodina, děti, které nám Bůh svěřil, práce, zdraví, čas... Co ještě si uvědomujete, že vám bylo svěřeno?

Tajemství spolehlivosti

Naše realita je taková, že Bůh nás stvořil, potom nás v Kristu zachránil, když jsme se mu ztratili a pak se k němu zase s vírou vrátili, takže mu vlastně vděčíme úplně za všechno. A potom nám projevil obrovskou důvěru, že z nás udělal správce svých věcí. Klidně můžeme zadarmo a spolehlivě pracovat a starat se o všechno svěřené. Se správcovstvím jako takovým je totiž spjato tajemství: Za dobré správcovství náleží velká odměna, větší než naše spotřeba k běžnému životu. Tu odměnu si však nemůžeme brát sami z toho, co nám bylo svěřeno, to by byla krádež, projev nespolehlivosti.

Když se ten pán, co svým sluhům rozdával hřivny, aby s nimi hospodařili, po čase vrátil, tak každému správci dal za dobré správcovství, tedy za každou vydělanou hřivnu jedno celé město – a zase ne jako majetek, ale do správy! No, nedivte se: kdo je spolehlivý, když mu svěříte málo, bude spolehlivý také tehdy, když mu dáte mnoho!

Zato služebník, který hřivnu uložil do trezoru, zakopal ji, to od pána schytal. Sice se vymlouvá, že pán je přísný, že zvedá, co nepoložil a sklízí, co nezasel, ale právě tato výmluva ukazuje, že ví, v čem je tajemství úspěšného podnikání: zvedat, co leží ladem, sklízet, co nezasel... Není tu řeč o krádeži, ale o tom, jak využívat příležitostí, které druzí promarnili. Podnikání a vlastně dobré správcovství spočívá v tom, abychom byli všímaví, důkladní a pilní.

Ze správce vlastníkem

Ale pořád jsme se ještě nedostali k tomu, že by správce něco dostal. Pořád nic nemá, nic nevlastní, v katastru nemá žádnou nemovitost, v rejstříku vozidel žádné auto – prostě nic. Jen je správce! Nezbývá mu, než aby zadarmo pracoval a věřil, že nakonec nějakou odměnu dostane. Ale nestrádá! Má k dispozici všechno, co potřebuje, může používat, může si brát, kolik odpovědně potřebuje k tomu, aby byl spolehlivý správce.

Co tedy nakonec dostane? Pavel říká věřícím v Efezu (1,18), že se za ně modlí: „Kéž Bůh osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví.“

Ano, dědictví! V Bibli je několik zmínek o tom, že Bůh nám připravuje dědictví. A dědictví je už skutečné, nezpochybnitelné vlastnictví, to se zapisuje do katastru nemovitostí, do kdejakých rejstříků. Na to, co zdědíme, máme nezadatelné právo, to nám už skutečně patří. Sice jsme se nazí narodili a nazí umřeme, ale můžeme – díky Kristu – odejít s dědictvím Božích dětí, které s námi jde až za smrt. Je to dědictví nezničitelné, nemá ani skvrnu, jeho krása a velkolepost neuvadá!

Rád bych, aby se na nás splnila Pavlova touha: Aby nás všichni pokládali za Kristovy služebníky a za správce Božích tajemství (1. Korintským 4,1). Mezi ta tajemství patří i to, že sice nevlastníme nic, ale Bůh nám dopřává, abychom měli všechno, co potřebujeme, a nad to nám umožňuje starat se o Boží kapitál v nejrůznějších podobách a rozvíjet ho.

Jan Vopalecký

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.