Vyhrožovali mi, že mě zabijou

V té době jsem začal rozdávat letáky. Dva dny před závěrečnými zkouškami mi ve dvě v noci zazvonil telefon. Když jsem ho zvedl, ozvalo se: „Ty jsi ten týpek, co rozdával ty letáky (vlastnoručně vyrobené)?“ Přiznal jsem, že ano, a dozvěděl jsem se: „Ty špinavá křesťanská svině! Rozpářeme ti břicho a roztrháme tě. Však my z tebe dostaneme adresu, pak ti bude zle... Jsme satanisté ... a máme nože... Rozuměls?“

Zavěsil jsem. Dostal jsem strach ze smrti a na spánek nebylo ani pomyšlení. O dva dny později jsem s nabitou vzduchovkou půjčenou od kamaráda jel na závěrečné zkoušky. I když jsem měl malou víru, zkoušky dopadly nadmíru dobře. Ještě s jedním spolužákem jsem měl nejlepší vysvědčení ve třídě. Nezasloužený dar!

V týdnech a měsících, které následovaly po vyhrožování vraždou, jsem se často ustrašeně rozhlížel, pořád s představou, že satanisté by mohli u mě zastavit, odvléct mě někam a k smrti umučit. Pán mi však dal milost a dopřál mi to, čeho můj rozum nebyl schopen: jedna sestra ve víře mi dala zaslíbení ze Žalmu 91,7:

Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.

Bůh mi pomohl se tohoto verše s vírou chytit a po několika měsících jsem se s novou odvahou pustil do rozdávání dalších letáků.

Po zkouškách jsem nastoupil do práce. I tam jsem mluvil o Ježíši, a tak posměch pokračoval, i když to nebylo tak silné jako v učení. Pán mě po několika klidnějších letech učil další lekce následování. Dopustil, že jsem asi deset let musel pracovat s kolegou, který mi život hodně ztěžoval − ale pomáhalo mi to duchovně růst!

Dříve býval kuplíř a z nějakého důvodu mě nenáviděl. Během těch deseti let mě zasypával nadávkami, pokoušel se mě očerňovat a pomlouval mě. Často mi dával najevo, že mě považuje za hlupáka. S Boží pomoci jsem několikrát dokázal stát vedle něho, tiše mu žehnat a modlit se za něho.

Ne vždy jsem hned zvítězil nad jeho podlostmi vůči mně. Jednou ve vzteku dosáhl toho, že jsem byl přemístěn jinam. Ve mně to vřelo hněvem. Ve svých představách jsem mu hrozil pěstmi. Trvalo několik hodin, než jsem díky Boží lásce nad svým hněvem zvítězil. Pán mi dal vůči němu zvláštní lásku a dokázal jsem se za něho modlit. Duch svatý mi do srdce vložil touhu prokazovat mu dobro, i když mi dobro oplácel zlem.

Modlitební skupina

Potom u nás ve firmě vznikla modlitební skupinka (mimochodem trvá dodnes). Docela dobrodružným způsobem jsem se během několika let seznámil s deseti kolegy, se kterými se denně setkáváme k modlitbám. Jsou to nesmírně cenná setkání a společný čas modliteb se nedá vyvážit ani zlatem.

Díky mnoha lidem, kteří Ježíše neznají, je moje zaměstnání nejdůležitější a největší misijní pole. Za posledních dvaadvacet let jsem měl nesčetně možností mluvit s muslimy, formálními křesťany nebo ateisty. Pán mi k tomu dal také originální nápad vyjadřovat evangelium pomocí nápisů na tričku. Tak můžu být denně osm hodin „chodícím Kristovým dopisem“, aniž bych řekl slovo. Nenosím ta trička každý den, ale často. Netušil jsem, že to souvisí s další zkouškou víry.

Tričko jako předmět sporu

Začátkem roku 2016 jsem pracoval s mluvčím jedné muslimské skupiny. Už dříve jsme se často velmi rychle dostali do hovoru o víře v Ježíše. Kladl mi různé otázky a nakonec jsem mu dal knížku „Skutečnost vzkříšení“ od Joshe MacDowella a nějakou brožurku o vzniku Bible. Obě během několika měsíců přečetl.

