Citát z Bible:
Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá.
Ž 3,6 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Umíte stárnout? O tomto umění je dobré vědět v mladším věku, když to ještě nebolí. Troufnu si říct všem lidem: Máte nejvyšší čas učit se umění stárnout. Kdo to zvládá, cítí se šťastný ve dvaceti i v osmdesáti. Je to umění, které je třeba se učit celý život. Užívat si mládí není těžké. Kdo ho však tráví nespokojeností, bezcílností nebo se nudí, tak se s přibývajícím věkem zlepšení nedočká.
Své umění žít přiměřeně svému věku, zvlášť vyššímu, si člověk snadněji osvojí, když je ochoten hledat Boha a řídit se jeho radami. Toto umění si můžete zdokonalit pomocí následujících pěti zásad.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Kdo neumí být mladý, nebude umět být starý. A jak se oběma uměním naučit? Tak, že se naučíme užívat si věku, ve kterém právě jsme.
Bible radí, aby se člověk už od mládí naučil spoléhat na Boha,1 aby se naučil nést zodpovědnost2 a aby vedl čistý život a držel se toho, co říká Bůh.3 A vůbec, Bible je podkladem k tomu, aby se člověk naučil v životě správně rozhodovat.
Umění být starý se člověk učí třeba tím, že akceptuje svůj věk. V mládí, ve středním věku i ve stáří. Umět přijímat svůj věk znamená mít radost, z toho, co k danému věku patří. Takový člověk se v mládí rád učí a získává zkušenosti, později rád vychovává a zajišťuje děti, umí být skromným začátečníkem v pracovní kariéře a později umí předávat zkušenosti, aby mohl uvolnit místo mladším, a také umí bez fňukání odejít do důchodu.
V mládí nemrhá časem s postojem: „Vždyť do smrti je času dost“, ale je si vědom, že čas je svěřený dar. Potom ve středním věku a ve stáří nemusí trpět obavami, jestli v životě stihne všechno, co by rád stihl.
Říká se, že v určitém smyslu člověk zůstává celý život takový, jaký byl v pětadvaceti. Celý život mluví jazykem, jaký používal v pětadvaceti, z té doby si uchová slovní zásobu a humor, ale také názory a životní zásady. I když v dalším životě získává nové zkušenosti a poznatky, jeho životní založení odpovídá stále tomu, jaký byl a jaké bylo jeho prostředí v pětadvaceti letech.
Co z toho vyvodíme? Chceme-li zůstat „dnešní“, současní, je dobré mít kontakt s dnešními pětadvacetiletými lidmi a také jim naslouchat. Ne že musíme přejímat jejich názory a způsoby, ale je to cesta, jak zůstat „in“, jak se orientovat v dnešním světě. Týká se to módy a zejména techniky, informačních technologií, aut a dalších vymožeností.
Odhaduji, že pětadvacetiletí lidé mají tak čtvrtinu životní moudrosti šedesátiletých. Jestliže dostanou příležitost ji před nimi vyjádřit, budou ochotni naslouchat starším a budou-li chtít, rychleji si osvojí něco ze zbývajících tří čtvrtin. Zbytek získají ze životních zkušeností. Nebo ji nezískají nikdy. Ti nemoudří.
Starší lidé nemusí na mladé nutně přenášet svou minulost. Pokud jde o životní moudrost a trvalé hodnoty na jedné straně, tak ano, ale na druhé straně jim nevnucujme životní styl a proměnlivé (kulturní) zvyklosti, které byly „in“, když jsme byli mladí my. Umět toto dvojí správně rozlišovat také patří k umění stárnout.
Kdo umí stárnout, tedy umí přijímat svůj věk, ten si nehraje na mladšího (ale ani na staršího). Nemachruje sportovními pseudovýkony, ale to neznamená, že si nemůže jít v sedmdesáti zalyžovat nebo zahrát fotbal. A když řekne, že si jde zaběhat, nevadí, ostatní to vidí jako procházku. A přitom přizná, že už mu není pětadvacet. Stejně tak se žena ve středním nebo vyšším věku nesnaží vypadat nebo chovat jako sedmnáctka.
Můžeme prožívat úlevu, dokonce povzbuzení, i když stárneme, „nevzdáváme se. Ačkoli totiž navenek chátráme, uvnitř se obnovujeme den co den.“4 Je marné bojovat o věčné mládí, ale můžeme být mladí tím, že budeme „dnešní“.
Na mužích či ženách, kteří umí stárnout, je patrné to, co odpovídá jejich věku. Stáří má jiné přednosti, které jim mladší lidé mohou závidět.
Patří sem důstojnost, moudrost, vliv, životní nadhled a zkušenosti. Takoví starší lidé umí být tolerantnější a shovívavější, protože lépe vědí, na čem opravdu v životě záleží − a na čem zase tolik nezáleží. Kdo umí být starý, dokáže být velkorysejší. A také umí ovládat nutkání, že musí říct všechno, co ví a co si myslí.
Umění být staří se učíme celý život. Časem je náš charakter více obroušený, Dokážeme vnímat nenápadné odstíny a jemnosti života ať už ve vztazích, v kráse nebo v životě vůbec. Stáváme se pokornějšími a přitom silnějšími. Stárneme sice automaticky, ale na zrání se musíme podílet sami, a to včas.
Mladý člověk se může chovat, jako by žádné hranice neexistovaly. Ale s přibývajícím věkem má náš život víc omezení. Příkladem je volba povolání. V dětství a pubertě máme tisíce nápadů a možností, co z nás bude. Začneme studovat, nastoupíme do zaměstnání, získáváme zkušenosti − ale změnit své povolání a začínat s něčím novým ve čtyřiceti nebo dokonce v šedesáti je už náročné, ne-li nemožné.
To však neznamená, že musíme zůstat v zajetých kolejích až do konce. I ve stáří můžeme přijímat nové výzvy a pouštět se do nových věcí. Biblický Káleb říká: „Dnes tu jsem a je mi osmdesát pět let. Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu. Dej mi ty hory...“ (Jozue 14,10-12). Co s těmi horami bude dělat? K čemu budou? Že z nich bude mít doživotní rentu? Že je předá svým potomkům? Kdepak, byly to hory plné nepřátel, které bylo třeba porazit a vyhnat. A do toho se Káleb i ve svých pětaosmdesáti pouští. Kdo nemá takovou odvahu ve čtyřiceti, ten ji v osmdesáti sotva dostane.
Nebo máte omezení, které vám už neumožňuje bojovat, dobývat, rozšiřovat území? Přeneste tento boj do vyšší roviny. Mám na mysli modlitby za lidi, kteří aktivně bojují, a za oblasti, kterými dosud neměli kapacitu se zabývat. A k tomuto boji patří i naše věrnost, vděčnost i ve chvílích, kdy trpíme bolestmi a my cítíme, že se pro nás blíží věčnost.
Stáří není naše identita. I když máme určitý věk, nemusí to být pro nás určující. Kromě toho, že jsme staří, můžeme pořád ještě být veselí, laskaví, muzikální... Jací jste vy?
Jan Vopalecký, duben 2021
Fünf Weichenstellungen beim Älterwerden
Das Leben mit Blick auf den Tod
Die Champions League des Lebens geniessen
Man ist nie zu alt, um Gutes zu tun
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!