Už nemám na nic nárok!

Proč jsou někteří lidé tak plaší?

Plachost může mít různé příčiny − může se jednat o introverta, který má svůj vnitřní svět dost bohatý a vystačí si, nebo si může myslet, že prostě nemá co říct, protože to druzí řeknou líp...

Jsou i jiné příčiny plachosti, jedna z nich se týká lidí vnitřně zraněných, kdy se člověk stal obětí něčeho zlého (o tom více v článku Hořké vzpomínky). A pak jsou lidé, kteří mají za sebou minulost, možná i současnost, za kterou se stydí a kvůli které si myslí, že už nikdy nebudou mít právo kdekoli cokoli říct.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Tomáš Pala
Poslední šance
ALEF-Křesťanské sbory, běžná cena 120 Kč
Naše sleva: 12 Kč
Vaše cena: 108 Kč

ks

Ta minulost je totiž temná. Velmi často se týká sexuálního života, pornografie, masturbace nebo temných chvil s člověkem opačného či stejného pohlaví. Ale může se jednat i o jinou temnou oblast − okultismus, násilí, zrada... nechci tady vyjmenovávat všechny možnosti. Když si člověk uvědomí, že Bůh všecko vidí a že on sám tomu propadá opakovaně, je z toho zoufalý, trápí ho svědomí a myslí si, že musí mlčet. Prostě nemá tu „drzost“ kohokoliv o čemkoliv poučovat.

„Zbavil jsem se toho (hříchu), ale pořád se stydím, nemám tu drzost cokoli říct.“

Přitom se často jedná o inteli­gentního člo­věka, možná vzdělaného, který má uzná­vané posta­vení, spořá­danou rodinu, druzí ho re­spek­tují, očeká­vají jeho moudrou radu − ale on sám je pořád velmi ostý­chavý a vyhý­bavý, zejména když přijde na osobní otázky týkající se jeho křesťanství.

Je možné, že Vilém (tak si ho teď tady pojmenuji) s tím bojoval, že prosil Boha, aby ho toho zla zbavil, a postupem času se to opravdu zlepšilo. Ale pořád tomu jednou za čas propadne. Vilém ví, že Bůh odpouští hříchy, a taky mu je už tolikrát vyznával. Snad mu Bůh odpustil, ale pořád se mu ty výčitky vracejí a paralyzují ho!

To musí nadosmrti žít jako vězeň a pořád se bude stydět a neodváží se cokoli říct?

Nemusí to tak zůstat

Jestliže Vilém Bohu opravdu svou vnitřní temnotu přiznal a s odvoláním na Ježíšovu smrt prosil o odpuštění, pak si může být jist Božím odpuštěním. Boží odpuštění znamená víc, než že ho Bůh už nebude trestat: dává mu svobodu žít, jako by nikdy nic zlého neudělal.

„Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“
Izajáš 44,22

Rozumím, jak je pro Viléma těžké, aby uvěřil, aby přijal, co mu Bůh dává. Tato víra je zá­kla­dem pro jeho vysvobození. Ale probo­jovat se k této víře musí Vilém sám.

Podívejte se na biblického Pavla. Nebojí se mluvit o tom, že se rouhal (1Tm 1,13.15) Ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronás­ledo­va­tel a násilník. A pře­ce jsem došel slito­vá­ní... Kristus Ježíš přišel na svět, aby za­chránil hříšníky. Já k nim pa­t­řím na prvním místě. (1. Tm 1,13.15) (tehdy to bývalo v jeho prostředí podobnou rozbuškou jako dnes v islámu), nebojí se přiznat, že krutě nenáviděl, že vraždil − ale jedním dechem dodává, že mu to Bůh odpustil. Ano, trvalo to několik dní, kdy byl v šoku (Sk 9,9)Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil., než si odpuštění přivlastnil. Pak už byl odvážný a o svých temných stránkách dokázal mluvit jako o vyřešené minulosti. Byl na to své (vlastně Boží) řešení hrdý.

Jedním z vnějších znaků Boží proměny v člověku je to, že o ní dokáže mluvit. Dokáže popsat, jaký byl dřív, jak ho Bůh proměnil a jak žije dnes. Znám lidi, kteří veřejně vyprávěli své životní příběhy. Jeden šel se sekerou vraždit, jiný jako kluk vykradl kostelní pokladničku, jiní dělali jiné věci − a dokážou o nich mluvit bez studu, bez ostýchavosti, protože to je součást Božího příběhu s nimi. (Ne že každý musí všem vykládat, co všechno dřív dělal, ale už ho to neochromuje.)

Nestačí minulý hřích pohřbít v sobě a nemluvit o něm. Vilémova záchrana je v tom, že se nebude zdráhat, nebude pochybovat, jaký efekt má Boží odpuštění. Možná bude potřeba několik dní „šoku“, ale když nakonec Boží odpuštění přijme, pak to všichni kolem poznají. Například jako všichni na Samařance z Jana 4 poznali, že se potkala s Ježíšem a uvěřila v něho: Všem o té proměně povídala.

Jan Vopalecký, srpen 2021

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.