Moje maminka Drahuška

Můj dědeček Emil Tobola se jako chudý mlékař zamiloval se do Marie, dcery hospodského, a když se v květnu 1933 narodila Drahuška a rok na to v srpnu Liduška, tak to na velkou slávu nevypadalo. Vzájemné vztahy a jak se dnes říká „sociální poměry“ byly velmi neuspokojivé, že když se pak po třech letech narodil Bedřich, tak to jejich maminka ani Bedřich nepřežili. Raději se neptejte proč…

Dědeček Emil se po čtyřech letech znovu oženil − s o dvanáct let starší ženou a pro Drahušku s Liduškou nastala snad ještě těžší doba − s tatínkovou novou ženou si nesedly.

Ale: díky této jejich nové mamince se děvčata setkala se znamenitou ženou královského ducha, se sestrou Fiedlerovou, o které psal i František Jan Křesina v časopise Ze slov pravdy a lásky! Tetička Fiedlerová děvčatům prokazovala lásku, věnovala se jim, odpovídala na tisíce jejich otázek a Drahuška ve 12 letech uvěřila − svůj život oddala Pánu Ježíši Kristu. On jí všechno odpustil a získal si její srdce. Stala se královskou dcerou, dcerou velkého nebeského Krále! Nový život s Kristem byl pro ni něco úžasného. Dovedete si představit dvě dvanáctileté holky, bydlí od sebe pětadvacet kilometrů, navštěvují se a celé dny se nadšeně baví o tom, jaké to je žít s Pánem Ježíšem? − Ta druhá byla Helenka Balandová!

V den Drahuščiných 18. narozenin komunisté zakázali Křesťanské sbory. To sice nahánělo strach, ale mladí lidé zůstali nadšení pro Krista a scházeli se tajně. Drahuška už chodila do práce, snila si své sny..., kdy mohla, setkávala se s věřícími a byla nadšená životem pro Krista. V jedenadvaceti se vdala za Venouška Vopaleckého a spolu se odstěhovali do Prahy − tam prožili krásné období duchovního utváření − například na výletech s nezapomenutelným strýčkem Kořínkem!

Když se jim pak − to už bylo v Opavě − v roce 57 narodil Jeníček a 60 Pavlíček, jejich radost z rodinného i sborového života neznala mezí.

Po třech měsících však přišel krutý zářez: Venoušek během jediného víkendu tragicky zemřel − nikdo u toho nebyl, ale vyšetřování říká, že mu pod kolo skočila srna − když se v sobotu navečer vracel na motorce z bratrského shromáždění.

Po pohřbu Josef Kurz, Venouškův osobní přítel a svědek na jeho svatbě, mamince řekl: „Víš, Drahuško, musíme vždy usilovat o to, aby ze všeho, co se v našem životě děje, vzešla Bohu sláva.“

Maminka si to zapamatovala a žila tím. Mně tuto přijatou zásadu řekla později.

Královskou dceru Drahušku to nezlomilo! Roky tiše plakávala, vzpomínala, snila, toužila a přitom se naplno starala o nás dva osiřelé chlapečky.

A Bůh o tom věděl a excelentně se staral o Drahušku i její chlapečky: ve sboru, později na konferencích jsem vnímal přijetí, péči, hodně lidí nás navštěvovalo, pomáhalo útěchou, prakticky i finančně.

Mimořádnou pozornost si zaslouží Zuzka a Milan Bocekovi, kteří dva roky po tatínkově smrti vymysleli, že nás pozvou k sobě do Batizovec pod Tatrami. Jezdili jsme tam pak dvanáct let každé prázdniny na tři týdny! − Takže známe Tatry, známe batizovský sbor, poznali jsme osobnosti, jako byl Ján Siracký, Oboril, Fáber, Košúth a další! − A taky kamarády, se kterými jsme si blízko dodnes.

Osm roků byla s námi maminka doma, pak jí Bůh dal práci účetní ve škole, napřed na 4 později na 8 hodin.

Byla to znamenitá žena! Lidé se na ulici zastavovali a říkali si: to je ta paní Vopalecká. − Trochu možná nadsazuji, ale něco takového mi říkala moje učitelka fyziky na rozlúčkovém večírku na konci deváté třídy.

Jsme hrdí, že nás a jak nás vychovala tato královská dcera, že bráško?

Když jsme my dva kluci dospěli a stali se z nás inženýři, což tehdy letělo, následovaly ne dvě, ale tři svatby: Pavel 1985, já 1986 a maminka čtrnáct dní po nás s Majkou − vdala se za Jána Kuzmika, který pocházel − no hádejte? − z Batizovec! A Milan Bocek byl jeden ze svědků! − Pozdravujte tětu Zuzku! Ujo Milan si už užívá nebeské slávy.

Zhruba třicet let strávila pak v Batizovcích. Šlechtična, o kterou se Bůh postaral! − Stáří netrávila sama, ale měla manžela, měla milé prostředí, sbor, měla řadu velmi blízkých přátel, měla domeček, zahrádku, kytičky. A každá návštěva od nich odcházela obohacená − i my domácí. A všechny dlouho doprovázela svými modlitbami. − Kdo nastoupí na její místo?!

Když už roky přibývaly a zdálo se mi to právě vhodné, zeptal jsem se jí: „Mami, kdyby se něco s tebou stalo, kde chceš být pochovaná?“ – „To je jedno, na vzkříšení počkám kdekoli.“ Ona pochopila, že pro Boha je přecházení mezi životem a smrtí tam a zpátky jaksi normální − dívala se na Krista!

Když to s dědečkem Kuzmikem bylo v jeho skoro devadesáti letech hodně těžké a pomalu odcházel do nebeského domova, maminku jsme si vzali k nám sem na Vsetín. Mám dojem, že za ten rok stihla i tady pozitivně rozčeřit duchovní hladinu − no prostě královská dcera.

Tělesná schránka však nestačila na jejího královského ducha a tento týden v úterý už nedokázali pomoct ani záchranka a lékaři.

V pátek jsme maminku pochovali do hrobu ve Zlíně na lesním hřbitově, kde leží i její tatínek.

Život naší maminky je exhibice − víte, co znamená slovo „exhibice“? − znamená „ať to všichni vidí!“. Byla to exhibice toho, co Bůh dokáže udělat s člověkem, u něhož to třeba na žádnou velkou slávu nevypadá, ale dá se Bohu plně k dispozici.

Jan Vopalecký, předneseno na vzpomínkovém setkání v neděli 23. června 2019 na Vsetíně.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.