Pusť to, co držíš!

Pusť, co stejně nemůžeš udržet, abys získal něco, co nemůžeš ztratit.

Naše Danielka našla venku kamínek, který se jí líbil. Zvedla ho, že si ho vezme domů. Chodili jsme ještě po městě, na návštěvu, dokonce si musela svlékat bundu, v obchodě dostala šáteček... a když jsem jí po hodině a půl doma pomáhal vyzout boty, zjistil jsem, že kamínek pořád ještě drží v ruce.

„No dobře,“ usmál jsem se sám pro sebe, ale jak jednodušeji by se jí všechno dělalo, kdyby si ho s sebou nebrala nebo ho dala aspoň do kapsy. Když si oblékala kabátek, když jedla šáteček, pořád si ho překládala z ruky do ruky − ale nepustila ho!

Už delší dobu si uvědomuju, že jsou věci v mém životě, kterých se pevně držím, a myslím si, že je nemůžu pustit, protože jsou důležitější než Danielčin kamínek. Pustit je by znamenalo konec mých jistot, mého bezpečí, někdy dokonce konec smyslu mého života.

Držíme tolik věcí, máme plné ruce, a proto nemůžeme přijímat to, co nám Bůh dává.

Jan Vopalecký
Z časopisu Ethos 2004/1, strana 2

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.