Žena jako bohyně

Muži a ženy se setkávají nejen doma jako manžel a manželka. Každý z nás chodí do školy, do zaměstnání, do církve... a tam potkáváme další ženy a muže. Co je potřebné k tomu, abychom mohli spolu vycházet a aby to byly vztahy krásné, obohacující, a přitom „bezpečné“?

O tom, jak to vypadalo v ráji, mnoho nevíme, ale je jisté, že Adam byl pro Evu ideálním mužem a Eva s ním byla naprosto spokojená, šťastná.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Eldridgeová Stasi
Půvabná
Návrat domů, běžná cena 185 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 179 Kč

ks

Jak jejich vztah vypadal? Muž ženu miloval, žena mu byla oddaná a vážila si ho; muž ji zasvěcoval do toho, jak které stvoření pojmenoval a žena se s ním cítila naplněná, uspokojená. Nenudila se s ním, protože Adam měl v sobě něco krásného, velkého, hodnotného, díky čemu on sám i jeho žena prožívali smysluplnost, radost a pokoj. Seznamoval Evu se vším, co už poznal. A Eva naslouchala Adamovi, nechala se vést, přijímala od něj vše, co potřebovala, vážila si ho.

Potom přišel pád. Napřed ďáblova nabídka − a Eva opustila svou roli, Adama se neptala, rozhodla se sama, a tak se v Adamově životě postavila na místo, které patří jen Bohu.

Adam nezasáhl, nezeptal se Boha, Evu neupozornil, neuplatnil svůj vliv a odpovědnost, ale podřídil se jí. Vlastně si ji dosadil na místo bohyně.

Od té doby je muž prázdný, neví, co má dělat, co si počít a ze ženy se stala bohyně − zůstala krásná, ale je bohyně, je svou podstatou falešná a staví se na místo, které jí nepatří.

A muž zůstává prázdný. Jak vypadá ta mužova prázdnota? Ztratil smysl života. Všechno, co dnes muži dělají, je jen zoufalé maskování jejich prázdnoty − tvrdí, že potřebují vydělat peníze − a pak je utratí za marnosti, tvrdí, že potřebují zaopatřit rodinu − ale když mají všechno hmotné zaopatření, strádají ve vzájemných vztazích a muž nemá tušení, jak to napravit, jak si porozumět s vlastní ženou, dětmi. Říká, že musí... (jít do práce, jít zařídit, udělat to či ono...), ale v hloubi své duše ví, že vlastně nemusí, ale chce, aby zaplnil svou prázdnotu, protože neví, co má opravdu smysl.

Když se muže zeptáte, o co mu v životě v jádru duše jde, tak neví. Ale určitě to bude maskovat. Něco vám řekne. A můžou to být i věci, které zní bohulibě.

Svou prázdnotu se snaží zároveň také nějak zaplňovat. Vedle toho, že se pohrouží do studia, práce, koníčků, internetu, se ji snaží zaplnit také svým vztahem k ženám. Zdá se mu, že ony mu můžou dát hodnotu, bezpečí, uspokojení, naplnění, které postrádá. A právě to ve svých vztazích od žen očekává. Malý kluk to dostává od maminky, mladík od svých obdivovatelek a když si některou vybere a ožení se s ní, tak to potom čeká od své manželky.

Tím vším se však nezaplnila jeho prázdnota, pouze do jeho života přibyla žena.

Jak to vnímá žena?

My ženy toužíme po dokonalém muži, po princi, po Adamovi z ráje, ale svými postoji a jednáním devastujeme v mužských duších, co se dá. Jak? Svým věčným přesvědčením, že si na všechno stačíme samy, že stejně nad nimi máme převahu, že máme „páky“, jak dostrkat muže tam, kam chceme, svým přezíráním, nedůvěrou a neúctou, svým skrytým bojem o moc. A nemysleme si, že ženy s tzv. „mateřským syndromem“ jsou na tom lépe. Nenechme se zmást, je to jen jiná, mírumilovnější forma, jak muže tvarovat, obsáhnout a vlastnit.

Taky máme v rukou mocnou zbraň − sex! Víme to, už holčičky v předškolním věku vycítí, že s pohledem „po očku“ docílí u chlapečka víc.

Jsem krutá? Ani v křesťanských rodinách není zvláštností, že se sex zneužívá − ale jinak − odpíráním se, dáváním se „za odměnu“.

A muži? Adam postavil Evu místo Boha. Z Evy se stala bohyně a Eva to přijala. No a my sdílíme tuto kletbu spolu s ní. V praxi to vypadá tak, že všechno, co měl dostávat Adam od Boha, veškeré naplnění svých potřeb − a sám pak měl pečovat o Evu, tak to všechno teď očekává od Evy. Neúnosné břemeno. Adamové, my na to nemáme! My vám nemůžeme dát bezpečí, jistotu, vedení, vyučování, ochranu, sílu, moudrost... My to potřebujeme dostávat − tak jako vy, a ještě navíc očekáváme, že tohle dáte vy nám.

