Citát z Bible:
Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
Ž 24,9 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Říká se, že čas léčí všechny rány. Dnes vím, že toto přísloví není pravdivé. Je to už šest let, kdy jsem druhé ze svých čtyř dětí nechala utratit − a dodnes o tom nedokážu mluvit bez toho že, bych se při tom skoro hroutila. Rány se ještě nezahojily. Cítím bolest ze ztráty a mám pocit studu stejně jako tehdy za slunečného říjnového rána před šesti lety.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Bylo to jako studená sprcha, když výsledek těhotenského testu potvrdil moje obavy. Jenom jedinkrát jsem s ním bez ochrany spala. Byl ode mne o šestnáct let starší a náš vztah se vyznačoval nezdravou závislostí, prostě byl všelijaký, jen ne dobrý.
Ve svých pětadvaceti letech jsem se nedokázala se svým životem vypořádat. Jako matka malého dítěte jsem se odstěhovala od rodičů do Nashville, kde jsem rozjela dobře placenou kariéru. Měla jsem před sebou profesní úspěch. Ale nechala jsem se jeho leskem zaslepit.
Když zavřu oči a představím si ten týden, vzpomínky mě děsí. Dosud před sebou vidím park, kde jsem ho potkala, abych mu sdělila novinku. Slova „jsem těhotná„ jsem nedokázala protlačit přes rty. Jednoduše jsem mu ukázala výsledek těhotenského testu a čekala, co řekne. Oba jsme věděli, že jeho první slova budou kritická. I když jsem jeho reakci tušila, byla horší než jsem čekala: „Postaráme se o to společně − můžeš zaplatit polovinu?“
Okamžitě jsem začala protestovat. To přece nemůže být jediná odpověď na náš „problém„! On však nechtěl o jiných možnostech vůbec mluvit a jenom opakoval, že těhotenství je „můj“ problém, jen a jedině můj.
„Můžeš si to nechat, když si chceš hrát na ctnostnou. Ale já ti nijak nebudu pomáhat to vychovávat. Určitě se taky kvůli tomu nebudu ženit a v žádném případě na to nebudu nijak přispívat – to se raději stáhnu a budu žít jak pobuda,„ vysypal ze sebe.
Zavolala jsem jedinému člověku, kterému jsem věřila. Potom jsem si sbalila kufry a tříapůlletou dceru, nasedla do auta a jela jedenáct hodin do malé vesničky v Texasu − ke své sestře, které bylo dvaačtyřicet.
... Nakonec mi moje sestra navrhla, že potrat je asi opravdu nejlepší a nejlogičtější řešení.
Domů to byla velmi dlouhá cesta. Přemýšlela jsem, jestli na dálnici někde do něčeho schválně nevrazit a všechno to neukončit. Ale zdržela mě od toho myšlenka, že bych zabila zároveň i svou dceru. Absurdnost této myšlenky vnímám dodnes.
Věděla jsem, že to, co teď plánuju, je hřích, vražda....
Když jsme přijeli do nemocnice, byla jsem celá omámená. Sotva se mi podařilo vystoupit z auta. Po tváři se mi kutálely slzy, když jsem na svého přítele všemi možnými prostředky naléhala, aby ještě jednou zkusil najít jiné řešení. Copak neexistuje způsob jak si miminko nechat? Všechno rezolutně odmítal.
Od toho okamžiku jsem věděla, že pojmy „nevinnost“ nebo „naivita„ se na mě už nemohou vztahovat. Toho dne jsem se stala někým jiným. Pláč jsem potlačila.
....
V čekárně nás sedělo dvanáct žen v mém věku. Dodnes vidím obličej každé z nich. Některé si vybraly levnější uklidňující varianty. Když nám dali uklidňující prostředek, musely jsme ještě půl hodiny čekat, než to zabralo.
Jako odsouzenci ve špatném filmu jsme se jedna druhé ptaly, proč je kdo tady. A tak jsme vyprávěly. Jedna žena byla vdaná a ještě studovala. S manželem plánovali dvě děti, ale až najdou práci, rozjedou kariéru a budou mít dům. Bylo to „logické“ rozhodnutí.
Jiné děvče teprve začalo studovat. Rodiče by ji asi zabili, kdyby se dověděli, že čeká mimino. Měla tam s sebou kamarádku.
Já jsem neříkala nic.
Uklidňující injekci jsem dostala jako třetí v pořadí. Během čekání jsem slyšela, jak ta první dívka křičí. Viděla jsem, jak s očima plnýma slz vyběhla v županu z ordinace. Později, když ji sestra uklidnila a vrátila na operační stůl, bylo slyšet smutný výkřik a potom vzlykot.
Teď jsem byla na řadě já. „Udělejte to tak, abych usnula,„ prosila jsem. Vysvětlila mi, že neusnu úplně. Ale že budu uvolněná a nic nebudu cítit. Lhala.
Lékař si sedl a mechanicky sáhl po vakuové odsávačce. Slyšela jsem odsávačku a srkání, když mi z dělohy odsával moje dítě. Potom mě zavezli do další místnosti, kde byly ženy, které měly proceduru už za sebou. Nikdy nezapomenu na sténání a nářek v té místnosti. Jako v pekle.
Studentka ležela vedle mne. Když se ke mně obrátila tváří, jako by z ní vymizel všechen život, všechen cit. Uvědomovala jsem si, že můj obličej vypadá stejně. Natáhla jsem k ní ruku a ona ji uchopila. Tak jsme tam beze slova ležely, spojené rukama a společnou zkušeností, než nám řekli, že se můžeme obléct a jít domů.
Šest let jsem se modlila za odpuštění. Vím, že Bůh ve svém slitování pro mě toto odpuštění má, ale já přesto nedokážu sama sobě odpustit.
Zdráhala jsem se mu znovu odevzdat svůj život a jako důvod jsem uvedla neodpustitelný hřích. Trvale jsem sama sebe odsuzovala. Byla jsem přesvědčena, že věřící ze sboru by se mi vyhýbali, kdyby se dověděli, co jsem udělala.
Nakonec jsem díky lásce začala zase vnímat světlo. Pomalu jsem začínala rozumět Boží lásce a odpuštění. Chtěla jsem věřit jeho slovu a svůj život jím řídit.
Alexandra
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!