Citát z Bible:
Jsem ponížen, bolestí se soužím, avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása.
Ž 69,30 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Papírově jsem byla evangelička, tak mě jako miminko pokřtili a vyrůstala jsem v bezpečném prostředí. Bůh pro mě neznamenal vůbec nic, byla to pro mě jen pohádková bytost. Na Vánoce jsem sice s rodiči chodila do kostela, ale byla to jen tradice.
Už v raném dospívání jsem hledala odpovědi na otázky smyslu života. Ráda jsem navštěvovala svou babičku. Měla okultní knihy, které mi s velkým nadšením ukazovala. Zasvěcovala mě přitom do mnoha tajemných věcí, a to probouzelo můj zájem a fascinaci věcmi, které jsem do té doby neznala. Všechno mimosmyslové mě vtahovalo do svého prokletí: nositelé štěstí, kyvadla, věštění, horoskopy, čtení z ruky, zapřísahání, vykládání karet a další – to všechno jsou praktiky, které dnes provozuje mnoho lidí.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Moje zvědavost rostla a s ní i touha po všem tajemném. Čím častěji jsem se tím však zabývala, tím víc jsem byla ustrašená, zvlášť když jsem večer ležela v posteli. Než jsem usnula, vždycky jsem vídala tváře se zlými škleby. Po místnosti se míhaly temné stíny a bylo slyšet neznámé zvuky. Slyšela jsem hlasy, noční můry mě provázely každou noc. Zanedlouho jsem zjistila, že kvůli těm okultním věcem nejsem sebejistější a sebevědomější, ale naopak jsem celá nejistá.
V sedmnácti mi jedna kolegyně na brigádě vyprávěla o Bohu a Ježíši Kristu. Oslovovaly mě ne její biblické verše, ale příjemné vystupování, kterým přirozeně projevovala svoje křesťanství.
Jednou mě pozvala na přednášku na moje téma: „Kdo dnes ještě věří v nebe a peklo?“ Na ten večer nikdy nezapomenu. Řečník mluvil přesně o těch mimosmyslových věcech, které jsem od mládí znala a které teď můj život hrozně zatěžovaly. Během přednášky padla taky věta, která pro mě byla klíčová: „Jestliže nevěříš v Ježíše, dříve nebo později prožiješ peklo.“ Okamžitě jsem pochopila, co to znamená. Každou noc jsem přece doslovně prožívala „peklo“ a velmi mě znepokojovala myšlenka „Co kdybych teď najednou umřela?“ Hledala jsem odpovědi na svoje životní otázky. Začala jsem číst Bibli, ale vůbec jsem jí nerozuměla.
Ve dvaadvaceti jsem se vdala − od samého začátku to byly jen problémy. Manžel trpěl mým sobeckým chováním. Chtěla jsem s ním skončit, ale svědomí mi to nedalo, protože byl diabetik a nechtěla jsem ho s jeho nemocí nechat samotného. Ve své bezradnosti jsem volala k Bohu: „Jestli opravdu existuješ, pomoz mi, prosím!“
Několik dnů na to, se u nás ve městě konala evangelizace, kterou jsem párkrát navštívila. Na konci byla vždycky výzva, abychom svůj život dali Ježíši Kristu, vyznali mu hříchy a díky jeho zástupné smrti a vzkříšení si osobně nechali všechno odpustit. Cloumalo to mnou na obě strany, byl to těžký vnitřní boj. Tři dny nic, ale čtvrtý den jsem už byla přesvědčená. Svěřila jsem svůj život Ježíši a on mi dal sílu to všechno veřejně říct. Najednou jsem věděla: „Jsem Boží dítě!“ Nikdy předtím jsem neměla tak hluboký vnitřní pokoj a tak velkou radost. Spadl ze mě obrovský balvan, zaplavovala mě láska. Dokázala bych objímat celý svět!
Tento krok k Ježíši vedl v mém životě k radikálnímu obratu. Krátce na to jsem vyhledala jednoho křesťana, který měl zkušenosti s okultismem. Díky jeho pomoci jsem prožila vysvobození i z této temné moci. Satan byl poražen! Ježíš za mě vylil na kříži svou krev, a tím byl celý můj dluh smazaný. Mohla jsem začít znovu, díky němu úplně čistá!
Můj život se natrvalo změnil. Všechny okultní věci jsem vyhodila nebo spálila. Později jsem se dala pokřtít. Také naše manželství získalo hodnotu. Začalo mi záležet na tom, abych s druhými lidmi mluvila o síle, kterou jsem v Ježíši získala. Oblíbila jsem si biblický verš: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Matouš 6,33). Teprve Ježíš dává do života každého člověka pořádnou barvu. I já jsem poznala Boží povolání.
Ale život s Ježíšem přináší také těžkosti, bolesti a pokušení. Kdo věří v Boha, neprožívá jen radost. Mohou ho postihnout rány osudu jako kohokoli jiného. Když jsem stála nad hrobem své maminky, která umřela v padesáti na infarkt, plakala jsem, byla jsem hodně smutná. Přesto mě utěšovala jistota, že už je s Ježíšem. Vždyť i ona – stejně jako moje babička – našla Zachránce Ježíše.
Jestli je někdo šťastný nebo nešťastný, to nezávisí na vnějších okolnostech, ale na vnitřním vztahu s Bohem. Hledání v mimosmyslovém světě a v okultismu je marnost. Nevede k tomu, co si člověk slibuje, ale spíš naopak! I já jsem musela projít zkušeností, jak mě Satan stále více zotročoval.
Ježíš je jediný, kdo může říct: „Já jsem ta cesta, pravda i život!“ Jenom v něm člověk najde skutečný smysl života – pokoj s Bohem teď i do věčnosti.
Carmen Schirrmacherová, 1956, vdaná, 2 dcery, pracuje jako oblastní ředitelka nadace „Marburger Medien“, věnuje se práci se ženami.
Převzato se svolením ze švýcarského časopisu Ethos 2020/6.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!