Poznáte hranice duševního zdraví?

Úvod

Všímáte si lidí kolem sebe? Jsou někteří z nich smutní, unavení, vyhýbají se druhým nebo na nich vidíme nějaké změny? Nemusíme je hned „podezřívat“, že jsou zralí na psychiatrii, ale možná mají problémy s duševním zdravím. Můžeme jim projevovat přirozený zájem, takový ten ježíšovský, rozumíte? A navíc − kolikrát i my sami přemýšlíme o tom, jestli jsme duševně v pořádku, případně jak si své duševní zdraví ochránit.

Duševní nemoci mohou být různé, ale všechny člověka okrádají o spokojený život, obvykle omezují v tom, jak se zapojit mezi ostatní lidi v práci, ve sboru, někdy i doma. nahoru

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Lewis, C. S.
Zničení člověka
Návrat domů, běžná cena 150 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 146 Kč

ks

Nenápadné projevy

I kdyby nakonec vyšlo najevo, že člověk, kterého jste si všimli, má skutečně psychické problémy, nemusíte to vyzvonit, ale sami mu můžete pomoci diskrétní péčí, tedy osobním rozhovorem, aby se jeho potíže neprohlubovaly, ale naopak vyřešily. Naslouchat, být k dispozici a mít pro druhého čas − to bývá dobrý lék pro ty, kdo nějakým způsobem duševně trpí. Pokud jsou však problémy vážnější a nedokážete je sami vyřešit, můžete obstarat účinnou pomoc.

Pokud vyjde najevo, že člověk má vnitřní problémy, stojí za to se podívat na příčiny. Řada duševních potíží člověka potkává podobně jako fyzické nemoci, buď šlo o nějaký zásah zvenčí (úraz), nebo je to prostě nemoc, která souvisí s tím, že žijeme v nedokonalém světě plném hříchu, nemocí a starostí. Nepřistupujme tedy k lidem s předpojatými výčitkami.

I biblické osobnosti

Dokonce i řada významných biblických postav se potýkala se stavy, které bychom dnes nazvali jako poruchy duševního zdraví. Vidíme to v Davidových žalmech, na životě Jeremiáše nebo se podívejte na Elijáše (1. Královská 19). Měl strach, byl unavený, trápilo ho nízké sebevědomí, zoufalství, měl pokřivený pohled na realitu. Když ho pak Bůh v takovém stavu našel, nezlobí se na něj, nevyčítá mu nedostatek víry, neříká mu „Vzpamatuj se“, nezpochybňuje jeho spasení, jeho vztah s Bohem.

Naslouchat, být k dispozici a mít čas bývá často lepší, než dávat rady.

Jak Bůh řeší jeho situaci? Dává mu najíst připravené jídlo. Dopřává mu odpočinek, aby se po jídle znovu vyspal. Nechlácholí ho, že všechno bude dobré, ale ukazuje mu realitu: „Máš před sebou dlouhou cestu!“ Bůh je s námi i v temných dobách (Žalm 23,4).nahoru

Neumíme naříkat

Ne vždy vyvolá naše utrpení hlasitý pláč. Obvykle se naopak stáhneme do sebe a mlčíme, protože nám chybí slova. Kromě toho se říká, že křesťan má být pokorný a má mlčet. Doby se ale pomalu mění a i my si dnes uvědomujeme, že také hlasitý nářek má své místo.

Podívejme se na na žalmy. David v nich často hlasitě naříká: „Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodinu, prosím“ (Žalm 142,2). „Slyš mě, Hospodine, hlasitě volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě“ (Žalm 27,7).

Pro naši evropskou kulturu je příznačné, že trpíme a „naříkáme“ mlčky. Ale například v Africe je to jinak:

„V nevelkém vesnickém shromáždění v Tanzanii zazněla výzva k modlitbám. Pro účastníky to nebyl problém. Zapojovali se jeden za druhým, modlili se, chválili Pána. Pomalu ale stále pronikavěji se modlila jedna sestra. Modlila se nahlas, bylo vidět její trápení. Během modlitby se rozplakala, postupně začala hlasitě naříkat. Volala k Bohu, vylévala před ním své srdce, tekly jí slzy.“

Jak se to liší od evropských emocionálně odměřených modliteb, které jsou bez projevů, bez nářku!

U nás jsme zvyklí na chvály. Vděčnost a chvála má své místo, když je skutečně prožíváme. Ale my chválíme Boha, i když nás něco trápí! Dobrá, ale kde je bolest a její projevy? Kde jsou žalmy vyjadřující trápení. To neznáme, jen se uchylujeme k mlčení.

