Deset dobrých důvodů, proč chodit do církve

Někdo říká: „My nechodíme do církve, my jsme církev.“

Velmi souhlasím s druhou polovinou této věty. Samozřejmě jsme církev. Církev byli, jsou a budou vždy lidé. Ne budovy, vyznání víry, denominace nebo instituce. Církev to jsou lidé, to jsme my!

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

John Eldredge
Pozor, srdce muže
Návrat domů, běžná cena 230 Kč
Naše sleva: 5 Kč
Vaše cena: 225 Kč

ks

Ale s první věty polovinou nesouhlasím stejně silně jako souhlasím s druhou.

Církev je také něco, kam chodím. Není to místo, ale setkání lidí. Něco, co ovlivňuje, dokonce zakotvuje priority a rytmy mého života.

Na chození do církve záleží stejně jako na tom, že jsme církev. Jedno pomáhá druhému. Nedokážu si představit, jak by moje víra zůstala pevná, kdyby moje chození začalo uvadat. A neměl bych chuť tam pořád chodit, kdyby mi to nepomáhalo být součástí církve. Jedno vyplývá z druhého.

Chodit do církve a být církev není v rozporu. Je zavádějící a ničemu to nepomůže, když obojí postavíme proti sobě.

Abychom byli církev, potřebujeme tam chodit

Pokud myslíme vážně to, že jsme církev, pak bychom tam měli vášnivě chodit. Pokud nám jedno chybí, pak nebereme vážně ani druhé.

Chodit do církve a nebýt součástí církve? − To je zbytečné, ale často spíš pokrytecké. Být církev a nechodit tam? Pokud tam nechodíte, pak na tom, že jste součást církve, asi moc nebude. To platí, ať je vaše víra jakkoli zralá či nezralá.

• Hledající potřebují chodit do církve, aby se ptali a slyšeli odpovědi.
• Nezralí věřící potřebují získat zralost a sílu.
• Zralí věřící potřebují církev, protože vést druhé v jejich víře je základní součást naší víry.

Jako (relativně) zralý křesťan dnes (víc než dřív) vím, že potřebuji chodit do církve. Tady je deset důvodů, které jsem si nedávno uvědomil:

1. Abychom poslechli Boží příkaz, že se máme scházet

Sotva dokážeme plnit všechny Kristovy příkazy církvi, když se společně nescházíme. Ať jde o Pánovu večeři, křest ve vodě, společné modlitby a mnohé další, chodit do církve je něco zásadního.

2. Abychom se ve chvalách zaměřili na Boha

Když se jednotliví členové Kristova těla sejdou, aby ho chválili, děje se něco mimořádného. Chválím Ježíše všude a vždy, ale shromáždění jeho těla mi pomáhá se zaměřovat na něho víc než na sebe. A o to jde.

3. Abychom byli ve spojení s místní církví

Na společném zpěvu záleží. Záleží na společných modlitbách. Záleží na tom, abychom se spolu učili, mluvili a snili. Na tom všem záleží.

4. Abychom sloužili Kristovu tělu

Milovat a sloužit − to vyžaduje, abychom si byli blízko. Ano, i na dálku můžeme udělat spoustu dobrých věcí a jsem vděčný za možnosti být online pro ty, kdo nemohou přijít osobně.

Ale existují některé formy, kdy si můžeme navzájem sloužit, pouze pokud jsme spolu ve stejné místnosti.

5. Abychom se učili a rostli ve víře

Když se církev sejde, je to pro mě výzva! Pozvedá mě to, dráždí mě to, je to pro mě požehnáním.

Nutí mě to žít a spolupracovat s lidmi, kterým bych se jinak vyhnul. Potřebuji je. Potřebujeme být spolu.

6. Abych reguloval svůj životní rytmus

Když nejsem v církvi, celý týden jako by se mi rozlámal. Má to negativní vliv na moje tělo, duši i ducha. Spojením s místní církví aspoň jednou za sedm dní dodává mému životu rytmus, který potřebuji.

7. Abych odpočíval

Odpočinek má dva základní prvky. Vlastně tři. Odpočinek a vděčnost jsou první dva. Bez chval je to prostě jen volný den. Bez odpočinku by ze mě byl brzy vyčerpaný zákoník.

A ten třetí prvek? Důslednost. Dodržuji týdenní rytmus. Když víme, že se scházíme podle pravidelného rozpisu, chvála a odpočinek se spolu zdravě spojí.

8. Zůstat duchovně zakotvený

Kdybych zůstal sám, strávil bych příliš moc času čtením, psaním a na internetu − sám.

Brzy bych žil svéráznou duchovností. Všechno bych měl v hlavě, nebyl bych spojený s reálným životem kolem sebe. Asi bych utíkal do vlastních fantazií, které bych považoval za dobré, možná i skvělé, ale které by neměly spojení s hodnotami reálného světa.

Když jsem spolu s Božími lidmi, upevňuje to mě, můj život a mé myšlenky v reálném světě, s reálnými lidmi a s jejich skutečnými potřebami.

9. Aby moje víra nebyla individualistická

Chvály jsou něco osobního i veřejného. O chválách na veřejnosti se v Bibli mluví daleko častěji. V mnoha církvích na Západě jsme si víru hodně individualizovali, až je to nezdravé. Společným chválením se přesouváme od „já“ k „my“.

10. Abychom si uvědomovali, že někde církev trpí

Po celé 2000 let se křesťané setkávají s pronásledováním. Snadno na to zapomínáme tam, kde je křesťanství dominantní.

Křesťané většinou netrpí kvůli tomu, v co věří, ale kvůli tomu, že se scházejí k chválení Boha a že mluví o své víře s druhými.

Mnoho křesťanů by se vyhnulo pronásledování, kdyby si své křesťanství nechali pro sebe. Ale oni chodí do církve dokonce i za cenu pronásledování a smrti, protože vědí, že křesťané se potřebují navzájem setkávat.

Když chodím do církve, projevuji úctu k těm, kteří svůj život riskují pro právo scházet se dohromady.

A dál?

To je tedy několik myšlenek, které mě v poslední době napadly. Seznam není úplný, ale stačí, abych o něm vážně přemýšlel, jestli chodit každý týden na setkání církve (i když to může znamenat, že kvůli nemoci apod. jsem zapojený jen online).

Samozřejmě existují i špatné důvody, proč chodit do církve, ale to je tématem jiného článku.

Karl Vaters
přeloženo s laskavým svolením.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.