Stali jsme se rodiči. Poprvé!

Nejzajímavější z obsahu

Co se změnilo narozením dítěte
Co nechceme zanedbávat
Zodpovědnost muže, důvěra manželky a dobře se „živit“
Čeho se nechceme vzdát
Příprava na rodičovství
Bezdětnost? Postižené dítě?
Děti a vztah Bohem

Narodilo se nám první dítě

Čím to je, že tito mladí lidé dobře zvládají novou rodičovskou roli a ještě stíhají kamarády, práci... Mají cenný zdroj. Ethos požádal o rozhovor Janise a Jessicu.

Co se změnilo

Skoro rok jste rodiči malého synáčka a čekáte druhé dítě. Jak se tím změnilo vaše manželství?

Janis: Oba máme teď novou roli „táta“ a „máma“ a především jsme si na to museli zvyknout. Poctivě řečeno na začátku jsme si mysleli, že náš život bude zhruba stejný až na to, že Jessica prostě nebude nějakou dobu chodit do práce. Pro mě to konkrétně znamená, abych si uvědomoval, jakou odpovědnost mi, vlastně nám, Bůh svěřuje. Zdravý postoj k práci, rozumné zacházení s penězi, biblická výchova – to všechno pro mě dostalo úplně nový význam.

Které nové stránky na sobě vzájemně objevujete?

Janis: Jenom těžko jsem si dokázal představit, jak se moje kreativní žena, která je neustále v pohybu a miluje svou práci, najednou stane ženou v domácnosti a matkou.

Jessica: Svou přirozeností asi nejsme rození rodiče. Nedokázali jsme si představit, jaké to bude. Kdybychom mohli, každý měsíc bychom někam jezdili, byli jsme – vlastně pořád jsme – velmi spontánní a milujeme dlouhé večery s kamarády. Rádi se smějeme, děláme si legraci z našich přátel i ze sebe samých a celý den někde chodíme. Ale přesto do každého z nás dal Bůh něco z táty a mámy, jinak by nám nesvěřoval děti. Tak jsme na sobě poznali nové stránky a vlastně pořád hledáme přechod od našeho dřívějšího nespoutaného životního stylu k našim novým rolím.

Janis: Abych se vrátil k té otázce: Obdivuji Jessicu, moc si vážím jejího mateřského srdce a učím se lépe rozumět, jak si Bůh přestavoval roli ženy jakožto matky i roli otce jako nositele zodpovědnosti, který má zabezpečovat rodinu. Její mateřské nasazení se mě od začátku silně dotýkalo.

Jessica: Já jsem překvapená, jakou má Janis trpělivost hlavně ve stresových situacích. V posledních letech se jeho trpělivost a vědomí zodpovědnosti velmi prohloubily tak, jak jsem si to nedovedla představit. Bez mrknutí oka bych klidně oba chlapy nechala spolu samotné a budu vědět, že to mistrovsky zvládnou. To bych dřív nečekala – vždycky jsem to byla já, kdo jsem všechno organizovala a měla o všem přehled.

Posunuly se nějak vaše priority?

Jessica: Určitě! Teď máme na starosti našeho drobečka, kterého je třeba krmit, přebalovat, utišovat a bavit. Naše pozornost se zaměřuje jinam než dřív. A přesto jsem si moc dávala pozor, aby mi neunikalo to, co pro mě bylo důležité, než se narodil.

Proto se snažím udržovat svá dosavadní přátelství s kamarádkami, které jsou maminkami – a zvlášť s těmi, které maminky nejsou, abych nezůstala pohroužená v maminkovském světě.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Hana Pinknerová
To pravé místo
samuel, běžná cena 129 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 125 Kč

ks

Také naši službu ve sboru bereme – nakolik nám stačí síly a kapacity – stejně vážně jako dřív. Snažím se využívat nové možnosti při setkávání dětí, na kursech pro maminky apod. Kde jinde bych měla příležitost se dostávat do kontaktu s novými lidmi? Je to jednoduchá možnost být svědectvím a mluvit o Kristu.