Celá třetina žalmů jsou žalozpěvy. Tyto žalmy jsou projevy víry. Autoři v nich dávají prostor své bolesti, vyjadřují, že jsou v jámě. Když člověk uvízne v hluboké jámě, pak se v něm všechno zaměřuje jedním směrem: nahoru! Všimněte si, že většina těchto žalmů končí chválou! Prostudujte si třeba Žalmy 88, 94, 73, 38.

Žalmy nás přivádějí na bezpečné místo − pod křídla: „Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel“ (Žalm 17,8). „Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí“ (Žalm 57,2). „Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště“ (Žalm 91,4).nahoru

Pastoři, poradci, lidumilové...

V tomto odstavci chci poznamenat, že pastoři, poradci a další lidumilové jsou zvláštní kategorie lidí, kterým je třeba připomínat, aby si své psychické zdraví chránili. Přestože se dnes všude rozrůstá individualismus a sobectví, pro tuto skupinu lidí platí opak. Zvlášť v křesťanském prostředí jsou ochotní se okamžitě věnovat komukoliv i za cenu vlastních časových, finančních i psychických obětí, často na úkor vlastní rodiny. Proto je třeba jim zdůrazňovat, že nejsou nevyčerpatelní, že i oni mohou vyhořet nebo je může dohnat nějaké duševní onemocnění. Je dobré, když si vyhradí − nejlépe brzy po začátku své služby − samostatný den v týdnu odpočinku bez mailů, telefonů a lidí, když si sami nastaví pravidla, kdy mohou opravdu odpočívat a zároveň čerpat síly pro svou bezpochyby náročnou práci. nahoru

Ohrožuje vás stres!

Stres vzniká tím, když na člověka působí tlaky z několika stran. Ohrožuje lidi, kteří se snaží vždy všem vyhovět a být k dispozici − a taky perfekcionisty.

Stres zejména ohrožuje ty, kdo nějakým způsobem stojí ve vedení a jsou na to sami. Zde mají výhodu například církve, které mají kolektivní vedení (skupinu starších) − mohou se navzájem zastoupit, vystřídat, rozložit svá břemena na více lidí. Malou komplikací je to, když někteří z nich to mají jako hlavní zaměstnání a jiní to dělají dobrovolnicky. Ti, kdo to mají jako zaměstnání, cítí tlak, že by měli dělat víc.

Je velkou úlevou, když si uvědomíme svá obdarování a pracujeme podle nich. Jednak se nemusíme věnovat tomu, co neumíme, a jednak ušetříme síly na to, co opravdu dělat máme. Církev má v jednotlivých lidech rozložená všechna obdarování, která sbor potřebuje (1. Korintským 1,5-7).

Zkuste také znovu zvážit, které věci jsou podstatné a které méně důležité. S rostoucí zralostí člověk poznává, že těch skutečně důležitých věcí a činností není zase tolik (Filipským 1,9-10). A starší generace může (a má) předávat své zkušenosti i svou zodpovědnost následující generaci.nahoru

Ohrožení mladých lidí

V mládí se utváří životní zaměření člověka a také se formuje odolnost vůči psychickým výzvám. Pokud má někdo v dospělosti psychické problémy, ve většině případů k tomu byly položeny (negativní) základy ve věku do pětadvaceti let.

Právě v mládí se člověk má naučit přiznat si, že život je těžký. Obavy, co na to řeknou druzí, mohou mít za následek, že život prožijí v utrpení − a v mlčení. Proto je důležité, aby jim někdo ukázal naději a aby se naučili vyhledávat a přijímat pomoc. Situaci zhoršuje dnešní kultura, kdy se říká: „Buď statečný!“, „To zvládneš!“ Ti, kdo si připadají jako nestateční a myslí si, že to nezvládnou, se pak cítí odříznutí, osaměli − a bezradní.

Mladé lidi drtí často to, s čím jsou lidé středního věku už do jisté míry vypořádaní. Zápasí s nízkým sebevědomím, s pocity viny, s osamělostí, vlastním vzhledem, šikanou, obavami, jak obstojí ve škole, v zaměstnání, u druhého pohlaví, s financemi, s tím, co očekávat od života − a to nemluvím o závislostech (pornografie, gambling, alkohol...). Mají dojem, že je toho na ně příliš, a nevidí světlo na konci tunelu.

Ano, je to typické pro teeanagerský věk. Jestliže vidíte mladého člověka, který má delší dobu špatnou náladu, nepřehlédněte to. Může mít problémy, které samy neodezní, a potřebuje pomoc. Vaši, vedoucího v mládeži − nebo prostě někoho!

