Zůstanete u vchodu do stanu setkávání dnem i nocí po sedm dní a budete držet stráž Hospodinovu, abyste nezemřeli. Tak mi bylo přikázáno. (Bible, 3M 8,35 E)

Jak dlouho tam mám být?

Vím o lidech, kteří mají mají určenou pracovní dobu, ale nemají co dělat. Například vrátní, různé pohotovosti − pokud se tedy nic neděje. Musí být na pracovišti, počkat až bude třeba šest večer a pak můžou jít domů. Tito lidé jsou s tím smířeni, berou si s sebou do práce nějakou činnost, kterou mohou dělat ve chvílích, když nemají právě nějaký výjezd.

Když ve Starém zákoně zasvěcovali kněze, mělo se za něj obě­tovat a on potom musel sedm dní zůstat ve stánku (3. Mojžíšo­va 8,33-35). Co tam měl dělat? Měl tam držet stráž. Možná mi o tom chybí víc informací, ale představuji si, že tam musel čekat, než uplyne týden. Někoho by mohlo napadnout, že to byl zabitý čas. Já si to nemyslím. Mladý muž, kterému se právě dostalo výsadního postavení, má čas na to, aby přemýšlel o životě, co ho čeká, jak to bude dělat... Ale celý týden? A u toho neměl nic dělat? Možná si řekneme, že by nás to brzy omrzelo. Ale přece: Takový týden „volna“ v blízkosti stánku, kam Bůh skutečně osobně přicházel − to musí být silný zážitek.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Irene Howatová
Deset chlapců, kteří se zapsali do dějin
Didasko, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 184 Kč

ks

Když to Pán Bůh přikázal, asi to mělo nějaký smysl. Jaký? Člověk si měl něco uvědomovat, možná se modlit, přemýšlet, měla to být doba, která člověka promění − v tomto případě z něho udělá zralého kněze.

I dnes existují podobné situace, kdy je člověk na nějakou dobu uzavřen, má „volno“ a cílem je nějaká proměna. Například vězení. Tam zavřou člověka na určitou dobu, aby se − v ideálním případě − změnil. Řekněme na půl roku, nebo pokud provedl něco závažného, tak na deset patnáct let. Cílem je, aby se tam změnil, aby „zapomněl“, opustil své staré chování a myšlení a získal nové. Určitě tam má člověk čas na přemýšlení, co bude dělat jinak. Vím o člověku, který tam prošel skutečnou proměnou, jen je žel odsouzen na doživotí. Při osobní návštěvě z něho vyzařoval pokoj, smířenost s Bohem, se svou situací. Už nezuří, nehrozí, nemá touhu se pomstít. Jedním z faktorů jeho proměny byl právě čas strávený na vyhrazeném místě (a možnost návštěv lidí, kteří mu řekli o záchraně v Kristu).

My se většinou asi nepovažujeme za zločince, kteří potřebují v chládku přemýšlet o životě. Ale není to tak, že bychom přece jen měli určitou dobu o životě přemýšlet? Život nás žene: ráno vstávat, práce, škola, povinnosti, odpočinek, facebook, spousta věcí, které musíme, chceme, potřebujeme.... Co si takhle vyhradit týden nebo aspoň jeden den či dokonce jednu hodinu nerušeného přemýšlení, rozjímání o životě, kdy se modlíme, hledáme, co my a život, co my a Bůh? Abychom pak mohli vyjít proměněni.

První pokus možná vyjde naprázdno, žádná proměna, nic nezažijeme, bude to jen nuda. Možná i druhý pokus. Ale věřím tomu, že to je způsob, jak k nám Bůh může mluvit a proměňovat nás. A možná si toho všimneme (nebo druzí) až zpětně.

„Jak dlouho ještě?“ − takhle se ptáme, když nás trápí něco nepříjemného. Tak se ptali autoři Žalmů a volali k Bohu, aby už jejich trápení ukončil (62,4; 74,10; 80,5). A stejně tak se Bůh často ptá, kdy už konečně přestaneme hřešit nebo začneme dělat něco, co po nás chce − kdy se už konečně změníme (4. Mojžíšova 14,27; Jeremjáš 4,14). Jako by to byla hra o čas, kdy jeden čeká na druhého, až povolí. Ale Bůh je silnější, má víc času než my. A on také ví, kolik času naše změna potřebuje.

Vezměme jen obyčejnou modlitbu. Kolik času si pro ni vyhradíme? Dejme tomu, že dvacet minut. Dvacet minut, kdy neděláme nic jiného, než se modlíme. Napoprvé je to nuda, usínáme u toho, nevíme, za co se modlit... Ale časem nám dvacet minut nestačí, abychom Bohu vyjádřili, co všechno máme na srdci a na mysli. Přitom mluvíme jen my. A co Bůh? My se potřebujeme zklidnit, připravit − někdy stačí dvacet minut, jindy je i sedm dní málo. A pak může mluvit Bůh. Někde jsem zachytil citát

„Bůh mluví pořád,
jen my nemáme kapacitu ho vnímat.“

Do tohoto sledu myšlenek patří biblický citát „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachra­ňuje lidi, jejichž duch je zdep­tán“ (Žalm 34,19). Někdy nás sice něco trápí, štve nás nějaká nepříjemnost, ale nedá se říct, že bychom byli zkrušeni v srdci. K tomu musí člověk také dozrát. Nestaneme se člověkem „zdeptaného ducha“ během okamžiku, ale chvíli trvá, než se přestaneme vztekat, než přestaneme zkoušet vlastní metody, vlastní nápady − než zjistíme, že řešení opravdu není v naší moci a staneme se lidmi „zdeptaného ducha“, nebo jsme „zkrušeni v srdci“. A na takovou proměnu Bůh čeká, proto nás podle našeho pocitu někdy nechává dlouho bez pomoci, aby potom mohl naplnit svůj slib z tohoto verše: Najednou se nám stane blízkým a zachrání nás.

Až se vám bude zdát, že potřebujete nějakou hlubší vnitřní proměnu, že potřebujete slyšet Boží hlas, vyhraďte si několik minut, hodin, dnů, kdy nebudete dělat nic jiného, než trávit čas někde blízko Boha a naslouchat mu.

Jan Vopalecký, únor 2019

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (3)
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.