Stíháte?

Stíháte? Stíháte všechno, co musíte, co byste sami chtěli, co po vás chtějí zaměstnavatel, zákazníci, rodina a další?
   Dnes je „in“ nestíhat, lítat a naříkat, kolik toho ještě mám na práci. Taky tomu podléhám. Ale uvědomuju si, že Bůh nežehná tím, že nás honí. Není to nakonec hřích nabrat si tolik povinností, že musím naříkat, jak nestíhám? Místo „Ještě musím...„ říkejme poctivěji: „Ještě chci...“ Chce Bůh, abych to všechno dělal? Člověku to dodává (falešný) pocit důležitosti a přitom se jen pohybuje, běhá a výsledný efekt je marnost.
   Možná někdo „stíháme„. Ale nezanedbáváme přitom něco, co bychom dělat měli? Podle čeho se rozhodujeme?
Nedávno při jednom konfliktu, co stíhat a co nestíhat, ve mně zahořela touha. Ne po tom, abych stihl všechno, co chci nebo co po mně chtějí druzí. Ani po tom, abych měl dost volného času a nemusel žít ve stresu, že mám před sebou pořád něco, co spěchá. Zahořela ve mně touha, abych rozpoznal, co má opravdu smysl. Možná se mi podaří vyjádřit to modlitbou:
   „Pane Bože, jsem zaměřený na to, abych dělal věci, na které jsem zvyklý, které umím a které dělám rád; mám tendenci pořád dělat něco, o čem si myslím, že je to důležité, potřebné, že bez toho já nebo moji blízcí nepřežijeme. Ale vnímám, že ty po mně můžeš chtít ještě něco jiného. Ne abych stíhal víc, ale abych se zaměřil na to, co chceš ty. Stejně nestíhám všechno, spoustu věci zapomínám, nepostřehnu a působím tím bolest.
   Otče, vysvoboď mě, prosím, vzdávám se nutkavého dělání toho, co se mně zdá důležité, potřebné, o čem si myslím, že to spěchá. Ty máš jiné priority. Uč mě rozpoznávat, co je důležité z tvého pohledu.
   Přiznávám, že jsem si dosud vždycky snažil sám rozhodnout, co budu dělat. A potom jsem na tebe naléhal, abys mi pomohl, abys tomu dal punc své dokonalosti − s nevyjádřenou nadějí, že já za to sklidím ocenění, obdiv, slávu... Ale vlastně jsi kolikrát ani nechtěl, abych se do toho pouštěl.
   Pane, chci mít k tobě blízko, rozumět ti, co po mně chceš, abych dělal. Vím, že mi na jedné straně dáváš svobodnou vůli, možnost tvořit, rozhodovat se pro cokoli, ale na druhé straně víš, co je dobré, co je k užitku, a co má trvalou hodnotu a chceš mě k tomu vést. Stojím o to, abys do mého života zasahoval, oslovoval mě a takto vedl. Věřím, že nemusím žít ve stresu, co dělat a co jsem ještě nestihl, ale v důvěře, že ty víš, co skutečně musím a co vlastně nemusím.“
   Milí čtenáři, věřím, že žít v blízkém vztahu s Bohem dává člověku moudrost, rozhled, rozpoznání, co je důležité, že takový vztah s Bohem dává člověku skutečný význam, kterého si lidé všimnou, a zároveň brání žít v marnosti. Jsem Bohu vděčný, že pro Kristovy zásluhy (umřel za nás na kříži) nám umožňuje žít blízko něho.
autor: Jan Vopalecký

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.