Janis: Jasné jsou mi teď dvě věci: Především se v této době musím jako táta dobře duchovně „živit“. Za druhé práce ve sboru by měla i dále být pro mě prioritou. Proto vždycky důkladně zvažuji každou služební cestu a každou zodpovědnost v práci navíc. Je pro mě důležité, abych ve sboru, v rodině i v práci dostál svým zodpovědnostem podle toho, jak si to Bůh přeje.

Vaši přátelé, kteří nemají děti, jezdí na víkend pryč, večer chodí ven, pořád něco podnikají, budují kariéru – jak se vypořádáváte s takovým omezením, že vy si to dovolit nemůžete.

Jessica: No, je jasné, že člověk o něco přichází, když má děti – to platí u každého životního rozhodnutí. Já jsem se rozhodla pro Janise, a tím jsem řekla ne všem ostatním mužům. Kdo má za sebou náročné těhotenství nebo těžký porod, ten si ještě víc uvědomuje, že dítě je velký Boží zázrak a dar. Já to mám denně před očima. Když se na dítě dívám takto, pak pro mě některá omezení už nejsou tak těžká.

Měla jsem velký strach, že už nebudu moct být se spoustou svých kamarádek a budu muset sedět sama doma. Ale je to výsada, že můžu mít děti! Kolik lidí by si takové „omezení“ přálo! Mám důvod být vděčná. A taková útěcha mi čas od času dělá moc dobře.

Janis: Uvědomil jsem si, že výchova dětí je služba pro věčnost, zato kariéra, dlouhé dovolené a tak dál jsou pomíjivé.

Příprava na rodičovství

Proč jste se chtěli stát rodiči a jak jste věděli, že jste na tuto výzvu připraveni?

Janis: Vnímali jsme, že je zdravé, když manželé mají děti. Myslím, že nést zodpovědnost za Boží království v určitém smyslu zároveň znamená být připraven mít děti. Bůh nám dal tento úkol a bude nám také prostřednictvím svého slova a svého Ducha k dispozici, když ho budeme potřebovat − chceme mít hodně dětí.

Jessica: Když jsem našeho chlapečka držela poprvé v náručí, vnímala jsem nejen bezmezné štěstí a radost, ale hlavně jsem si říkala, jak to zvládneme! Člověk netuší, co nás v nejbližších letech a desetiletích čeká! Ale zase nám v tom pomáhá důvěra v Boha, že všechno drží ve své ruce. Máme zkušenosti, že všechno připraví, pokud jdeme po jeho cestě. Boží slovo na to téma mluví hodně – vždycky nám dodává odvahu a ukazuje správný směr.

Jak jste se na rodičovství připravovali? Dá se to vůbec?

Janis: Našel jsem si biblická místa o výchově, vyptával jsem se příkladných rodičů a přečetl nějakou tu knížku.

Jessica: Vědomě jsem hodně investovala do vztahů, do přátelství především se svobodnými a přitom jsem si uvědomovala, že s příchodem dítěte tyto vztahy utrpí. Také jsem na druhých pozorovala některé věci, o kterých jsem si říkala, že je dělat nebudu, například pořád mluvit o svých dětech, chci v tom mít filtr: „Ano, pokud to toho druhého opravdu zajímá! Nepřecházím od jedné historky o dětech ke druhé?“ Také jsem od začátku chtěla bojovat s postojem: „Druzí se mi musí přizpůsobovat, já přece mám dítě!“ Předsevzala jsem si, že si budu plánovat čas, kdy budu opravdu sama a kdy se od dítěte na chvilku odpoutám – i když to na začátku asi bude těžké. Něco z toho mi vychází, něco jiného pro mě zůstává výzvou.

Snad nejdůležitější přípravou pro nás bylo a zůstává osobní posvěcování. Zní to asi divně, ale miminka jsou „pohané“, zdaleka nejsou automaticky malí „minikřesťané“, kteří postupně vyrostou, ze kterých budou zralí křesťané. Když k nám přijdou na návštěvu nevěřící kamarádi, jsme většinou všichni spolu a snažíme se být dobrým svědectvím. Ale stejně tak můžeme být my sami největší překážkou pro naše děti v tom, aby poznávaly Boha (netrpělivost, prchlivost, pomlouvání druhých, nespravedlnost, nedržet jazyk na uzdě…).

