Jen ať se stydí!

Aby se nemuseli stydět kvůli mě

Žalmy mi někdy připadají, jako by si David psal osobní blogy o tom, co prožívá a co cítí. V jednom období se dotýká toho, jestli se za něco stydí.

Třeba Žalm 69: Napřed ho trápí pronásledování a nenávist ze strany nepřátel. Pak (v. 6) smutně přiznává, že provedl nějakou hloupost, snad nějak zhřešil. Mrzí ho to, ale neřeší sebe, naopak se modlí, aby se kvůli němu nemuseli stydět ti, kdo počítají s Bohem.

Líbí se mi Davidova upřímnost a čistota charakteru. Má sice problémy a druzí se mu možná smějí, protože se třeba dověděli o jeho selhání; Davida to mrzí, a tak úpí k Bohu, aby se kvůli němu nemuseli stydět lidé, kteří mají stejnou víru, kteří stejně tak počítají s Bohem.

Celý ten žalm je o tom, že druzí se Davidovi posmívají, zlehčují ho, „potupa mu láme srdce“ (v. 21), ale on nakonec nachází útěchu v tom, že chválí Boha (v. 31). Vzpruhou bude pro něho to, když druzí uvidí, jak on sám chválí Boha − pak nebudou řešit jeho poklesky a problémy, ale přidají se v chválení k němu (v. 33).

Možná se vám stalo něco, co byste nejraději schovali, aby se o tom nevědělo. Ale nepodařilo se a vaši blízcí a přátelé se za vás (někdy méně, někdy více) stydí. Co s tím? Napřed je třeba si to vyřešit s Bohem, u něho najít odpuštění − to zachraňuje. A pak můžete vyzařovat chválu, radost, vděčnost. Bude-li to opravdu ryzí, druhé to přesvědčí a získáte je, aby se přidali k vám.

Jsem ponížen, bolestí se soužím,
avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása.
Písní budu chválit jméno Boží...
Pokorní to spatří a budou mít radost;
kdo se dotazujete na Boží vůli, okřejete v srdci.

(Žalm 69,30-33)

Jen ať se stydí!

Další dva žalmy (70 a 71) řeší nenávist a osobní nepřátelství. Jak reagovat, když nás někdo nenávidí, ubližuje nám a dělá samé zlé věci? Jak je umlčet?

Impulzivní člověk by je nejraději srazil k zemi − on sám nebo ať to udělá Bůh. Ale o takové reakci v těchto dvou žalmech není ani zmínka. Když někoho srazíte k zemi, snadno se může vzpamatovat a jít proti vám znovu s ještě větším vztekem.

K umlčení slouží něco jiného. Hanba. Zlý, nenávistný člověk prožije něco, kvůli čemu se začne sám za sebe stydět. A nemusí to být fyzická porážka, někdy stačí, aby poznal, kdo ten druhý ve skutečnosti je. Může to být někdo všeobecně vážený, někdo, kdo jemu samému v minulosti pomohl. Nebo dotyčný pozná, že z nějakého důvodu opravdu nemá cenu, aby se ještě pouštěl do boje. Už nevyrazí do protiútoku. Stáhne se, možná se omluví − nebo se nebude vůbec ukazovat.

Ať se zastydí a hanbí ti, kdo usilují o mou duši; ať odtáhnou zpět a jsou zahanbeni ti, kdo mi přejí zlo.

Ať ustoupí kvůli své hanbě ti, kdo říkají: Cha, cha!

V tobě, Hospodine, hledám útočiště, kéž nejsem nikdy zahanben!

Ať se stydí, ať pominou ti, kdo obviňují mou duši. Potupa a hanba ať přikryje ty, kdo usilují o mé zlo.

I můj jazyk si bude opakovat denně o tvé spravedlnosti, neboť ti, kdo usilovali o mé zlo, byli zahanbeni a museli se stydět.

(Žalmy 70,3-4; 71,1.13.24)

Není naším posláním druhé lidi zahanbovat, ponižovat je, pohrdat jimi ani je pomlouvat. Pokud někdo jedná dobře a má čistý charakter, pak si na něho slušní lidé nedovolí. Zlí lidé si budou troufat, ale jen chvilku, pak se za sebe začnou stydět. David ví, že Boží spravedlnost, okolnosti, průběh událostí nebo prostě jen to, že vyjde najevo naše nevina a čistý charakter, může způsobit, aby naši nepřátelé zmlkli, protože se budou stydět. A právě za to se David v těchto žalmech modlí.

Žijme tak, abychom se za sebe nemuseli stydět. A aby se kvůli nám nemuseli stydět slušní lidé. A pokud náš charakter a jednání budou čisté, druzí si nedovolí nám ubližovat bez toho, že by se za sebe styděli.

Jan Vopalecký, říjen 2022