Učte mladé lidi věřit

Víra pomáhá člověku vybudovat si odolnost při zdolávání psychicky náročných výzev. Mladí lidé však často slyší laciné povzbuzování „věř, to se spraví“. Vedle kázání biblických příkladů a vyprávění příběhů potřebují mít před očima přesvědčivé, autentické životy lidí, kteří věří, a díky tomu zvládají to, co by je bez víry zdrtilo. Takové příklady přispívají k tomu, aby si mladí na celý život osvojili víru, která jim pomůže chránit psychické zdraví. Ať se naučí s důvěrou přicházet k Bohu se vším, co jim dělá starosti.

Nechte je mluvit

Když mladý člověk promluví, nepřerušujte ho, ale naslouchejte, abyste porozuměli, jak uvažuje. Sám možná naznačí, co ho trápí, teprve potom reagujte. Vynaložte úsilí k tomu, abyste si našli informace o tom, co slyšíte, co by mohlo být pro mladé lidi problém, přečtěte si o tom něco, rozšiřujte si svůj rozhled.

Oslovte je

Nebojme se před nimi mluvit i o těžkých věcech (například v kázání), o kterých se moc nemluví. Už jen tím, že dané téma zmíníme, dáme najevo, že existuje. Pro někoho to může být impulsem, aby přemýšlel, ptal se a problém řešil. Bůh nás chce proměňovat, ale my mu to musíme umožnit − tím, že budeme žít s ním a ptát se ho.

Nabídněte jim, že pro jejich problémy existuje řešení, a ukažte, kterým směrem je hledat. Buďte pro ně oporou, mladí lidé potřebují někoho staršího, kdo jim bude naslouchat. Od takových potom berou jejich slova vážně. To pro ně může být proměňující povzbuzení.

A nenuťte jít směrem, kterým je chcete vidět vy. Oni si sami potřebují prozkoumat terén. K tomu potřebují už získat základní vybavení, tedy umění pohybovat se i v nebezpečném terénu. Pak budou moci jít samostatně − a bezpečně.

A také si uvědomte, že to, co slyší od vás, možná jinde neuslyší. Mluvte tedy moudře (Jakub 1,5). nahoru

Požádal vás někdo o pomoc?

Pomáháte duševně nemocným? Jejich hlavní starostí je to, aby se to nikdo nedověděl, proto rozhovor s nimi musí být striktně důvěrný. Z jedné ankety vyplynulo, že na otázku „Z čeho máte největší obavy“, odpovídají: „Že se to dozví vedoucí, kazatel, starší...“

Takto postižení lidé mají dojem, že udělali nějakou chybu, zhřešili, nebo nemají dost víry, možná si myslí, že se na ně Bůh zlobí, a bojí se, že je druzí za to odsoudí. Proto je trápí výčitky svědomí a izolace. Duševní nemoc není sice selhání víry, ale její řešení klade na víru zvýšené nároky.

Věřící lidé ve sboru potřebují ujištění, že jsou Boží děti (pokud jimi jsou) a že je Bůh neopustil! Pokud jimi nejsou, potřebují evangelium o odpuštění a samého Krista.

Přijít do sboru je pro tyto lidi často těžký zápas. Musí sedět v řadě, odkud nemůžou utéct, kolem je plno lidí, někteří je dokonce mohou oslovit, už jen zvládnout přivítání u dveří je pro ně výzva. Proto raději přicházejí pozdě, potřebují sedět vzadu a odcházejí jako první.

Stejně tak je v některých případech může děsit představa, že by šli někam na domácí skupinku − plno lidí v jedné místnosti, nebezpečí nepříjemných dotazů, nemožnost kdykoli odejít (můžete jim dát místo u dveří, aby se mohli v případě potřeby ztratit aspoň do předsíně). Proto raději uvítají anonymitu v církvi, v kostele.

Když se konečně vypraví a za někým přijdou, často předpokládají, že dotyčný „něco tak hrozného ještě neslyšel“. Na to potřebují klidnou reakci, porozumění a přijetí. Často to pro ně bývá jednak překvapení a jednak úleva. Nejde o to, abychom jim poradili, především potřebují někoho, kdo by jim naslouchal. Dotyčný si přitom často sám formuluje svůj problém a objeví řešení.

Jak poradit? Pokud nejste odborníci nebo vám chybí zkušenosti, stačí, když jim nabídnete „pomoc při hledání pomoci“. Většinou chceme najít křesťanského odborníka, poradce, ale často to není možné. V mnoha případech je lepší poskytnout odbornou pomoc, než kvůli hledání křesťanského odborníka neposkytnout žádnou pomoc. Vynaložte všechno úsilí na to, aby se dotyčný nestal závislým na vaší osobě. A nezkoušejte přesvědčovat, aby vysadili léky, to je věcí lékařů.

Použitý zdroj: časopis Partnership Perspectives, jaro 2019

Zpracoval Jan Vopalecký, červen 2020

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (2)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.