Tato myšlenka mě motivovala například k tomu, že jsem devět měsíců těhotenství (ale i později) využila k tomu, abych se nechávala Bohem obrušovat. Takže svoji vlastní výchovu bych shrnula asi takto: Nejsilnějším faktorem, který děti přitahuje k životu s Ježíšem, je osobní živý příklad rodičů. Bible je plná povzbuzování k posvěcení, k zapírání sebe a k životu k Boží slávě!

Janis: Vedoucí nám v mládeži pořád opakovali: „Křesťan nemá žádné zvláštní duchovní nebo neduchovní oblasti života.“ Jestliže chci žít s Pánem na sto procent, pak mu patří naprosto všechny oblasti mého života. Jen tak může být můj příklad dlouhodobě autentický. Nemůžu jednat ve sboru „duchovně“, a doma „normálně“, Tím bych jedovatě otravoval svůj vlastní život víry a ještě více svoje děti. Život pro Pána naplno – to je to, jak to vidím v Bibli a tak chci sám žít.

A černé scénáře?

Mluvili jste na začátku manželství i o tom, jaké by to bylo, kdybyste neměli žádné děti nebo kdyby dítě bylo postižené?

Jessica: Ano, hodně. Pro mě to byl nejtěžší scénář, který jsem si dovedla představit. Také ve sboru vidíme, kolik bolestí to znamená, když manželé nemají děti. Poctivě řečeno, také kvůli tomu jsme dlouho nečekali a nijak jsme se neomezovali. I v této oblasti jsme nechávali Bohu svobodný prostor.

Janis: Určitě pro nás byla přijatelnou variantou také náhradní rodinná péče. Bylo nám také jasné, že bychom o to víc investovali do „duchovních dětí“ v církvi.

Pokud jde o postižené dítě, s touto myšlenkou jsem se dlouho neuměl vyrovnat. Viděl jsem jenom to, že by to můj život velmi omezovalo. Teprve až díky kolegovi, který má dítě s Downovým syndromem, jsem pochopil: I tuto situaci bych přijal a učil se důvěřovat Bohu. On by nám dal všechno potřebné. Určitě by i přitom vznikly nové možnosti, jak budovat Boží království.

Děti a vztah s Bohem

Napadlo vás někdy, že by děti mohly ohrozit váš vzájemný vztah nebo váš vztah s Bohem?

Jessica: No, hodně jsme mluvili o tom, jaká nebezpečí a jaké výzvy nás čekají – ještě dřív, než jsme našeho kluka čekali. Jsme hodně obklopeni rodinami – naší vlastní rodinou, ve sboru, mezi přáteli – a tak jsme mohli hodně pozorovat, ptát se. Viděli jsme i slabá místa nebo těžkosti rodičovství. Moje nejdůležitější zjištění bylo, že chvíli ztišení, kdy si čtu Bibli a jsem sama s Bohem, si člověk musí vybojovat, i když k tomu není tolik prostoru jako dřív. Proto se teď snažím, jakmile malý dopoledne usne, hned sáhnout po Bibli. Domácnost, maily, telefonáty – to všechno musí počkat, to se dá vyřídit, když je kluk vzhůru. Zato na to, abych byla sama s Bohem, potřebuji klid.

Také musíme stále znovu hledat nová řešení, abychom na bohoslužbu do sboru mohli jít oba, abychom se mohli účastnit i dalších sborových setkání, pravidelně čerpat z dobrých duchovních zdrojů a povídat si o tom. To je to, co nás během týdne drží.