Čtrnáct dní nato jsem pracoval s jedním ateistou a jedním katolíkem. Rychle jsme se dostali do hovoru a mohl jsem mladému sympatickému katolíkovi ukázat cestu k Ježíši. Koncem ledna jsem se ráno oblékal a přemýšlel, které tričko si mám vzít. Napřed jsem měl v ruce nápis „Ježíš je moje záruka pro stáří“, ale nakonec jsem si natáhl tričko s nápisem „Bez Ježíše žiješ zbytečně“.

Když jsem přišel do práce, poslal mě šéf na jinou montážní linku, abych tam vypomáhal. Nic netuše jsem tam odešel a pomáhal kolegům − dvěma muslimům a jedné Němce-ateistce. Pak se stalo něco, na co mě Pán dlouhou dobu připravoval. Ateistická kolegyně ukázala prstem na moje tričko a prohlásila: „Jestli budeš mít zítra zase to tričko, tak jdu za mistrem!“

S tím jsem nepočítal, její slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Zeptal jsem se jí, proč chce jít za mistrem, a ona řekla, že tím nápisem urážím její víru.

Prvním velkým zázrakem v této situaci bylo to, že jsem v sobě k ni necítil nic zlého. Bůh mi dal sílu jí žehnat a v duchu se za ni modlit. Bez působení Ducha svatého bych toho nebyl schopen.

Přesto mnou cloumala otázka: „Pane, jaká je tvoje vůle, co mám teď udělat? Opravdu si už to tričko nemám oblékat, aby byl klid a abych neměl další problémy?“ Také mi bylo jasné, že kdyby došlo k rozhovoru s mistrem nebo kdybych se dostal před závodní radu − a závodní rada naší firmy (Deimler) je jedna z nejsilnějších v Německu − pak by to ohrožovalo moje místo. Co bych dělal, kdyby měl Pán chtěl vést někam, kde bych měl ztratit tak dobré a jisté místo?

Najednou jsem měl před očima slova Pána Ježíše o podmínkách následování v novém světle: „Marku, jsi ochoten jít za Ježíšem i teď?“

Bůh mi připomněl biblická slova: „Já budu za vás bojovat a vy budete tiše stát.“ Tento verš byl pro mě v této situaci klíčovým zaslíbením.

V té chvíli jsem neměl tušení, jak to konkrétně bude vypadat, ale zanedlouho jsem si vzpomněl ještě na slova z Židům 10,39: „Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.“ A potom ještě z Izajáše (51,12): „Proč se tedy bojíš člověka?“ Teď nezbývalo, než těmto slovům prakticky důvěřovat.

Nečekená podpora

Krátce na to přišel můj muslimský kolega a řekl mi, že kdyby ta ateistka opravdu šla za mistrem nebo to předala na závodní radu, ta by jí to asi uznala a já bych si už to tričko nesměl na sebe brát.

Měl jsem potom mnoho dobrých rozhovorů s kolegy, kteří jednání kolegyně považovali za naprosto neúnosné. Dokonce i ti, kteří se mi dřív posmívali a o Ježíši nechtěli nic slyšet, se stavěli za mě a za moje tričko.

Zároveň jsem chtěl ještě tentýž den zajít za mistrem a všechno mu popsat. Váhal jsem, jestli to není příliš lidské, jestli by to nebyla nedůvěra vůči Bohu. Když jsem o tom přemýšlel, přišla Boží odpověď. Stalo se něco, co jsem za celé ty dlouhé roky ještě nezažil: Zazvonil telefon a když jsem zvedl sluchátko, ozval se mistr a říká: „Tebe jsem chtěl, pojď ke mně do kanceláře.“

Když jsme vyřídili, co mistr chtěl, bylo to něco úplně jiného, celou věc ohledně trička jsem mu popsal. Podíval se na mě a na moje tričko a řekl: „Však ať přijde, já jí řeknu, co potřebuje slyšet!“ Odlehčeně jsem šel na polední přestávku a tam jsem o tom mluvil se Štěpánem, věřícím bratrem, se kterým jsme se pak za to modlili.

Mnoho zdaru!