Žena nezaplní

Žádná žena není schopna muže uspokojit, dát mu to, co hledá, co potřebuje. Muž může vypadat jako opravdový chlap a přitom být prázdným slabochem. Samson měl sílu, jakou obdivovali všichni muži i ženy. Ale on sám byl prázdný, slabý a hledal zaplnění v ženě. Svou sílu využíval k tomu, aby si urval zaplnění pro svou prázdnou duši − místo aby jí šířil Boží slávu.

Ale nevyčítejme mu. Všichni muži využíváme svých svalů, schopností, vědomostí nebo zručnosti k tomu, abychom sobě i druhým dokazovali, že máme svou hodnotu, abychom si „zasloužili“ obdiv, ocenění, nějaké jistoty.

Někdy si namlouváme, že jsme borci, ale bylo by dobré zeptat se, jak to pociťujou naše ženy.

Ano, často se nám to podaří, ale druhý den musíme s prázdnotou ve svém srdci bojovat znovu − chybí nám vědomí trvalé hodnoty, bezpečí, smyslu.

Ti, kdo žijí v křesťanském prostředí, akceptovali určité normy pro chování mezi muži a ženami − často to vypadá, jako by mezi nimi byl ostnatý drát, aby se k sobě nepřiblížili a aby se „něco nestalo“.

Lidé bez křesťanského zázemí v těchto vztazích mohou žít bez zábran, podle vlastního svědomí − a zůstávají stejně prázdní.

A výsledek toho všeho? Stejný jako tehdy v ráji. Rozdělení. Věčný souboj pohlaví. Rozvrat vztahů, vzdálení se Bohu. Frustrované, přetížené ženy „bez mužů“ a vyhladovělí muži bez Boha.

Existuje východisko?

Východisko nám nabízí Bůh. Muže a ženy rozdělil hřích, jejich hřích; bylo to stejné v ráji jako dnes. A jediným lékem, záchranou je Kristova smrt, to, že umřel za nás; jeho oběť se vztahuje i na záchranu našich vztahů, našeho mužství a ženství. Jak tedy prakticky z toho bludného kruhu ven?

Úplně základní je prožít si až na dno své duše důsledky svých hříšných postojů. A to není jen tak. Celé generace lidí žijí ve vzájemném přesvědčování se, „že je to všechno normální“. Že je lidstvo vrcholem evolučního vývoje a tudíž vše, co se na světě děje, je přirozené a dobré. Vím, že to tak nevypadá, ale v hloubi svých emocí tomu věří i většina křesťanů. Proto je nutný ten první krok:

„Pane, prosviť mě! Prosím, zrentgenuj moje srdce, moje přesvědčení, postoje vůči druhému pohlaví. Prosím, konfrontuj mě s mou skutečnou vírou (s tím, co jsme přijali rozumem, nemáme problém).

Pokud se modlíme upřímně, věřte, že je to “riskantní„ modlitba. Bůh na ni velmi ochotně reaguje. Nečekejte v poštovní schránce seznam svých hříšných postojů. Bůh má svůj způsob, jak postupně odhaluje hlubiny našeho vlastního nitra. A s každým z nás jedná jinak.

Taky budete pravděpodobně potřebovat aspoň jednoho ochotného křesťana, před kterým můžete nahlas v modlitbách vyznávat Kristu všechny své omyly, lži, kterým jste uvěřili, odpouštět a taky přijímat odpuštění.

Naplnění muže

U muže to začalo vědomým, úmyslným odpuštěním těm, kdo mi (kdysi dávno) ublížili, kdo ve mě zasévali strach, pocit bezmoci, pochybnosti o sobě samém. S tím se potýkáme všichni “synové Adamovi„, což vede buď k odevzdané rezignovanosti nebo k zarputilému úsilí všem dokázat, že mám nějakou hodnotu a že jsem dobrý.

Toto úsilí bývá mnohdy korunováno úspěchem, ale vždy jen nakrátko a lidem v okolí je z těchto úspěchů trapně, jen my to nevnímáme. Takové jsou důsledky toho, že Adam hříchem ztratil Boží slávu (Římanům 3,23) a teď se ji my muži snažíme urvat, kde se dá. Jde nám o to, aby druzí vnímali naši hodnotu, oceňovali naše úspěchy, oslavovali nás. Ale taková sláva nenasytí. Od pádu ješitný muž je brzy zase hladový a dychtí po dalších, ještě větších projevech obdivu a slávy.

Když nechám do svého srdce posvítit Krista, který za moje hříchy, za moje hrdopyšné prahnutí po marnivé slávě umřel, vidím, jak před ním (a poctivě řečeno i před sebou samým a druhými) nemůžu obstát.

To, co nabízí on, “svobodu a slávu Božích dětí„ (Římanům 8,18), je nesrovnatelně víc. Když to vidím, vědomě se vzdávám toho, že bych si svou slávu dobýval sám vlastníma rukama, vzděláním, schopnostmi, obratností, vzhledem... Ne, nepřestal jsem pracovat, starat se o rodinu..., ale už to nedělám proto, abych v lidských očích získal ocenění. Už vím, že mi hodnotu dal Kristus a Bůh mi ji (spasení) sám střeží (1. Petrův 1,5). Můj život se nemusí točit kolem toho, abych si získal a udržel lidské ocenění nebo abych druhým dokázal svou hodnotu. Můžu žít v klidu, uspokojený, bez trapných projevů pýchy na to, co dokážu.