Janis: Od začátku mi bylo jasné: Když manželku nechám s dítětem úplně samotnou, například v neděli jí neumožním poslouchat kázání, když jí budou chybět duchovní rozhovory s kamarádkami a nebude se moct aktivně podílet na sborovém životě, pak se její duchovní život rychle rozdrolí. Oba musíme udržovat živý vztah s Pánem a vzájemně se v tom podporovat. Jinak nebudeme moct fungovat. To pro mě znamená, abych Jessice umožňoval rozvíjet přátelství a službu někdy i bez dítěte.

Rodiče milují svoje děti, ale ty se nemají stát náhradou partnera ani nemají zaujímat první místo v životě. Kde vidíte nebezpečí a jak se bráníte tomu, aby se vaše děti nestaly středem světa?

Jessica: Snažíme se o to, aby se naše dítě nestalo středem všedního života, a tak je prostě u všeho, bereme ho všude sebou, pokud je to možné. Samozřejmě potřebuje i určitý čas, kdy veškerou pozornost věnujeme jenom jemu. Myslím, že dobrým prostředkem proti přílišné soustředěnosti na dítě je kalendář, promyšleně termíny pro druhé lidi, nějaké termíny v církvi a další věci, na které je třeba myslet.

Vaše děti vyrůstají ve světě, který Boží slovo spíš ignoruje a Boží přikázání, která by nám mohla být požehnáním, se vědomě přestupují. Nemáte strach, že to vaše děti ve školce nebo ve škole poznamená?

Janis: Všichni rodiče se musí připravit na možnost, že i vlastní dítě se jednou může rozhodnout proti Bohu. Takové přemýšlení považuji za rozkladné, skoro až nesnesitelné. Jak to musí bolet Boha, který nás stvořil, když se přesto tolik lidí rozhoduje jinak než pro život s ním. Pak musí Bůh přihlížet, jak si to rázují směrem do pekla, i když v Ježíšově smrti na kříži připravil všem záchranu pro věčnost. Burcuje mě to, abych se orientoval podle Ježíšovy lásky. Vždyť on dal pro nás všechno, abychom mohli přijít k Otci.

To pro mě znamená, že chci udělat všechno, co je v mých možnostech, abych svým dětem cestu k Bohu usnadnil. Konkrétně jim chci předávat biblický obsah bez jakéhokoli tlaku, srozumitelně a přitom tak, aby jejich vlastní rozhodnutí bylo svobodné, ať už se rozhodnou pro život s Ježíšem, nebo ne.

Také se budu snažit, aby naše děti měly zdravý okruh křesťanských přátel, který by byl dostatečnou protiváhou ke kamarádům ze školy a jinde. Takovým způsobem chceme dětem prakticky ukázat rozdíl mezi vlivem světa a Božími kritérii.

Jessica: I já mám strach z toho, jak v tomto světě vychovávat děti. Naši rodiče nás vychovávali ještě v jiné době. Neustálý boj „Kdy mi koupíte mobil? Kdy můžu jít na Facebook atd.“ nebyl v mém světě ještě tak silný.

Je pro nás obrovský otazník, jak v tomto mediálně ovládaném světě dobře vychovat děti, abychom jim nedopřávali příliš mnoho svobody a zároveň, aby neměly příliš těsné hranice. To je další bod, kdy se učíme u každého dítěte a na každém kroku důvěřovat Bohu.

Jediná ochrana pro víru dětí, která mi právě napadá, je zdravý sbor, kde děti vyrůstají se zdravou teologií, s pevnou důvěrou v Boha a nefalšovanými životními vzory – s tím, že kolem sebe mají hejno podobných dětí a všichni jdou stejným směrem. Podle mého pozorování je to dnes jediná šance.

Janis: Chceme jít cestou vlastního posvěcování, a tak na sobě odrážet Ježíšovu osobnost. Věřím, že tak budeme pro vlastní děti i pro své okolí příkladem, aby se především naše děti radostně a naprosto svobodně rozhodli pro Pána Ježíše Krista.

Moc vám děkuji za otevřený rozhovor. Přejeme vaší rodině, aby vaše oddanost a vaše služba pro Pána přinesla mnoho užitku.

Ptala se Daniela Wagnerová
převzato ze švýcarského Ethosu 2020/9

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.