Stále zřetelněji jsem viděl, že Bůh chce, abych to tričko nosil dál a nenechal se zastrašit. Doma jsme o tom mluvili s manželkou Sissy a ta mě taky povzbudila, abych neustoupil a druhý den si tričko zase vzal na sebe. Ráno jsem se probudil a ještě v posteli jsem si vzpomněl na verš: „Neboj se, já ti pomohu, budu ti oporou.“ A při čtení jsem ráno narazil na verš: „Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.“ (Skutky 4,29)

Sissy mi na povzbuzení napsala několik veršů ze Žalmu 138, osmý verš tam zní: „Hospodin za mě dokončí zápas v můj prospěch.“

Když jsem ta slova přečetl, v srdci mi vzešlo světlo a měl jsem jistotu: Ať se stane cokoli, vyjdu z toho vítězně. S útěchou jsem odešel do práce a přátelsky se se všemi pozdravil − včetně oné kolegyně.

Když uviděla moje tričko, rozčileně volala na závodní radu, ale nikdo jí telefon nezvedl. O něco později zvonil telefon a kolega mi říká: „Běž to vzít.“ Byl to předseda závodní rady a chtěl mluvit s kolegyní. Tušil jsem, co se asi stane. Ale důvěřoval jsem Božím zaslíbením a hned po telefonátu jsem si začal pro sebe zpívat. Během toho mě znovu naplňovala Boží povzbuzení, dokonce i z úst muslimského kolegy. Když viděl, že si při práci zpívám, přišel a řekl, že se sám za sebe ptal právničky na můj případ a ta mu potvrdila, že tričko můžu bez omezení nosit.

Když jsme se potom během polední přestávky my z modlitební skupinky sešli k modlitbě, jeden z nich, Alex mi řekl: „Mnoho zdaru!“ Tím chtěl říct, že to je čest, když to všechno pro Pána snáším. Čekal jsem, co bude dál a Pán udělal v mém srdci další zázrak. Dal mi lásku a silnou touhu té kolegyni dělat dobro. V následujících dnech jsem měl několikrát příležitost jí podržet dveře.

Pořád ale nebyl konec, protože po několika dnech skutečně přišel závodní rada, byl to muslim, a potvrdil mi zaslíbení ze Žalmu 138,8. Omlouval se mi za nepříjemnou a těžkou situaci a sám řekl, že tričko můžu bez omezení nosit dál. Později mi dokonce nabídl, že by chtěl se mnou mluvit o mé víře.

Bohu se nikdo nebude posmívat

Tušil jsem však, že celá věc může mít pro kolegyni nepříjemnou dohru, a tak jsem se za ni v těchto dnech neustále modlil, protože jsem několikrát prožil, že Bůh nedovolí, aby se mu někdo posmíval.

Před několika lety si jeden kolega opakovaně dělal z Boha legraci. Upozorňoval jsem ho a říkal jsem mu: „Přestaň, prosím tě, Bůh se nenechá posmívat. Jednoho dne se mě před jinými kolegy zeptal, jestli je Bůh gay. Tenkrát jsem na to neodpověděl, ale Bůh promluvil daleko jasněji. Kolega si ještě toho dne něco půjčil, zadlužil se a později byl kvůli tomu propuštěn.

Jiný kolega nenávistně celý červený nadával na Židy. Asi půl hodiny nato si poranil právě ten prst, kterým předtím nenávistně ukazoval na mě. Byl potom čtrnáct dnů na nemocenské. Věděl jsem o tom a chtěl jsem toho svou kolegyni uchránit.

Stale se ale něco, o co jsem neprosil. Dva dny po rozhovoru se závodním radou, v únoru 2016 zakopla přes kabel telefonu, kterým předtím volala závodnímu radovi, aby vypovídala proti mě. Spadla tak nešťastně na obličej a na pravou ruku, že musela jít domů a další den nemohla přijít do práce. Když se to dověděli dva muslimští kolegové, nezávisle na sobě oba řekli: “To byl Boží trest!„ Od té doby mě oba povzbuzují, abych svoje křesťanská trička nosil dál.

Když jsem měl jeden den na sobě “normální„ tričko, mistr pobaveně prohlásil: “Ty máš dnes na sobě ale nudné tričko.„

Tímto vyprávěním bych chtěl povzbudit, abychom denně hledali Pána Ježíše v modlitbě a v jeho slovu, abychom byli silní a bojovali “dobrý boj víry„. Přijímejme pro sebe osobně jeho zaslíbení. Nenechejme se zastrašit, když se zvedne protitlak.

Díky Boží lásce a Duchu svatému v nás “nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří„ (Židům 10,39) a “naše víra je vítězství, které přemáhá svět„ (1Janův 5,4).

Markus Schmid, Fest & Treu, 2016/č. 2