Tato změna vnitřního postoje se projevuje i navenek; poznává to moje manželka, ale i děti (se kterými jsem o tom nemluvil, ale náš vztah se podstatně mění) a vím, že to pozorují i ostatní muži i ženy, se kterými se setkáváme na pracovišti, ve škole, v církvi i na ulici.

Není to proces ukončený, stále nově potřebuju od Boha přijímat obsah, zaplnění; změna je v tom, že už se nemusím “učit vystačit si sám„, už vím, kde je dostatečný zdroj − v bezvýhradné otevřenosti vůči Bohu a v čistém vztahu s ním.

Tak my muži − zaplnění opravdovým obsahem − už nemusíme rvát z žen, co nám dát nemohou, ale můžeme je sami zaplňovat, dávat jim obsah, který je uspokojí, naplní, dá bezpečí, hodnotu.

V praxi ten “obsah„ může znamenat, že muž vnímá, kdy si žena potřebuje odpočinout, kdy syn či dcera potřebuje povzbudit, dokáže stát a bránit ženu, rodinu, když přijde vynadat soused, když dětem křivdí učitel, ohradit se proti svému šéfovi, v případě finančních problémů se na něj žena může spolehnout, že neuteče od odpovědnosti, ale půjde to vyjednávat a řešit. Takový muž se umí rozhodnout v situacích, kde dřív býval bezradný, má odvahu vést a určovat směr. V takovém prostředí vyrůstá žena statečná a je svému muži skutečnou oporou; ona, děti i další lidé kolem mohou prožívat něco víc z Adama, jak ho Bůh stvořil a než do jeho života pronikl hřích.

Zkušenost ženy

I já jsem napřed prosila, aby Bůh prosvítil moje srdce − zvlášť můj vztah k mužům. A byla jsem překvapena. Bůh začal očistný proces, který trvá už druhý rok. Nebylo příjemné být konfrontována se všemi svými skrytými postoji, se svým vlastním hladem v duši, se svou touhou po skutečném zdravém muži. Ale díky Bohu, on nejen konfrontuje, ale také uzdravuje, čistí a sytí.

Ženy, pokud budeme chtít řešit drobné detaily svých postojů a nezřekneme se vědomě své pozice bohyně, pokud u toho nebude naše základní neměnné rozhodnutí − stát na svém pravém místě, pak se mnoho v našem životě nezmění. Je to náš úplně první a skutečně zásadní počin, jak se postavit tam, kam patříme − po boku muže, být mu pomocí.

Teď mám pocit, že úplně slyším tu vlnu nevole, hvízdání, výčitek a výsměchu. Tak my máme být jenom pomocí? Těmhle chlapům? Kdybych nebyla aktivní, kam by dospělo naše manželství, hospodaření, podnikání, výchova dětí, vztahy s příbuznými... Když to všechno pustím, nastane kolaps, katastrofa.

No, asi ano... ale když to v Boží moudrosti neuděláme, tak může dojít už jen k tomu, že se ta dosavadní katastrofa provalí.

Co tedy dělat? Dát od všeho, čemu jsme až dosud vládly, ruce pryč? Ne, to by byl druhý extrém. Tady jde o změnu vnitřních postojů směrem k závislosti na Bohu a jeho vedení. A Bůh je dostatečným zdrojem moudrosti a poznání, jak na to. Je to totiž jeho řád. On je autorem společnosti, rodiny, vztahů...

Nejen můj muž, nejen moje žena

Je mi dost stísněně, když vidím, že církev si vztahy mužů a žen řeší pouze v kontextu partnerství, manželství. Jako kdyby do této oblasti nebylo zapotřebí evangelia.

Ale to je velká lež. To, co tady popisujeme, se netýká jen manželství. Rozhlédněme se. Vztahy muži/ženy jsou problém celé společnosti, církev nevyjímaje. Nedělejme si iluze, že se do manželství vyzbrojíme skvělými knihami o partnerství muže a ženy, pak za sebou zavřeme bránu a všechno si vyřešíme jen ve vztahu k tomu jednomu jedinému − vyvolenému.

Nefunguje to! Pokud nemám jako žena vyřešený vztah k tátovi, odnesou to moji bratři v rodině, muži v církvi, starší sboru i šéf na pracovišti. V manželství to jen dostane trochu jinou podobu, ale můj muž si s tím stejně vytrpí své. A o mém vztahu ke Kristu jako k muži (pozor, ženy, Bůh je muž!) to už bude taky příběh sám pro sebe...

Ať se tedy vdávat chceme nebo nechceme, je to téma, které stojí za to ve svém životě otevřít, pozvat do něj Pána Ježíše Krista. Nebo budeme dál zavírat oči a tvářit se, že je všechno, jak má být?

Broňa Habová, Jan Vopalecký

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (6)
 Dal mi nový impuls.(7)
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.(2)
 Naštval mě.